Jedna stará legenda vypráví, že lidé žijí ve snech obrovského Hada. Hadí matky, která je počátkem všech věcí, mohou však zahlédnout zase jen ve svých vlastních snech. Když se jim Hadí matka zjeví, pokoušejí se její obraz zvěčnit malbou nebo vytesáním či vyrytím do kamene.
Člověk byl hady odjakživa fascinován. Jejich neobvyklé vlastnosti jako opakované svlékání kůže, růst těla po celý život či schopnost vydržet dlouho bez vody a bez potravy, vzbuzovaly vždy obdiv a respekt. Lidskou představivost přitahovala a zároveň děsila hadí mrštnost a vitalita, upřený jakoby hypnotizující pohled očí bez víček i rozeklaný, chvějící se jazyk. Falický tvar hadího těla se nabízel jako přirozený symbol života.
Had je také neodmyslitelným uměleckým motivem v tvorbě původních středoamerických národů. Jeho ohebné tělo je proměnlivé, snadno přizpůsobivé, a proto i použitelné jako výtvarná dekorace. Na kamenných zdech starých chrámů dostává podobu obruby, vlnovky, ornamentu, vlysu či sloupu. Ve starých kodexech je volutou a proudem vody, v Tajínu je tryskající krví, na stěnách budov v Mitle zůstal rozložen do mozaiky a geometrických tvarů. Zdobí zdi paláců v Teotihuacánu, vine se Velkým Chrámem aztéckého města Tenochtitlán a jeho tělo je možné spatřit na stélách z Copánu v Hondurasu, na palácích v Chichén Itzá a v dalších mayských městech mexického jihu. Had tu dostává desítky podob a významů. Jeho život je spojován s plodivými silami skrytými v nitru země a zároveň je symbolem podsvětí. Je obrazem vzkříšení, nositelem dešťů, hromů a blesků, je symbolem dobra i zla, života i smrti. Na jednom z mnoha symbolických zobrazení nese konec jeho vztyčeného ocasu boha smrti a zároveň z tlamy obrácené vzhůru proudí krev a vyrůstá kukuřice. Je dárcem vody i strážcem podzemních pokladů, jak kořenů rostlin, tak i drahých kamenů. Není ani tak bohem jako spíše posvátnou mnohostí, základním životním elementem a mízou, kterou je vše prostoupeno. Spojuje tiché království smrti s životním cyklem vesmíru a vytváří tak vesmírnou jednotu.
V jedné ze svých podob, jako Quetzalcoatl, Opeřený had, nakonec přímo zasahuje do americké historie.
Píše se rok 1519, rok jedna, Rákos. Motecuhzoma, vládce mocných Aztéků, nezakrývá své obavy a rozrušení. Tak přeci jen to bude on, kdo se stane svědkem zániku aztécké říše. Ze všech stran k němu doléhají zprávy o bílém muži, který připlul na obrovských lodích z východu. Ne, není překvapen. Vše je tak, jak to kněží předpovídali, tak, jak se o tom zmiňují staré kodexy. Vrací se mocný Quetzalcoatl, který kdysi v daleké minulosti musel opustit svou zem a odplul na východ na voru z hadích těl. Přislíbil však, že se jednoho dne vrátí, aby se opět ujal vlády. Předpovězené datum jeho návratu – rok jedna Rákos.
Než se však bůh Quetzalcoatl mohl vynořit z vln Atlantského oceánu v podobě španělského dobyvatele Cortéze, musel projít tisíciletým vývojem, na jehož počátku byl obyčejný had.
První známé vyobrazení hada se ve Střední Americe objevuje u Olméků, a to v prvním tisíciletí před naším letopočtem. Had, jako živočich běžně se pohybující ve vodním prostředí, byl pro Olméky symbolem vody. Jeho protipólem, symbolem Země, byl mocný jaguár. V lokalitě Tlatilco bylo nalezeno zobrazení jaguáří tlapy ve spojení s hadím tělem – výraz plodnosti země závislé na životodárné tekutině.
V nejznámější lokalitě olmécké kultury zvané La Venta se později objevuje vyobrazení chřestýše s opeřeným tělem, ptačí hlavou a rozeklaným jazykem. Z hada-jaguára se stal had-pták, bytost žijící na nebesích a přinášející déšť. Had-pták je tak zároveň symbolem světa materiálního (země, plodnost, vegetace) i duchovního (nebe, déšť). Umístěn do nadzemských sfér, začíná být spojován také s nebeskými vodami, hromy, blesky i slunečními paprsky.
Od 6. století př. n. l. se na mexické plošině začíná rozvíjet kultura Teotihuacánu, která opeřeného chřestýše přejala do své náboženské symboliky. Ze zdí proslulého chrámu Quetzalcoatla vystupují poměrně realistické hadí hlavy s jaguářími rysy, lemované vzácnými pery ptáka kvezala. Hadí hlavy, symbolizující déšť, se střídají s maskami mýtické bytosti, která podle všeho symbolizuje hromy a blesky. Kolem těchto plastik hlav se vinou těla opeřených plazů.
