Skotská krajina je na první pohled starobylá, vrchovinná až hornatá, s několika protáhlými údolími. Jako by přes ni běžely terénní vlny jedna za druhou – dlouhé horské hřbety a s nimi rovnoběžná údolí. Mořské pobřeží je velmi členité, s mnoha zálivy fjordového typu, a v nedalekém moři leží stovky ostrovů, které jsou jen zaplavenými vrcholky hor, kdysi souvisejících se skotským územím. Charakter krajiny dokresluje nedostatek lesů a přemíra rašelinišť porostlých vřesem, holé, strmé svahy plné kamenité suti, mezi níž roste nízká tráva. Na chudých půdách se uživí většinou jen pastviny pro ovce. Obloha je často podmračená nízkými deštivými oblaky, jindy celou krajinu zahalí bílá mlžná tma a někdy se krajem ženou divoké vichry a hukot mořského příboje je slyšet hluboko do vnitrozemí. A přece je tato zdánlivě nehostinná země milovaná svými obyvateli a považovaná za nejkrásnější kout světa. Starobylost Skotů, kteří odvozují své kořeny od prastarých obyvatel Evropy – Keltů, a starobylost krajiny jako by našly vzájemný souzvuk.

Krajiny jsou tak trochu jako lidé – rodí se, stárnou a někdy i procházejí omlazovacími kúrami. Dramatické historické události a osudové zvraty je často osudově poznamenávají a někdy zcela změní jejich charakter.

Největší událostí skotské krajiny bylo nesporně její zrození v podobě mohutného horstva v mladších prvohorách, kdysi před 400 miliony lety. A dokonce starověké jméno této krajiny, Caledonia, dalo jméno i jejím Kaledonským horám na severu a podle nich se pak označovalo i celé prvohorní kaledonské vrásnění. To trvalo téměř 50 milionů let a vytvořilo nejstarší evropská horstva, která stále ještě dávají podobu i současné krajině. (Mimochodem toto kaledonské vrásnění dosáhlo v podobě horského pásma až na severozápad Čech.) Ve Skotsku si kaledonské hory zachovávají základní směry svých hřbetů a údolí – táhnou se od severovýchodu k jihozápadu v paralelních liniích, které jsou pro skotskou krajinu charakteristické.

Druhou osudovou událostí v dějinách nejen skotského území ale celé planety bylo štěpení starého superkontinentu. Tenkrát se právě v sousedství Skotska začal otvírat Atlantský oceán a Severní Ameriku spolu s Grónskem začala litosférická deska odnášet na západ. Z obrovské pukliny v zemské kůře (riftové zóny) se v bezprostředním sousedství Skotska řinuly na povrch čedičové lávy, které se přelévaly přes kaledonské hory a měnily podobu staré krajiny hlavně na severozápadním okraji Skotska a na přilehlém souostroví Hebrid. Později tyto utuhlé čediče rozpukaly do podoby mnohabokých sloupů a vytvořily unikátní přírodní útvary jako je ostrov Staffa a jeho Fingalova jeskyně, Obrův chodník v Irsku nebo čedičový útvar zvaný Stařec ze Storu (Old Man of Storr).

Západní okraj zbytkové Evropy zůstal neklidný po celé třetihory, protože se stavba kaledonských hor začala bortit. Okraj kontinentu poklesával a rozlámané zemské kry se zvolna propadávaly do příkopových propadlin a zároveň vytlačovaly boční kry v horské hrástě. Skotská krajina dostala zcela jinou tvář – pouze směry nově propadlých údolí a kerných hor zůstaly staré, kaledonské – od severovýchodu k jihozápadu. Nejznámější a nejnápadnější příkopovou propadlinou z této doby je zlomové údolí Great Glen, které rozděluje Skotskou vysočinu, Highlands, na dvě půle – severní Kaledonské hory a jižnější Grampiany. Ještě jižněji položené Středoskotské údolí a další horské pásmo Jihoskotská pahorkatina mají stejný směr a představují třetí terénní vlnu skotské krajiny.

