Kłodawa
Těžbu soli v Polsku si většina lidí spojuje se světoznámým dolem Velička (Wieliczka). Ve východním Velkopolsku však vznikl jeho velký konkurent, z kterého dnes pochází 88 % polské solné produkce. Ročně se tu vytěží kolem 650 000 t bílého zlata. Navíc je zdejší sůl vysoce kvalitní a není třeba ji obohacovat. Obsahuje 97,5 % chloridu sodného a dále hořčík, draslík a řadu stopových prvků. Těží se tu nejen bílá, ale i růžová sůl (dáno příměsí železa), známá jinak nejblíže z Pákistánu. Návštěvníkům solný důl v Kłodawě nabízí nejhlubší turisticky přístupnou trasu na světě, a to při běžném hornickém provozu.
Zdejší solnou vrstvu objevil v roce 1939 polský profesor Edward Walery Janczewski. Průzkumné práce pokračovaly pod dohledem německých okupantů i během 2. sv. války. Ukázalo se, že zdejší naleziště má plochu 26 × 2 km a kryje ho stometrová vrstva zeminy. Těžit se zde začalo v roce 1958. Postupně tu vzniklo na 400 km podzemních chodeb a bylo vyhloubeno 20 milionů m3 prostor. V současnosti se pracuje ve třech dolech: Michał nese jméno po prvním řediteli, Barbora po mezinárodně uznávané patronce horníků a Chrobry po prvním polském králi. Těží se ve dvou slojích v hloubce 650 a 750 m pod povrchem a v plánu je i první polské podzemní sanatorium.
Turistické prohlídky probíhají za plného dvousměnného provozu třikrát denně, a to pouze v polštině. Pro někoho je už jízda důlním výtahem fyziologickým zážitkem, ale naštěstí netrvá dlouho. Kdo čeká v podzemí chlad, bude překvapen: v hloubce 135 m pod povrchem se teplota pohybuje kolem 16–20 °C. Zvyknout si ale musíme, navzdory elektrickému osvětlení, na přítmí i na dvoukolejný provoz vozíků naplněných solí. Odstřely se samozřejmě odehrávají mimo návštěvní čas, ale představu jsme si mohli udělat ze zvukového záznamu.
Prostory jsou ve srovnání s Veličkou podstatně menší, ale díky tomu tu nevládne tamní velkokapacitní turistický spěch ani řevnivost: do solných stěn jsou tu vtesány i erby dalších polských solných dolů. V klidu si vychutnáváme zdejší skromné svatyně. První je věnována sv. Kinze, patronce polských horníků. Kinga (Kunhuta) byla uherská princezna z rodu Arpádovců, která žila ve 13. stol. a byla provdána za malopolského vévodu Boleslava III. Stydlivého. Potomka mu sice nedala, zato však konala zázraky. Například vhodila svůj zásnubní prsten do skalní průrvy – a pokaždé tam byl objeven solný důl: nejprve Velička, později Bochnia. To samozřejmě vešlo ve známost a zaslouženě jí vyneslo nejprve blahořečení a v roce 1999 i povolání mezi světice. Ovšemže za papeže Jana Pavla II., který ani zde v podzemí nemůže být nevzpomenut.
Socha ze soli představuje ducha Skarbnika, ochránce a zároveň vychovatele hornických učňů; trochu připomíná Dědu Mráze a familiérně se mu tu říká Skarbek. Jeho protipólem je v dalším výklenku z rakve vstávající Dracula a jeho nevěsta; jejich hrůznost umocňuje, že se nemrtvý hrabě opravdu pohybuje. Největší prostor je díky skvělé akustice určen koncertům.
Hornickou práci přibližují různé modely a grafy, ale i výstavka dávných pracovních uniforem, motyk a krumpáčů, hornických kahanů i pohárů. Působivé jsou též trojrozměrné velké fotografie horníků v akci. Pokud se vás pak ti živí zeptají: „Podobalo sie pani v kopalni?“, není to žádná invektiva, jen dotaz, zda se vám u nich líbilo.
Na závěr nám náš milý průvodce Ryszard nabídne, ať si sami z velké bedny vybereme kus soli na památku a vyzve nás, abychom si klidně lízli i soli ze stěny. Otřesu se odporem při představě, kolik lidí už si to tu zkusilo, ale můj muž chemik nikoli. Ví stejně jako průvodce, že při tak vysoké koncentraci působí zdejší sůl jako antiseptikum a bez ohledu na počet lízajících dokonale zhubí všechny bacily.
Dnes už nemusí chudé ženy od nás podnikat krkolomné výpravy pro pytlík polské soli, jak o tom nesmírně poutavě píše Karin Lednická ve svém románu Šikmý kostel. Odhaduje se, že zdejší zásoby vydrží ještě dobrých čtyřicet let.