Od malebného jihotuniského pobřeží při Gabeském zálivu, kde tisíce turistů tráví svou lenošivou dovolenou, se Sahara pomalu rozbíhá k jihu i západu. Za posledními polopouštními pastvinami začíná prvními nesmělými pahorky dun a občas si také počká na landrovery směřující k šottu Al Džerid (El Jerid) a vyplázne na ně písečný jazyk přes celou silnici. Ještě na dohled od pobřeží lze rozeznat nad vysychající krajinou poslední siluety zestárlých, sluncem zmořených a úplně holých kopců – džebelů. Stojí ve dvou řadách podél 34. rovnoběžky jako vojáci strážního kordonu, který má pod kontrolou celý šott Al Džerid, největší vysychající saharské solné jezero, je po většinu času pokryté solnou kůrou.
Jako Džerid je v Tunisku také označován celý jihozápadní region, který je kromě solných plání proslulý i svými oázami, jedněmi z nejkrásnějších v celé severní Sahaře, a také náhorními plošinami, soutěskami a nakonec i světovými nalezišti fosfátů.
Solné jezero
Směrem k západním hranicím Tuniska se dno jezerní pánve mění v proláklinu klesající až 16 metrů pod hladinu nedalekého Středozemního moře a břehy jezera se současně rozšiřují až na vzdálenost kolem jednoho sta kilometrů a celkovou plochu šottu dosahuje kolem 5000 km2. Kdyby nejvýchodnější výběžek této pánve, zvaný Sebkret el Hamma, unikl svým skalním strážcům o pouhých dvacet kilometrů, které ho dělí od Středozemního moře, a vnořil do něj svůj solí ukoptěný chobot, změnil by se celý šott opět v mořský záliv, jakým byl ještě zcela nedávno, v deštivých, a tedy lepších časech severní Afriky. Ale za této situace přichází částečné vysvobození ze solného zakletí pouze v podobě občasných přívalových dešťů, kdy se nad solnou kůrou nakrátko rozlije mělké jezero. Spící život se probudí explozí planktonu a záhy sem přiletí hejna plameňáků i jiných brodivých ptáků. Mrtvé ticho zaplaší štěbetání a čvachtání, při němž Al Džerid prožívá vzácné, slavnostní dny. Mnohem častěji však podzimní deště promění solnou pánev v páchnoucí solné bažiny, které už pohltily mnoho zvířat i lidí. Až do minulého století vedla přes solisko, případně přes bažiny, pouze zpevněná stezka značená palmovými kmeny. Podle nich se také šottu říkalo Značkové jezero. O neštěstích, k nimž za tisícileté existence občasných bažin docházelo, se vyprávějí celé legendy. Historicky je doložena zpráva arabského kupce z 12. století o zmizení celé karavany – údajně kolem tisíce velbloudů, s lidmi a vzácným nákladem se propadlo do bažin, když vedoucí dromedár patrně sešel ze značkované stezky.
Ale i v létě je solná krusta, která zalehla celé bývalé jezero, navzdory své až několikametrové tloušťce pro dopravu nespolehlivá. Proto byla tuniskou vládou v 80. letech minulého století vybudována napříč šottem zpevněná silnice dlouhá kolem padesáti kilometrů. Provoz je tu řídký, a tak i v terénním autě je možné alespoň zčásti vnímat onen mrtvý klid, který musel provázet velbloudí karavany na jejich dlouhých cestách. Horký vzduch se tetelí tak, až je vidět jeho vlnivé stoupání. A pak se v dálce objeví vodní zrcadlení s temnými pahorky kopců, s rákosinami a siluetami palem. Oáza! Nebo ne? Arabský šofér a zároveň i průvodce si pobaveně posune květinu, kterou má za uchem, usmívá se a na naše dotěrné otázky neodpovídá. Tak je to oáza nebo ne? Po několika kilometrech zjevení mizí. Fata morgána! Ještě několikrát se během cesty přes jezero tento zrakový přelud objevil a pokaždé jsme se nechali ošálit. Nakonec už člověk vůbec nevěří vlastním očím, ani když se silnice zvedá a míří ke skutečné oáze na protilehlém břehu šottu.
Sladké podzemní jezero
Na druhém, severním břehu šottu Sahara nabírá druhý dech a žene krajinou mračna písků, která vrší do impozantních přesypů. A pod tímto vzdouvajícím se písečným mořem leží jedna z největších saharských zásobáren podzemní sladké vody. Na nepropustných jílovitých vrstvách a na skalním podloží se podzemní vody začaly hromadit už ve vlhkých obdobích severní Afriky a v současnosti jsou zásoby doplňovány občasnými dešti. Voda, která se vsakuje až na nepropustné podloží, vytváří hluboko pod povrchem zvodněné polohy písků a vyplňuje také všechny dutiny rozpukaných skal. Když pronikne mezi dvě nepropustné vrstvy, stoupá v ní tlak, až je nakonec po puklinách vytlačována k povrchu jako voda artézská.