Další dramatickou událostí, která dotvořila dnešní podobu krajiny, byly čtvrtohorní ledové doby. Začaly asi před 1,5 až 2 miliony lety a hned při prvním glaciálu měl pevninský ledovec svá centra na vrcholech všech tří skotských horských soustav. Byl tak mohutný, že se dokonce spojil s kontinentálním ledovcem skandinávským. Následující zalednění už nikdy nedosáhla podobných rozměrů a dokonce to poslední, čtvrté, se omezilo jen na pár horských ledovců. Dnes, 12 tisíc let po jejich ústupu, je krajina stále plná stop po této ledové návštěvě. Vrcholy horských hřbetů jsou ubroušeny do náhorních plošin, osamocené skály jsou ohlazené, údolí široká, trogového tvaru a zanesená morénami. Za některými z čelních morén se drží dlouhá, údolní jezera, jimž Skotově říkají lochy, lochs.

K velkým změnám došlo i v době poledové, před nemnoha tisíciletími, kdy stoupla mořská hladina a výspa Evropy se změnila v Britské souostroví. Poslední pevninský most přes kanál La Manche byl přerušen přibližně před 8 tisíciletími. V současné době ovlivňuje obrysy zdejších ostrovů pouze kolébavý pohyb na okraji pevniny. Podle posledních měření se Skotsko i jeho ostrovy Hebridy pomalu vynořují z moře, zatímco jižní Anglie poklesává. Skotové kvitují tento fakt s potěšením.

Skotská vysočina, Highlands
Nejvyšší a nejrozsáhlejší skotské hory leží na severním okraji ostrova a zaujímají téměř polovinu Skotska. Jejich nejsevernější část bývá nazývána Kaledonské hory nebo také Severoskotská vysočina, Northwest Highlands. Geology bude zajímat, že je tvoří devonské ruly, které se táhnou až na příbřežní ostrovy Hebrid, a místy že leží velké polohy devonských červených pískovců. Nejvyšší vrcholy Kaledonských hor se sice zvedají jen do výšek kolem 1000—1100 metrů, ale jejich svahy jsou skalnaté, strmé a ohlazené ledovci. Vládne tady mlhavé, deštivé a skoro stále sychravé počasí.

V třetihorách, kdy se bortil ohraj kontinentu, poklesla první velká příkopová propadlina na severozápadním okraji Kaledonských hor a odstřihla od nich skalnaté pobřeží, které se stalo souostrovím Vnější Hebridy. Příkopová propadlina se jmenuje průliv Minch a jak jméno naznačuje, toto zlomové údolí, široké asi 50 km, je zcela zaplaveno mořem.

Druhá příkopová propadlina je už zmiňovaný Great Glen, Velké údolí, které jako sečná rána, dlouhá 88 kilometrů, roztíná Vysočinu a hlubokými zátokami se otvírá do dvou protilehlých moří – Atlantského oceánu a Severního moře. Dno příkopové propadliny klesá v některých místech až 300 metrů pod mořskou hladinu, ale na několika místech se zvedá až do výšky 24 metrů nad moře v podobě prahů nebo přírodních hrází oddělujících jednotlivá sladkovodní jezera, která údolí zaplavila. Největší a nejznámější z jezer leží na severovýchodě a jmenuje se Loch Ness a proslulo nejvíc svou ‘Nessie’, lochneskou příšerou, kterou u nás děti spíš znají jako pouťovou atrakci. Prostřední, malé jezero Loch Oich na jihozápadě sousedí s okrajovým Loch Lochy a poslední Loch Linnhe je vlastně jen fjordem otevřeným do moře.

