Pražské děti mohou londýnským školákům jen závidět. Součástí výuky britských škol jsou totiž pravidelné návštěvy muzeí a galerií. Každý všední den proto můžeme ve výstavních sálech vidět mládež ve školních uniformách, jak sedí na podlaze před obrazy a učitel jim vykládá o dějinách výtvarného umění či technice malby. Anebo je spatříme pobíhat s papíry a tužkou v ruce, jak hledají odpovědi na otázky třeba z britské historie. Všechna londýnská muzea na děti a mládež pamatují, připravují pro ně i jejich učitele zvláštní programy. Radost z takového způsobu výuky by jistě měl i Jan Amos Komenský, kdyby viděl, že alespoň někde se uplatňuje jeho ‘škola hrou’.
Britská metropole se může pyšnit označením ‘město muzeí a galerií’. Má na 300 muzeí a více než 250 veřejně přístupných uměleckých sbírek, nepočítaje mnoho různých soukromých výtvarných výstavních síní. Londýnská muzea uspokojí svými sbírkami zájemce snad o všechny obory lidské činnosti. Od dějin pravěku, přes výrobu bakelitu, historii londýnských taxíků až třeba po sbírku zubařských nástrojů. A nejsou tu jen muzea a galerie, které mají přívlastek světová, jako například Britské muzeum, Národní galerie, Muzeum Viktorie a Alberta, Přírodopisné muzeum či Tate Gallery, ale jsou tu i méně známé výstavní prostory či veřejně přístupné soukromé sbírky. Snad v každé městské části Londýna najdeme nějaké muzeum, jako třeba ve čtvrti Hackney nedávno otevřenou expozici o imigraci.
Další věc, kterou můžeme britské metropoli závidět, je to, že téměř do všech muzeí a galerií je od prosince roku 2001 vstup zdarma. Je velmi příjemné se do výstavních sálů vracet podle chuti, zájmu a času nebo si jen na chvíli odskočit a podívat se na některý oblíbený obraz. Není to nic nového, protože přístup k národním uměleckým a historickým pokladům požadovala pro své poddané už v 19. století královna Viktoria. Vstupné do většiny muzeí a galerií zavedla teprve koncem osmdesátých let minulého století konzervativní vláda Margarety Thatcherové. Tlaku vládního kabinetu tehdy odolalo jen několik kulturních institucí, které i nadále umožňovaly vstup do svých stálých expozic zdarma. Na počátku 21. století se tedy vše vrátilo ke staré osvědčené praxi, i když udržení volného vstupu znamená pro některá muzea značné problémy.
S financemi již léta zápasí i jedno z nejstarších muzeí na světě – Britské muzeum, které bylo založeno v roce 1753. Základem jeho tehdejších sbírek byly manuskripty věnované sirem Robertem Cottonem, Robertem Harleyem a sirem Hansem Sloanem. Dnes muzeum vlastní na šest a půl milionu objektů, od mincí až po velké skulptury, od starověkého Egypta až po raný anglický středověk. V majetku muzea jsou také proslulé řecké mramory z athénského Pantheonu, které do Británie přivezl lord Elgin.
Přes veškeré finanční potíže se koncem minulého století muzeu podařilo shromáždit téměř sto milionů liber na svou radikální rekonstrukci, zejména centrální Velké dvorany, která je ve své nové podobě pojmenována po Jejím Veličenstvu Alžbětě II., jež také na přestavbu významně finančně přispěla. Pomoci však mohli i drobní sponzoři. Za sto liber si mohli „koupit“ některý z více než tří tisíc skleněných trojúhelníkových panelů, kterými je dvorana zastřešena. Podle návrhu jednoho z nejuznávanějších současných britských architektů, sira Normana Fostera, tak vzniklo největší kryté náměstí v Evropě. Jedinečný prostor Velké dvorany návštěvníka ohromí a díky volnému vstupu je vhodným místem schůzek a oblíbeným posezením v některé z kavárniček.