Duhově zelené peří ptáka kvezala bylo znamením vznešenosti a bohatství, proto také patřilo k výsadám vládců. Pro svou barvu bylo také symbolem zelených listů kukuřice a vegetace vůbec. Drsná kůže hada, z níž vyrůstá peří tohoto jedinečného ptáka, tak představovala zázrak zemědělství. S rozvojem kultury Teotihuacánu byl Opeřený had personifikován a postupně se mu dostávalo božské hodnosti. Často byl spojován s bohem deště Tlálokem, kterému někdy sloužil jako dopravní prostředek po nebeské klenbě. Přestože byla tato dvě božstva chápána jako jeden celek, kněží je uctívali i odděleně. Skutečný kult Quetzalcoatla se však zrodil až ve městě Xochicalco v 9. až 10. století. Zde byla náboženská symbolika Teotihuacánu přetavena a stmelena s náboženskými představami Mayů, Zapotéků, Nahuů a dalších kultur z oblasti Mexického zálivu. Quetzalcoatl vyšel z tavícího kotle Xochicalca jako božský suverén, jako jednička středoamerického panteonu – i když o monoteizmu se zatím mluvit nedá. Od této chvíle se stává pánem času, roku, kalendáře, deště, vody, kukuřice, vegetace a zemědělství a je syntézou funkcí a vlastností božstev, která v onom pomyslném zápase porazil. Opeřený had je ztotožněn také s bohem – dárcem kukuřice a s bohem, jenž se pro lidstvo obětoval v Teotihuacánu a dal vzniknout věku Pátého slunce. Stává se bohem Stvořitelem v pravém slova smyslu.
Jeho vývoj však zdaleka není dokončen. Zcela novou tvář vtiskl Quetzalcoatlu toltécký panovník Ce Acatl Nacxitl Topiltzin aneb Náš Pán Jedna Třtina. Mladý král byl vychován v Xochicalcu a když kolem roku 960 usedl na trůn v toltéckém městě Tula, přijal jméno boha, jemuž chtěl sloužit. Byl skvělým válečníkem a organizátorem, příznivcem věd a umění, ale především horlivým vyznavačem Opeřeného hada. Nový bůh si v Tule brzy našel mnoho stoupenců. Příznivci starého toltéckého božstva Tezcatlipoka se však vzbouřili a přinutili krále Quetzalcoatla k odchodu. Podle legendy odchází poražený vladař se svým lidem směrem na Východ, odkud prý bůh Quetzalcoatl kdysi přišel. O jejich dalším osudu se zprávy rozcházejí. Donedávna se badatelé domnívali, že jejich pouť skončila až na Yucatánu, kde vojensky založená kultura Toltéků spolu s postavou boha-krále Kukulkána (mayský překlad Opeřeného hada) přinesla oživení a renesanci mayské kultury. Jako přesvědčivý důkaz se nabízela jak podobnost mezi architekturou Chichén Itzá a Tuly, tak i domorodá tradice, která se o příchodu tulského Kukulkána na Yucatán vágně zmiňuje. Dnes však tuto teorii toltéckého vpádu popírají nedávno sestavené chronologie obou měst, podle nichž bylo Chichén Itzá vystavěno dříve.
Nesporné je, že historická postava toltéckého krále nabyla božských rozměrů a zcela splynula s božstvem, které král původně uctíval. Činy Topiltzina-Quetzalcoatla se v ústním podání proplétaly až se historie a legenda zcela spojily. Španělští kronikáři pak zanesli do těchto vyprávění další nepřesnosti a o poslání a podobě Opeřeného hada nám zanechali různé verze. Podle jedné z nich měl Quetzalcoatl zcela konkrétní podobu – tvář prý měl ošklivou a hlavu velkou a vousatou. Padre de las Casas zase píše, že to byl člověk bílý, vysoký a vous měl hustý a zaoblený. Předpověděl prý návrat svého lidu. A proto také indiáni považovali Španěly za jeho nebeské potomky. Letopisec Torquemada pak zaznamenal toto: „Quetzalcoatl byl muž bílý, plavovlasý a vousatý, byl to čaroděj, kterého měli za boha pro jeho povídačky.“
Je rok 1519, rok jedna, Rákos. Věštbou zdrcený Motecuhzoma kapituluje před Španěly ještě dřív, než se s nimi vůbec setká. Na plavovlasého Cotrese se téměř neodvážil pohlédnout a byl připraven předat svou říši obávanému bohu. Byl přesvědčen, že bájný Quetzalcoatl na sebe vzal další ze svých nesčetných podob a vtělil se do této konkrétní osoby.
I když si Motecuhzoma zcela jistě svůj omyl později uvědomil, osud aztécké říše už byl tou dobou zpečetěn.Význam, schopnosti a podoby Opeřeného hada se ve Střední Americe měnily s dobou i s těmi, kteří jej uctívali. Představoval prvotní, plodivou sílu vesmíru. Stal se tvůrcem dějin, králem, vojevůdcem, knězem. A také smrtí. Je však smrtí posvátnou, která ve věčném kruhu znovu přechází v život. Je smrtí, která přetváří člověka, aby jej spojila s bohy.
Tak alespoň dnes rozumíme nesčetným podobám Opeřeného hada, které původní středoamerické národy zahlédly ve svých snech.