Great Glen není jen tak ledajaká příkopová propadlina. Je to velký a slavný zlom. Mezi odborníky je považovaný za největší a nejkrásnější v Evropě, druhý největší střižný zlom na světě, hned po Sanandreaském zlomu v Kalifornii. Není však tak živý jako ten kalifornský, i když ani tady zemětřesení nejsou vyloučena. Poslední velké otřesy na jeho dnu přišly v roce 1816 a poškodily v městě Inverness skoro všechny břidlicové střechy. To, čím je Great Glen tak výjimečný, jsou viditelné důkazy o pohybu míjejících se zemských ker. Severní „odstřižená“ část Skotska, tedy Kaledonské hory a souostroví Hebrid, evidentně směřují k jihozápadu a drtí mezi sebou pásmo rozlámaných hornin, které se propadají na dno zlomu. Důkazů o protisměrném pohybu protilehlých břehů je několik, ale nejmarkantnější a geology s oblibou ukazovaný je přetržený žulový masiv. Jeho jedna polovice zůstala v Grampianách, nad jezerem Loch Ness, poblíž Severního moře a druhá byla za 60 milionů let odvlečena o 104,5 km na jihozápad, až tam, kde se zlom otvírá fjordovým ústím do Atlantiku. Při vědomí tohoto pohybu si umíme představit, že v době, kdy se zlom otevřel, ležely Kaledonské hory o více než 100 kilometrů severovýchodněji.

Great Glen zaplavený sladkovodními jezery byl od starověku také nejvýznamnější plavební cestou do nitra Vysočiny. Tam, kde byla jezera přerušena vyzvednutými prahy, byli cestující i zboží přepravováni po souši do dalšího jezera. Pro ochranu námořní dopravy i jako kontrola dopravy po jezerech byly ve středověku na březích jezer postaveny mnohé pevnosti. K největším patří Fort William u jihozápadního vjezdu, uprostřed stával Fort Augustus a nad jezerem Loch Ness byl postaven Fort Georgi. Na starém keltském hradě nad řekou Ness zavraždil roku 1039 Macbeth krále Duncana, ale z této pevnosti už nic nezbylo. Pod bývalou pevností stojí největší město jezerní oblasti, Inverness. (Jméno zdejší řeky Ness je slyšet jak v názvu města, tak jezera Loch Ness.) Asi 8 km na jihovýchod od města leží smutně proslulé Colludenské vřesoviště.

V 19. století byla všechna jezera propojena nejen navzájem, ale také s Atlantikem a protilehlým Severním mořem velkorysým projektem, který dostal jméno Kaledonský kanál. Od té doby už si mohly i zaoceánské lodě krátit cestu napříč Skotskem a nevydávat se napospas větrnému a nebezpečnému průlivu Minch.

Grampiany
Jsou druhou, jižnější a tou lepší půlkou Skotské vysočiny. Je to také hrásťové pohoří, a dokonce vyšší než Kaledonské hory. Jednotlivé hřbety položené paralelně vedle sebe jsou většinou bezlesé, na vrcholech sbroušené ledovci do náhorních plošin. V širokých ledovcových údolích, jimž říkají zdejší obyvatelé gleny, glens, jsou místy ledovcová jezera. A právě tyto grampianské gleny byly odpradávna obydleny jednotlivými rodovými klany, které tu tvořily téměř cosi jako údolní státy.

Východní okraj Grampian klesá k mírným břehům Severního moře terénními stupni, na nichž jsou pole a kde stojí četné vesnice i větší města. Největší z nich je kdysi slavný rybářský přístav Spojeného království Aberdeen, se starobylou univerzitou a rozsáhlým námořním obchodem. Po objevení ropy v nedalekém šelfovém moři se rychle mění v těžařské město s rozvíjející se petrochemií. Traduje se, že devět desetin obyvatel Skotské vysočiny žije právě zde, na východním pobřeží Grampian. Na západní, opačné straně vrcholí Grampiany horou Ben Nevis, 1343 metrů vysokou, která je nejvyšší horou Skotska i celého ostrova Velká Británie. Ben Nevis je mohutná horská skupina, v podstatě vysunutá hrásťová kra, na jejímž vrcholu často leží sníh od časného podzimu do začátku léta. Na holém vrcholu za krátkých letních měsíců kvete vřes a zelenají se kapradiny. A je odtud za pěkného počasí krásný výhled do údolí Great Glen a směrem na jih na jezero Loch Lomond, které je asi 50 km dlouhé a má kolem padesáti obydlených ostrovů. Voda jezera bývá zelená a lze na ní pozorovat docela čilou vodní dopravu.