Fosterův projekt unikátně zrevitalizoval neoklasicistní sídlo Britského muzea, které navrhl v roce 1823 architekt Robert Smirke, a jehož budovy byly dostavěny v roce 1850. O dva roky později bylo rozhodnuto, že uprostřed volného vnitřního prostoru vznikne nové sídlo pro Britskou knihovnu, se kterou žilo muzeum v symbióze dalších sto padesát let. Teprve v roce 1998 se knihovna zabírající čtyřicet procent muzejní plochy, přestěhovala do nové budovy, poblíž nádraží St. Pancras. Koncem roku 2000 tak mohla být Kruhová čítárna poprvé v historii přístupna široké veřejnosti. V době, kdy byla součástí knihovny, do ní mohli pouze akademici, postgraduální studenti nebo držitelé zvláštních propustek. Anglický spisovatel E. M. Foster ve svém částečně autobiografickém románu Nejdelší cesta (z roku 1907) napsal, že toto místo naplněné tolika knihami vyvolává pocit klidu a míru. Dnešní návštěvníci, jichž muzeum ročně napočítá přes pět milionů, si mohou v Kruhové čítárně prohlížet místa, kde si kdysi četli a psali například Rudyard Kipling, Oscar Wilde, Thomas Hardy, G. B. Shaw či Virginia Woolf. Studovali v ní také velikáni britské politiky 19. století Benjamin Disraeli a William Gladstone i první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Ovšem také Karel Marx a Vladimír Lenin.
Jiný velkolepý prostor vnikl koncem minulého století na jižním nábřeží Temže ve čtvrti Southwark, kde byla budova staré tepelné elektrárny přeměna na galerii Tate Modern. Elektrárnu navrhl v roce 1947 architekt sir Giles Gilbert Scott a stavěla se nedaleko místa, kde mělo sídlo slavné Shakespearovo divadlo Globe a kde dnes najdeme jeho repliku. Patrně nejznámějším designérským počinem tohoto architekta jsou světově proslulé červené britské telefonní budky. Dostavby elektrárny se však již sir Giles nedožil. Její provoz začal až v roce 1963, tři roky po jeho smrti, a po pouhých osmnácti letech byl zastaven.
Naštěstí nikdo nerozhodl tento skvost průmyslové architektury zbořit, takže jej pro své účely mohla v roce 1994 získat Tate Gallery, která již dlouho pociťovala výrazný nedostatek výstavních prostor. Stará elektrárna se tak stala novým domovem moderního britského výtvarného umění nazvaným Tate Britain.
Projekt rekonstrukce navrhli švýcarští architekti Jacques Herzog a Pierre de Meuron. Z někdejší turbínové haly vznikl velkolepý prostor 155 metrů dlouhý, 23 metrů široký a 35 metrů vysoký. Ve své katedrální velkoleposti je ideální zejména pro rozměrné plastiky. A z prosklené restaurace v sedmém patře je neobvyklý výhled na Londýn s nepřehlédnutelnou kupolí katedrály svatého Pavla.
Tate Modern vystavuje umění od počátku 20. století až po současnost. Zájem o novou galerii, která byla otevřena v květnu 2000, předčil veškerá očekávání. Jen za prvních dvanáct měsíců do ní přišlo 5,25 milionu diváků, a tak v návštěvnosti za sebou s přehledem nechala všechny své světové konkurenty. Například ve stejném období zaznamenalo Národní muzeum moderního umění v pařížském Centre Georges Pompidou kolem 1,7 milionu diváků, Muzeum moderního umění v New Yorku 1,2 milionu a Guggenheimova muzea v New Yorku i v Bilbau po 900 tisících diváků.
Třetí věc, kterou můžeme Londýnu závidět, je zájem Britů o své vlastní moderní dějiny. Například Imperiální válečné muzeum, které se zabývá vojenskými konflikty 20. století, navštíví ročně na sedm set tisíc lidí. Toto muzeum, jehož součástí je od roku 2000 také stálá expozice Holocaustu, největší svého druhu v Evropě, není žádnou oslavou válek, ale naopak. Zkoumá příčiny jejich vzniku a dopady na civilní obyvatelstvo. A nemá jen obrovské množství zbraní a nejrůznějších dokumentů, ale vlastní (po Tate Gallery) druhou největší sbírku britského moderního výtvarného umění. Denně můžeme v jeho sídle nedaleko nádraží Waterloo vidět školáky i dospělé, kteří se tu snaží dozvědět něco z nedávných dějin své vlasti i světa.
Kromě muzeí a galerií mohou Londýňané každý večer shlédnout některé z představení ve 204 londýnských divadlech, z nichž čtvrtina leží ve West Endu. Můžeme tu vidět například velmi populárního herce Dereka Jacobiho, který ztvárnil postavy císaře Claudia či otce Cadfaela v televizních seriálech, známých i českým divákům. Jacobi dokáže i ze zcela průměrné hry udělat divadelní zážitek. Na prkna, která znamenají svět, se také nedávno vrátila jedna z nejlepších současných britských hereček, Judy Dench. Kdo měl možnost ji vidět, potvrdí, že je skutečně velkou Dámou britské scény.
