Pro někoho jsou pouště synonymem prázdnoty. V případě Peru a milovníků historie však jde o starobylou kroniku. Pod vrstvami písku se ukrývá bohatství, tajemství a stopy zaniklých civilizací.
Když přijedete do Peru nepřipraveni, nejspíš vás peruánské pobřeží zaskočí. Tam, kde byste u Pacifiku čekali pláže lemované palmami, je pouze písek, holé skály a útesy. Dalším překvapením jsou rozměry tohoto prostředí: od severu, kde Peru hraničí s Ekvádorem, až na jih k hranicím s Chile se táhne jeden z nejsušších regionů světa o celkové délce kolem 2000 km. Úzký pruh mezi vodami Tichého oceánu a Andami. Na mnoha místech nespadne za celý rok ani kapka deště. Přesto právě tady žije více než polovina Peruánců. Vždy po několika stovkách kilometrů přerušují poušť řeky z And, které vytvářejí úrodné oázy. V nich vznikala a často celá staletí trvala nejedna z peruánských pouštních civilizací. Jako příklad jmenujme kultury Paracas, Nazca, Moche, Chimú nebo Lambayeque.
Caral – nejstarší vyspělá kultura Jižní Ameriky
Mnohem dříve, než se na peruánském pobřeží objevily právě jmenované a dnes poměrně dobře prostudované kultury, vzkvétala v údolí řeky Supe zhruba 200 km severně od dnešní Limy (cesta z Limy trvá asi 3,5–4 hodiny) civilizace Caral. Tato kultura, objevená až v 90. letech 20. stol., se datuje do období 3000 až 1800 př. n. l. a považuje se za nejstarší městskou civilizaci amerického kontinentu. Se svými svatyněmi z nepálených cihel, obytnými domy, centrálními náměstními a amfiteátry se rozvíjela ve stejné době, kdy v Egyptě vyrůstaly pyramidy. Zvláštností caralské kultury je, že se obešla bez znalosti keramiky. Lidé se živili rybolovem a zemědělstvím, používali hudební nástroje i rané formy záznamů v podobě uzlíkového písma, z pozdější doby Inků známého jako kipu (quipu). Dnes je „posvátné město Caral-Supe“ zapsáno na seznamu Světového dědictví UNESCO. Když se nad Caralem při západu slunce zvedne vítr a zvířený prach vše lehce zastře prašným závojem, člověk snadno získá pocit, že se napojuje na energii dávno zaniklého centra první peruánské civilizace…
Paracas – kultura známá díky hřbitovům
Caral svou osamoceností v čase působí tajemně. Mnohem tajemněji než Caral se ale může jevit kultura Paracas s centrem zhruba 250 km jižně od Limy. Nejvíce o této kultuře totiž víme z jejího záhrobí. V nejpustší části pouště poloostrova Paracas objevil peruánský archeolog Julio C. Tello v roce 1925 rozsáhlé pohřebiště. Na dlouhou dobu byla nekropole jediným svědectvím o zaniklé civilizaci existující v období 700 př. n. l.–200 n. l. Sídelní struktury téměř zcela chybí – buď se nedochovaly kvůli křehkosti stavebních materiálů, nebo zůstávají neprozkoumané.
Vše bohatě vynahrazuje nekropole, kde archeolog postupně odhalil přes 400 tzv. pohřebních balíků. Mrtví byli pohřbeni v sedící poloze, obaleni vrstvami tkanin dlouhých mnoho metrů. Mezi ostatními kulturami vyniká Paracas právě „textilním pohřebním uměním“. Kvalita a zejména výzdoba látek dosahuje nevídané technické i estetické úrovně. Pestrobarevné tkaniny, většinou s mytologickými motivy, vykazují až 300 různých odstínů a považují se za nejcennější předkolumbovské textilie celého amerického kontinentu. Zachovaly se díky extrémně suchému počasí.
Proč si lidé z Paracasu vybrali tak odlehlé místo? Z okolní pouštní pustiny, připomínající povrch jiné planety, jde hlava kolem i dnes, kdy tudy projíždíme klimatizovaným vozem. Proč Paracasané putovali extrémním prostředím tak daleko ze svých domovů v úrodnějších lokalitách? Písmo nezanechali, lze se jen domnívat. Jednou z odpovědí může být jejich představa o víře v posmrtný život. V nejsušší části pouště se těla nebožtíků – třeba při čekání na znovuzrození – prakticky nerozkládala… Jinou odpovědí může být geografie poloostrova Paracas vybíhajícího do moře. Část jihoamerických indiánů věří, že z moře kdysi vystoupil bůh stvořitel Virakoča, a místo tak mohlo reprezentovat blízkost této události.
Z kultury Paracas se kromě textilií zachovaly i keramické nádoby, nástroje a výšivky, dnes často rozptýlené po světových muzeích. A kromě toho z této doby také pocházejí nejstarší nálezy umělých deformací lebky u příslušníků tehdejší elity. Lebky s uměle protáhlými čely patřily lidem s vyšším postavením. Protáhlý tvar hlavy se pomocí lišt a obinadel vytvářel u vybraných jedinců od nejnižšího věku. Jiným fascinujícím fenoménem kultury Paracas byla chirurgická praxe. Některé lebky nesou stopy trepanace, přičemž známky zhojení ran dokazují, že minimálně část pacie…
Úplné znění článku naleznete zde