Se jménem Soluně se nám zpravidla vybaví jména dvou bratří, „slovanských věrozvěstů“, kteří nám přinesli písmo a křesťanství, ale pro mnohé našince je to všechno. Nehledě na to, že i s nimi to bylo trochu jinak.
Soluň, řecky Thessaloniki, je druhým největším městem Řecka a metropolí řecké Makedonie. Samotné město má asi 320 000 obyvatel, celá metropolitní oblast pak kolem milionu. Leží nedaleko ústí řeky Axios, jež se zde vlévá do Soluňského zálivu. Nejstarší osídlení těchto míst spadá do posledního tisíciletí př. n. l. Teprve z roku 315 pochází zpráva o králi Kassandrovi, který sloučil několik starších osad do jediného města, které nazval po své manželce Thessalonice, sestře Alexandra Makedonského.
Už tehdy Soluň disponovala důležitým přístavem. Velký rozkvět zažila za Římanů, kdy se stala významným obchodním centrem při silnici via Egnatia a od roku 148 př. n. l. také hlavním městem provincie Macedonia. V roce 58 př. n. l. zde ve vyhnanství pobýval Cicero, v 50. letech 1. stol. tu působil sv. Pavel – zdejší křesťanská obec patří k nejstarším v Evropě. Svou rezidenci měl v Soluni na přelomu 3. a 4. stol. císař Galerius, známý pronásledovatel křesťanů (tehdy zde byl umučen sv. Demetrios, patron města), za císaře Thedosia se Soluň naopak stala baštou nové víry a zůstala jí i ve středověku, kdy byla druhým největším městem Byzance.
V roce 620 město postihlo zemětřesení a muselo čelit útokům Gótů, Avarů, Peršanů, Bulharů a dalších, mezi nimi i Slovanů, kteří v 6. a 7. stol. pronikli dokonce až na Peloponés a usadili se i v okolí Soluně. Proto oba slavní sourozenci, Konstantin a Metoděj (narození asi v letech 826 a 815), od dětství ovládali jazyk, který později uplatnili při své velkomoravské misi. A to tím snáze, že Slované tehdy hovořili ještě stejným, jen v dialektech se lišícím jazykem. Sami svým původem nebyli Slované (jakkoli takto vešli do našich vlastenecky laděných představ), nýbrž Řekové z vysoce postavené rodiny. Jejich otec Lev se v hodnosti drungaria (zhruba plukovník v dnešní armádě) zřejmě účastnil roku 841 potlačování povstání Slovanů na Peloponésu a poté, co zemřel pravděpodobně na následky utrpěného zranění, ujala se péče o oba chlapce císařská vláda v Konstantinopoli. To už však je jiná kapitola, stejně jako jejich mise na Velké Moravě roku 863, zatímco my se vrátíme k osudům Soluně.
Město nebylo ušetřeno nájezdů Arabů (roku 904) a Normanů (1185), situace nebyla lepší ani ve 13. a 14. stol., v nepřehledném zápolení mezi tzv. Franky, Katalánci, Srby, samotnými Byzantinci, ale též Benátčany a rovněž Turky, kteří v roce 1354 překročili Bospor. Soluně se Turci zmocnili roku 1430 a pod jménem Selânik ji ovládali, přes různé politické zvraty a neúspěšná povstání, až do roku 1912.
Zvláštností města těžícího z role spojovacího článku obchodu mezi Evropou a Orientem bylo vždy mnohonárodnostní složení jeho obyvatelstva, a to včetně početné židovské komunity, která v době začlenění Soluně do Řeckého království (1913) tvořila zhruba 40 % z tehdejších asi 160 000 obyvatel a hovořila vlastním jazykem (ladino). I denní tisk zde tehdy vycházel asi v půl tuctu různých jazyků!
Na konci osmanské éry byla Soluň centrem řeckých osvobozeneckých snah i střediskem hnutí tzv. mladoturků, k nimž patřil i zdejší rodák Mustafa Kemal, pozdější turecký prezident a „Otec Turků“ Atatürk. Nevyhnulo se jí ani drama balkánských válek, z nichž vyšla jako součást Řeckého království. S ním pak sdílela další osudy. Musela se vyrovnat se škodami po katastrofálním požáru centra v roce 1917, s přílivem běženců z Malé Asie po prohrané válce v roce 1922 a také zúčtovat se staletími turecké nadvlády – většina mešit byla vrácena křesťanskému kultu, některé zrušeny a minarety zbořeny. Za 2. sv. války obsadili Soluň Němci, kteří zde vyvraždili na 60 000 Židů, po ní se město ocitlo v centru událostí další války, tentokrát občanské.
Při tom všem se však Soluň rychle měnila ze zapomenutého provinčního města na metropoli s výkonným hospodářským zázemím, významným přístavem, letištěm atd. a proměňoval se i její vzhled v duchu moderního města s výstavnými domy a promenádami. Značné škody způsobilo též zemětřesení v roce 1978 a specifické jsou potíže, s nimiž se Soluň potýká při všech pokusech o modernizaci infrastruktury. Jako příklad si můžeme připomenout problémy se stavbou metra, jehož první linka byla loni zprovozněna po 18 letech odkla…
Úplné znění článku naleznete zde