West End se může chlubit jedním zřejmě nepřekonatelným rekordem. Detektivka Agathy Christie Past na myši se tu hraje nepřetržitě již od roku 1952. Hra byla přeložena do dvaceti jazyků a po celém světě ji vidělo na deset milionů diváků. Návštěvností už v devadesátých letech minulého století překonal West End proslulou newyorskou Brodway. Stal se opravdovou Mekkou múzy Thálie. Je rovněž rodištěm mnoha proslulých muzikálů, jmenujme například Jesus Christ Superstar, Kočky, Fantom opery, Evita či Bídníci.
Britská metropole uspokojuje i své hudbymilovné obyvatele a návštěvníky. V Královské opeře, jejíž sídlo v Covent Garden bylo koncem 20. století rekonstruováno, občas zaznívají i díla českých skladatelů. South Bank Centre nabízí hned tři koncertní sály, divadlo Sadler‘s Wells v Islingtonu je domovem baletu. Koncerty se pořádají často i v mnoha kostelech v centru metropole, například v St. Martin-in-the-Fields, který na Trafalgarském náměstí sousedí s Národní galerií. V pověstném klubu Marquee v Soho začínala řada rockových kapel, včetně například Pink Floyd.
V letních měsících se v Londýně koná zřejmě největší a nejstarší hudební událost svého druhu na světě – Promenádní koncerty, neboli Proms. První promenádní koncert se uskutečnil v roce 1895 pod taktovkou sira Henryho Wooda, který nad nimi vládl další téměř půlstoletí. Od roku 1927 je historie Proms nerozlučně spjata s tehdy novou rozhlasovou stanicí BBC, která finanční podporou festival zachránila. BBC Radio 3 vysílá každoročně všechny koncerty živě, první a poslední večer je přenáší také televize BBC. V roce 1941 se domovem Proms stala Royal Albert Hall. Hala, nazvaná podle svého duchovního otce – manžela královny Viktorie prince Alberta – byla postavena v letech 1867 až 1871 podle návrhu Francise Fowkeho a Henryho Darracotta Scotta, kteří se zjevně inspirovali starověkými římskými amfiteátry. Obrovitou, cihlovou, kruhovou budovu s kopulí ze skla a železa nazývají Londýňané často pro její charakteristický tvar ‘převrácený nočník’.
Velkým problémem haly byla již od začátku špatná akustika. Prostor je kulatý, s množstvím členitých ozdob a na rozdíl od jiných amfiteátrů je zastřešen. Vzniká tak příšerná ozvěna, zlý sen všech zvukařů. Teprve koncem sedmdesátých let minulého století se podařilo akustiku sálu zlepšit rozmístěním jakýchsi houbovitých útvarů, zavěšených pod kopulí. ‘Houby’ zůstanou i po probíhající rekonstrukci, budou jen efektivněji rozmístěny podle počítačových výpočtů. Více se s akustikou Royal Albert Hall dělat nedá. Hala zažila největší návštěvu v roce 1906, kdy 9000 posluchačů nábožně naslouchalo nedokonalému zvuk vycházejícího z malého přístroje – fonografu, předchůdce dnes již rovněž zastaralého gramofonu.
Vraťme se ale ještě k Proms. Jejich programová skladba by se dala stručně charakterizovat jako od Glucka ke Gershwinovi či od Händela k Holstovi. Festival je skutečným lidovým svátkem vážné hudby. Na koncerty chodí všechny vrstvy britské společnosti. Tomu odpovídá i cena vstupenek, nejlevnější lístky k stání stojí tři libry. A na Poslední noc bývají vstupenky vyprodány již rok předem. Pro svoji nenapodobitelnou, uvolněnou atmosféru se závěrečný koncert změnil v britskou národní slavnost. Na jeho programu nesmějí chybět Elgarovy skladby Jeruzalém (zhudebněná báseň Williama Blakea) či Land of Hope and Glory a zejména neoficiální imperiální hymna z 18. století Rule, Britannia!, kterou napsal James Thomson a zhudebnil Thomas Arne. Ke sboru BBC se v těchto skladbách přidávají i desítky tisíc diváků, protože kromě Albert Hall sledují lidé koncert z velkoplošných obrazovek na několika veřejných prostranstvích ve Spojeném království, včetně londýnského Hyde Parku.