Jestli je možné říci o nějakém místě v Irsku, že se stejně nesmazatelným písmem zapsalo do národní historie i mytologie, pak je to právě Tara. Svou stopu zde otiskli nejen dávní keltští králové, pohanská bohyně Meadhbh či sv. Patrik, ale také protibritští vzbouřenci, kteří na samém konci 18. stol. utrpěli na Taře drtivou porážku, a dokonce i hledači archy úmluvy. Podívejme se, jak tento někdejší pomyslný střed celého Irska, jehož paměť sahá až do třetího tisíciletí př. n. l., vypadá dnes.
Cesta proti proudu času začíná na malém parkovišti mezi poli, u kterého nechybí obchod se suvenýry. Pokud jsme se do dávného mocenského centra země vydali z její současné metropole Dublinu, máme za sebou přibližně padesátikilometrovou jízdu severozápadním směrem a nic kromě turistického zázemí nenasvědčuje, že jsme skutečně dosáhli svého cíle. Terén se tu však přece jen vypíná do výše o něco výrazněji, a návštěvníkovi tedy stačí, aby věren dávným instinktům stoupal vzhůru, ve směru vytyčeném věží venkovského kostela, který dnes slouží jako návštěvnické středisko a brána k legendárnímu místu.
Mluvíme-li v souvislosti s Tarou o výšce (v angličtině se používá spíše pojmenování Hill of Tara, Tarský kopec), není to náhodou, přestože její nejvyšší bod leží pouhých 155 m nad hladinou moře. V irštině zní jméno celého komplexu Teamhair, což lze volně přeložit jako „místo se širokým rozhledem“. Tento rozhled v minulosti nepochybně přispěl k využití Tary jako rituálního pohřebiště i opevněného sídla. Přesto je třeba návštěvníka toužícího po atrakcích varovat před možným zklamáním – na Taře se toho z dob její slávy dochovalo jen velmi málo a letmý pohled odkryje pouze několik zatravněných terénních nerovností, které mohou u vyznavače historických památek vzbudit podobně nezasloužené rozpaky jako třeba naše Mikulčice. O to větší požitek však Tara skýtá hledačům neviditelného, ale všudypřítomného genia loci.
Pohlédneme-li na okamžik do dějin, zjistíme, že se není čemu divit. Zřejmě nejstarším místem komplexu je Mound of Hostages, pahorek Rukojmích. Jeho jméno připomíná zvyk dávných vládců Tary podmaňovat si své sousedy zadržováním význačných rukojmích z jejich řad. Zakladatel dynastie Uí Néill, pololegendární král Niall, který vládl koncem 4. nebo v první polovině 5. stol., získal dokonce přídomek Noigíallach, informující o tom, že král měl těchto rukojmích devět. Původně byl však pahorek megalitickou hrobkou. Nedaleké, těsně k sobě přiléhající kruhové pevnosti, tvořící nápadnou „ležatou osmičku“, jež dominuje leteckým pohledům na Taru, vznikly v 1.–3. stol. a definitivně opuštěny byly zřejmě někdy v průběhu 6. stol. Z dřevěných staveb a palisád se do dnešních dnů pochopitelně nedochovalo vůbec nic.
Tara byla tradičně považována za sídlo bohyně Meadhbh. S ní se podle jednoho výkladu pojily několikadenní rituální slavnosti Feis, které představovaly symbolické spojení zdejších králů s bohyní. Svědkyní památných okamžiků měla být rozlehlá hodovní síň, jejíž pozůstatky jsou na Taře dodnes patrné a od ostatních památek se odlišují svým obdélníkovým půdorysem. Jiné teorie však připisují tomuto místu méně romantický účel – šlo údajně o prostor, kde se symbolicky i fakticky spojovaly cesty směřující k Taře z různých částí ostrova.
Pozornosti žádného z návštěvníků jistě neunikne kámen tyčící se dnes na vrcholku jedné z kruhových pevností. Na tomto místě byl vztyčen až na začátku 19. stol. jako upomínka na padlé povstalce, kteří se tu střetli s britskými ozbrojenými silami. Nalezen však prý byl nedaleko pahorku Rukojmích a podle některých názorů je to legendární Lia Fail, Kámen osudu. Jestliže se jej dotknul budoucí vyvolený vladař, kámen prý vydal hlasitý zvuk, a krále tak v jeho funkci potvrdil. Hovořit o tomto opracovaném kusu žuly jako o „němém svědku“ minulosti by tedy nebylo tak docela na místě. Podobná tradice se ostatně uchovala také ve Skotsku (Stone of Scone) a v některých legendách jsou oba kameny dokonce ztotožňovány.
Postupný úpadek a pustnutí Tary měly podle všeho dvě hlavní příčiny. Titul „krále z Tary“ zřejmě časem přestal být podmíněn tím, aby jeho nositel na Taře skutečně sídlil. Zatímco jméno samé zůstávalo předmětem úcty, místo, které jím bylo označováno, se postupně propadalo v zapomnění. Druhou příčinu slábnoucího významu Tary nám pomůže objasnit socha sv. Patrika, která se zde také nachází. Mnoha bájemi a legendami opředenou Taru, sídlo pohanských božstev a tradic, připravilo o funkci kulturního a politického střediska země nebo alespoň její podstatné části (žádný z „králů z Tary“ si navzdory legendám nedokázal podmanit celý ostrov bez výjimek) postupné pokřesťanštění ostrova, o které se mohutným dílem zasloužil právě sv. Patrik.