Grampianská jezera, lochs, jsou velmi malebná, zejména když je lemují poslední zbytky původních listnatých lesů. Většina z nich má také odtok, jímž bývá bystrá horská řeka nebo potok směřující do moře. A odtud připlouvají každoročně tisíce lososů, aby se vytřely v horských jezerech a tůňkách, kde se sami před čtyřmi i více lety narodili. Literárně známé je jezero Loch Katrine s ostrovem Islle Ellens, které zvěčnil v rozsáhlé básni Lady of the Lake, (u nás přeložené jako Panna jezerní) Walter Scott. Jinou zajímavostí Grampian je letní královské sídlo Balmoral v Deeském údolí. Není však otevřeno pro veřejnost.

Jižní Skotsko je region ležící na jih od Grampian a sahající až k anglickým hranicím. Je tu jiný kraj a jiný mrav místních obyvatel. Zatímco Skotskou vysočinu obývali odjakživa potomci Keltů – Piktové, Skotové a Gaelové, vyznávající většinou katolickou víru, zde na jižním podhůří jsou od dob římské kolonie usazeni romanizovaní Britové a germánští Anglosasové, kteří mají svůj jazyk i svou kulturu.

Středoskotská nížina
Krajina v podhůří Grampian začíná třetí a poslední skotskou příkopovou propadlinou, ale tentokrát jen mělkou, takže se jí někdy říká skleslina. V roce 122 tady byl postaven známý Hadriánův val, kterému se také říkalo zeď Piktů, který měl chránit římskou provincii Britania před keltskými kmeny na severu. Oficiální jméno sklesliny je sice Středoskotská nížina, Central Lowland, ale jako nížinu snad lze toto asi 80 km široké údolí s mnoha kopci, pahorky a lávovými příkrovy chápat jen vzhledem k sousedním horám. Ale na jménu tak nezáleží. Důležité je, že toto široké údolí je požehnaným krajem Skotska. Jsou tu nejúrodnější půdy s poli ječmene a ovsa, nejlepší živočišné farmy a také největší zásoby nerostného bohatství, hlavně uhlí. Proto je přirozené, že právě tady se soustředil hospodářský a kulturní život země a že právě tady se odehrávaly i její dobré i špatné dějinné události. Jsou tu i největší města Skotska, mezi nimiž vynikají Glasgow a správní středisko Edinburgh. Opominout nelze ani přístavní město Dundee, které je stále střediskem textilu a také tam v současnosti studuje princ William. Z místního přístavu vyplouvají i v současnosti lodě na lov tresek a sleďů a dříve tady také kotvily velrybářské lodě. Ve městě se zpracovávala indická juta a byly tady i manufaktury na výrobu provazů a lan. Ale to už je minulostí, stejně jako britské kolonie v Indii. Vzpomínkou na minulost, a to tragikou, je i památník připomínající velké vlakové neštěstí v roce 1897, kdy se zřítil most přes údolí řeky Firth of Thay plně obsazený cestujícími do Edingurghu.

Jižní pahorkatina, Southern Upland
Je poslední terénní vlnou Skotska a zároveň nízkou, ale přece jen výraznou hrásťovou bariérou, která odděluje Skotsko od Anglie. Její náhorní plošiny často překrývají rašeliniště porostlá vřesem, údolí jsou široká a zaplněná mocnou vrstvou splavenin. Je to na první pohled stará, unavená kaledonská krajina se stopami nedávného zalednění. Na východě je její mohutný hřbet rozčísnutý údolím říčky Tweed na dvě části – vrchovinu Lammermurskou a Cheviotskou. Cheviotské vrchy jsou ve Skotsku populární, protože mají úplně jiný charakter než okolní krajina. Tvoří se rozlehlý žulový masiv dosahující až 816 metrů, což je nejvyšší bod tohoto horského systému. Ještě známější než Cheviotské vrchy je údolí Tweed, kde se díky mírnému a málo deštivému podnebí pase dobytek celoročně venku. Proslulý je hlavně chov cheviotských ovcí, které byly v 19. století základem místního vlnařského průmyslu. Celá Evropa zná od těch dob silné vlněné tvídy, pojmenované na počest zdejšího údolí.

Skotsko je jednou ze základních zemí Spojeného království Velké Británie, v němž zaujímá plochu 78 783 km² a obývá je 5 132 000 obyvatel, kteří nedají na svou zemi dopustit