Historická metropole Alsaska s více než 290 00 obyvatel se rozkládá na levém břehu Rýna a protéká jím řeka Ill, takže není nijak přehnané tvrzení, že Štrasburk je městem na vodě, jemuž ramena a kanály Illu dodávají neopakovatelnou atmosféru. V roce 1949 tu byla založena Rada Evropy, což položilo základ tradici Štrasburku jako sídla významných evropských institucí, mezi nimiž dominuje Evropský parlament. Kromě toho se Štrasburk stal také symbolem francouzsko-německého smíření, což umocnilo v roce 2005 vytvoření historicky první eurozóny Štrasburk-Ortenau, která spojuje Francii a Německo.
Středověké biskupské město, jež vzniklo už na římských základech, bylo od roku 1262 svobodným říšským městem v rámci Svaté říše římské. Jeho bohatství plynulo z výhodné polohy na významných obchodních cestách. S privilegii udělenými roku 1358 císařem Karlem IV. mu toto postavení vydrželo až do roku 1681, kdy připadlo Francii. O 190 let později se stal Štrasburk naopak součástí Německé říše a dál pak měnil vládce stejně jako celé Alsasko, jak jsme o tom psali v předchozím článku. K střetávání francouzského a německého živlu zde ale docházelo odpradávna, mnozí Alsasané by i dnes asi souhlasili, že nejsou ani Francouzi, ani Němci, ale tak trochu obojí. Sami obyvatelé Štrasburku mají za to, že si město vzalo z obou zemí to lepší – na první pohled je francouzsky malebné, ale zároveň německy upravené.
Chloubou města je množství památek, díky němuž bylo historické centrum zapsáno již v roce 1988 na seznam Světového dědictví UNESCO, aby bylo o 29 let později doplněno ještě o čtvrť Neustadt, vybudovanou za německé vlády po roce 1871. Historické centrum se rozkládá na ostrově Grande Île sevřeném mezi hlavní tok Illu a kanál Faux-Rempart. Stojí tu i hlavní architektonická dominanta Štrasburku – katedrála Notre-Dame.
Obrazová kniha středověku
Bohatě zdobené portály, barevné vitráže i jedinečný orloj přivádějí návštěvníky štrasburské katedrály k úžasu již celá staletí. Během svých štrasburských studií v letech 1770–1771 tu sedával J. W. Goethe a přemýšlel o umění gotických mistrů stavitelů, zejména Erwina von Steinbach, autora západního průčelí, o tom, „jak se pevně založená, obrovská stavba lehce zvedá do vzduchu, jak je vše děravé, a přesto na věčnost“, a také o Friederike Brionové, dceři evangelického faráře z nedalekého Sessenheimu. Studentská láska k farářově dceři pominula, zážitek ze štrasburské katedrály se stal průlomovým pro nové chápání gotické architektury. Victor Hugo zase katedrálu popisoval jako „zázrak gigantičnosti a subtilnosti“.
Dnešní katedrála z červenohnědého pískovce z Vogéz, jehož barva se mění v závislosti na denní době a barvě oblohy, se začala stavět na základech starší románské baziliky na konci 12. stol. ještě v pozdně románském slohu, ale již s některými gotickými prvky. Tuto fázi reprezentují apsida, chór a příčná loď, zatímco hlavní loď z let 1240–1275, dlouhá 103 m a vysoká 32 m, je již vrcholně gotická a představuje typický příklad francouzské rayonantní gotiky z doby vlády Ludvíka IX. Svatého.
Další vynikající ukázkou tohoto slohu je západní průčelí s trojicí portálů s bohatou sochařskou výzdobou. Charakteristický vzhled mu dodává množství věžiček a vysokých štíhlých sloupů, někdy přirovnávaných pro svou tenkost ke strunám harfy, předsazených před průčelní stěnu, které mají čistě dekorativní účel. Hra světla a stínu zvýrazňuje stovky soch, které jako by se oddělovaly od pozadí. Jsou všude – na šikmých ostěních, v tympanonech, archivoltách i ve vimpercích. Námětem středního portálu jsou pašije, od Ježíšova vjezdu do Jeruzaléma po ukřižování a nanebevstoupení, levý portál seznamuje s Ježíšovým dětstvím, pravý je věnován Poslednímu soudu. Středověká obrazová kniha pro věřící, z nichž mnozí si biblické příběhy nemohli přečíst. Část sochařské výzdoby je volnou rekonstrukcí zničených středověkých originálů z 19. stol., další originály jsou umístěny v Musée de lʼŒuvre Notre-Dame naproti katedrále a nahrazeny kopiemi.
V interiéru zaujmou okna s barevnými vitrážemi. Jde o velmi cenný soubor většinou ze 14. stol., v severní příčné lodi se dochovalo několik vitráží z konce 12. a 13. stol., naopak okna v jižní příčné lodi a chóru pocházejí vesměs až z 20. stol. Klenbu jižní příčné lodi podpírá svazkový pilíř, kterému se často říká Andělský, ale podle jeho nádherné sochařské výzdoby by to měl být spíše pilíř Posledního soudu. Kristus tu však netrůní jako majestátní soudce světa, jak je běžné v obrazových programech 12. a počátku 13. stol., ale spíše odpovídá zobrazení „člověka bolestného“, jež bylo běžné až ve 14. a 15. stol. V podivně zkroucené póze nežehná, zdviženou levou rukou ukazuje svá stigmata a dívá se dolů do lodi.
V jižní příčné lodi najdeme také další pozoruhodnost, astronomické hodiny, ve zdejší tradici již třetí v pořadí. První, tzv. tříkrálové, vznikly již v roce 1354. O 220 let později je nahradilo vrcholně renesanční dílo, které vytvořili Conrad Dasypodius a bratři Isaak a Josias Habrechtovi spolu s matematiky, hodináři, malíři a kameníky z celé Evropy. Tyto hodiny fungovaly až do roku 1788, jejich větší část se dochovala a je k vidění v Muzeu dekorativních umění. Současné hodiny sestrojil v letech 1837–1842 Jean-Baptiste Schwilgué. Celá konstrukce je 18 m vysoká, orloj zobrazuje i dráhy nejen Země, ale všech planet od Merkuru po Saturn a také dráhu Měsíce. Jednou denně, vždy v poledne podle středního slunečn
Úplné znění článku naleznete zde