Podzemní voda, která je základem všech pouštních oáz, se dostává na povrch několika způsoby. Nejjednodušší je případ, kdy terénní proláklina, prohlubeň, klesne až na úroveň hladiny podzemní vody, která vytvoří mezi písečnými přesypy jakoby kouzelné jezírko, tůňku s chladivou, pitnou vodou. Tyto oázy jsou zpravidla malé a neobydlené. Roste na nich jen pár datlových palem a zůstávají jakousi pojistkou na nebezpečných cestách Saharou. Velké oázy však většinou napájejí puklinové prameny. Ve skalních oázách je někdy vyvěračka mohutná jako malá říčka a ve skalní stěně může tvořit i menší vodopád. Některé oázy jsou také napájeny již zmiňovanou artézskou vodou puklinovou a v poslední době počet jejích pramenů zvyšují i umělé vrty.
Uvádí se, že Sahara má kolem devadesáti velkých osídlených oáz, nejvíce ze všech světových pouští. A mnohé z nich jsou také v Tunisku, hlavně v oblasti Al Džeridu.
Velké oázy Džeridu jsou osídlené po tisíciletí. Jejich prvními obyvateli byli původní obyvatelé severní Afriky, Berbeři, kteří si dodnes v některých z nich uchovávají svůj vliv. Po Berberech přišli do oáz Kartaginci a po nich Římané, kteří je často vojensky opevňovali. Od 7. století patří nejen oázy ale celá severní Afrika muslimským Arabům. Jejich mešity s bílými nebo modrými kupolemi dominují většině pouštních měst Džeridu.
Oázy tisíců palem
Tozeur je první velká oáza, kterou silnice, překonávající šott, nemůže minout.
Navíc je to také hlavní město celého džeridského regionu. Oáza je zásobována dvěma sty prameny, z nichž některé vyvěrají ze skal, jiné probublávají ze dna umělých kanálů a artézskou vodu přivádějí na povrch i umělé vrty. Město Tozeur leží na troskách antického tábora Tusoros, ale mnoho antických památek tady nezůstalo. Skoro žádné. Proslulost však získaly zdejší občanské domy se svéráznou pouštní architekturou. Začaly se stavět ve 14. století, kdy oáza procházela obdobím vrcholného rozvoje. Domy, jako všude v poušti, jsou postaveny z nepálených, nažloutlých cihel, na fasádách uspořádaných do složitých geometrických vzorů, až trochu připomínají ornamenty na zdejších „nomádských“ kobercích. Celé město tone v palmovém háji, i když některé jeho ulice jsou stále zpola zaváté pískem. Ale útokům pouště jsou zdejší obyvatelé zvyklí vzdorovat.
Na severovýchod od Tozeuru leží rozlehlá oáza Gafsa, kde žije asi 45 000 obyvatel. Ale ještě dřív, než terénní vůz vjede do tohoto pouštního města, silnice míjí skupiny holých skal s vrcholovou, větry ošlehanou plošinou. V průrvě mezi strmými stěnami si razí cestu malý potok. Už Římané na něm vybudovali malou přehradu, která slouží dodnes. Vjíždíme do známé soutěsky Sejla, kde u vody táboří několik Berberských rodin a děti se s vřískotem vrhají do mělkého jezírka. Soutěska zúžená až na 150 metrů se postupně otevírá a po několika kilometrech propouští potok i silnici do otevřené krajiny. Potok kdesi mizí, ale silnice spolehlivě pokračuje dál.
Gafsa leží na staré karavanní cestě, která už ve starověku spojovala oázy na západním břehu solného jezera. Není to příliš malebné město, i když je největší v Džeridu. Dlouho ji obývali Berbeři, kteří tady také postavili nejstarší místní pevnost. Když území dobyli Římané, vybudovali si zde vojenský tábor, u něhož vzniklo město Capsa. Arabská podoba tohoto jména je dnešní Gafsa. Římané také využili dva místní minerální prameny k vybudování malých lázní. Jsou to vlastně jen dvě nevelké tůňky obestavěné kamennými kvádry a u větší z nich je zbytek kamenného oblouku. Je tradicí, že turisté házejí do většího lázeňského bazénu mince a místní kluci je zase loví. Ti, aby podnítili turisty k větší štědrosti, skáčou do vody ze svérázného skokanského můstku – z palmového kmene, nakloněného nad vodou.
Za druhé světové války se o toto pouštní město tvrdě bojovalo, ale mnohem větší škody než odstřelování způsobil městu obrovský výbuch francouzského muničního skladu. Dnes už jsou dávno všechny válečné škody zahlazeny a znovu také byla vybudována Velká mešita, v jejíchž zdech je stále velké množství kamenných kvádrů z antických staveb. A není výjimkou, že i ve zdech občanských domů se občas objeví kámen s latinským nápisem, někdy i nohama vzhůru. Zdejší domy sice také mívají dekorativní fasády, podobně jako v Tozeuru, ale chybí jim ona pouštní elegance. Spíš připomínají malé pevnosti, které chrání své obyvatele před sluncem, před pískem i před nepřáteli, kterých se tudy za tisíciletí přehnalo nepočítaně.
Mnozí obyvatelé Gafsy pracují v nedalekých horách, kde se těží fosfáty. Zdejší ložiska představují 85 % tuniských fosfátových zásob. Mnoho lidí se také živí v zemědělství pěstováním ovoce, zeleniny a hlavně datlových palem a jen nemnozí se věnují tradičním řemeslům, především tkalcovství. Vyrábějí se tady houně, silné deky a přehozy a především vlněné tkané ‘nomádské’ koberce. Ne ty vázané, s vlasem, jejichž tradice je v Tunisku nedávná a výroba je soustředěna hlavně na pobřeží. Místní koberce nemají ani moc velké rozměry, ale zato vynikají pestrými geometrickými vzory a často je také zdobí stylizované figury zvířat, rostlin i lidí. K vrcholným dílům patří tkané obrazy města, ale na takové koberce se nešlape, ba ani nesedá, ale zavěšují se na stěny.
A ještě něčím se Gafsa proslavila. Nálezem kostry pravěkého člověka, Homo sapiens, který je známý jako Capsian Man.
Necelých 27 kilometrů na jihozápad od Tozeuru leží malá, ale krásná oáza Nefta. Její stejnojmenné zlatavé město stojící mezi holými kopci jako by spouštělo dolů, do skalního údolí svou zelenou vlečku z pětatřiceti tisíců palem.
Také Nefta je obydlena odnepaměti. Podle jedné muslimské pověsti dokonce už prý od potopy světa, kdy jeden z Noemových vnuků našel právě v Neftě první pramen pitné vody. Dnes jich prýští z okolních rozpukaných skal asi 150 a všechny jsou napojeny na podzemní zásobárnu artézské vody. Další vodu přivádí dlouhý podzemní tunel, který budovali ještě starověcí otroci. Na povrchu se veškerá voda rozvádí složitým systémem kanálů, kanálků a stružek nejen po palmových hájích, ale také do ovocných sadů, na zeleninová pole a do obytných domů.
Největší a nejslavnější palmový háj Nefty má francouzské jméno La Corbeille, Otevřený koš. Je to jakési rozlehlé, jako amfiteátr otevřené údolí, jehož svahy porůstá údajně oněch 35 000 datlových palem. Průvodci musíme věřit, protože nikdo ty zdejší stromy sám nespočítá. Pochybnosti o tomto počtu však vzbuzují rozlehlé úseky zcela holých úbočí s dlouhými ploty protipísečných zábran, které se pletou ze suchých palmových listů. Ale poušť už se i v Otevřeném koši dobře uvelebila a těžko ji odtud někdo dostane.
Nefta je nejen odvěkou zastávkou karavan a novodobým cílem turistů. Je také významným pouštním náboženským centrem, jehož tradice trvá už od roku 670, kdy celé území obsadili muslimové. Tehdy se tady usadil zakladatel asketické muslimské sekty Ibráhím ibn Adham, který má v Neftě i svůj hrob. Jeho sekta súfijů zakládala četná bratrstva, závije, která se svým posláním částečně podobala křesťanským klášterům. Byla to střediska vzdělanosti a útočiště poutníků. Skoro každá generace súfijů postavila v Neftě nějaký svatostánek, a tak má dnešní město 25 velkých mešit a kolem stovky dalších modliteben.
V den naší návštěvy právě končil ramadán. V celém městě vládlo slavnostní vzrušení a v rodinách se na večer chystala velká slavnostní hostina. Po večeři půjdou všichni místní muži do mešit. Pod temnou oblohou s měsícem v úplňku se nesou táhlé, zpěvavé modlitby sytých mužských hlasů. Ženy zůstaly doma, ale i ony jsou v duchu v mešitách a vzývají Alláha. Je to velice působivý zážitek.
Ráno druhého dne je chladné, ale plné veselí. Na náměstíčku je cosi jako malá pouť. Mezi stánky se procházejí celé rodiny, slavnostně oblečené a veselé. Děti cumlají cukroví a dospělí se na potkání objímají, líbají na obě tváře (a to i muži, vlastně především muži) a navzájem si přejí vše dobré. Ramadán opět spojil celou muslimskou obec měsícem společného velkého sebezapření.