Veliký pěvec Orfeus, syn říčního boha Oiagra a Músy Kalliopé, žil v daleké Thrákii. Orfeovou manželkou byla krásná nymfa Eurydiké.°
(N. A. KUN – STAROŘECKÉ BÁJE)
Nápad podívat se do Bulharska za nesmrtelným mýtem pěvce Orfea vznikl za svrchovaně prozaických okolností. Asi tak před rokem postavil přede mne můj přítel láhev bulharského červeného vína. Na vinětě tohoto znamenitého nápoje byl vyobrazen byzantský kostelík a jako místo sběru vinné révy byl uveden asenovgradský region. Město Asenovgrad leží nedaleko Plovdivu, odkud se směrem na jihozápad pozvolna zvedají zelené hřebeny Rodop. Celá oblast nese historický název Thrákie a je považována za domov Orfeův. V podrobnější mapě lze nalézt u města Smoljan překvapivé upřesnění – totiž přímo Orfeovy skály. Zatoužili jsme spatřit na vlastní oči šťavnaté hrozny na asenovgradských vinicích a také dotknout se míst, kde bájný pěvec ladil svůj hlas ke strunám lyry.
Za regulérní start našeho putování za exotikou lze považovat centrální nádraží v Sofii. Zde se nás ujal zprostředkovatel, který obešel řadu autobusů a zastavil se u jednoho s cedulkou Asenovgrad. Promluvil důvěrně s řidičem a pak nám stranou sdělil, že domluvil slevu z 6,5O na 5 leva a pak si vzal od každého půldruhého leva za zprostředkování. Tím se náklady na jízdné opět dorovnaly do původní výše. Autobus prokličkoval rozpálenou Sofií a zamířil na východ. Na pravoboku se zavlnilo pohoří Vitoša, za ním pak ostřejší silueta Septemvrijského Ridu. Tam někde v mlžném oparu se vznáší vrchol téměř třítisícové Musaly, pod níž pramení prastarý Hebros – řeka Orfeova, která je na bulharském území známa pod jménem Marica. Nyní míříme na jih do Asenovgradu. Jméno města je odvozeno od názvu hradu, stojícího od města na straně polední. Nechal jej vystavět v první polovině 13. století car Ivan Asen II. na místě byzantské pevnosti z 11. století. I dnes se restaurovaným ruinám častěji říká Asenova kreposť. Obcházíme mohutný kamenný suk a vzápětí ustrneme. Za ohbím stezky se objeví originál kostela, který tak dobře známe z etikety naší oblíbené značky bulharského vína. Sveta Bogorodica Petrička tu stojí celých osm století a snad kromě přístupového schodiště neseznala během času žádných změn a stále slouží věřícím. Jako andělé do Betléma shlížejí na ni z okolních kopců další „parakliže“ – kapličky sv. Iljí, sv. Dimitrije, sv. Petky a sv. Nikoly.
Již v dobách předkřesťanských byla tato část Thrákie středem zájmu. Vedla tudy důležitá římská komunikace, spojující úrodnou nížinu s mořem. Kráčíme po zbytcích této cesty asi sto metrů nad kamenitým řečištěm dále k jihu. Stavět silnice a vodovody se Římané naučili od Etrusků, avšak žáci předstihli své učitele ve schopnostech sjednotit se, vycvičit armádu a podmaňovat. Via Romana se asi po půl kilometru ztrácí u motorestu hýřícího barevnými reklamami na Coca colu, Algidu a Marlboro. Člověka mimoděk napadne, že pronikání těchto západních vymožeností do Bulharska je určitou analogií expanze římského impéria. Globalizace má zatím jen požitkářskou tvář hamburgeru, avšak v druhé linii postupují firmy, banky a monopoly.
Bačkovský klášter
Na zcela jiné myšlenky nás zanedlouho přivede Bačkovski monastir, jak zde říkají klášteru, jenž se, vklíněný mezi divoké skály, nalézá asi kilometr na jih od ospalé dědiny Bačkovo. Již při vstupu na nádvoří si poutník mimoděk uvědomí, že stanul na požehnané půdě. Ačkoliv se brány kláštera otvírají návštěvám po sedm dní v týdnu, jeho život plyne jaksi mimo světský časoprostor. Ovzduší naplňuje cosi opojně uklidňujícího. I my usedáme do stínu na převrácené dřevěné žlaby a jen se chvíli tiše díváme. Na opačné straně dvora dává bělovlasý mnich napít vystrašené ovečce, zatímco opodál tři jiní opalují plynovými hořáky nánosy vosku z vysokých svícnů. Denně na nich v kostele Nanebevzetí P. Marie vyhoří celé stovky poutnických svíc. Snědý podsaditý muž s černým plnovousem a lysinou na temeni jako apoštol Petr, právě přivezl plný valník tmavě červených hroznů. Vypadá to, že letos byla opět dobrá úroda, sladké bobulky doslova praskají zralostí. V klášterní moštárně, vyzdobené plakáty oblíbených bulharských fotbalových mužstev, se z révy zrodí pověstné asenovgradské víno. Tak přece jen nám bylo dopřáno sáhnout si na plody zdejších vinic. Na pavlači severního křídla věší starší žena bleděmodrá povlečení, několik dalších poklízí v jídelně kolem stolů. Blíží se poledne a z kuchyně se line pronikavá vůně pečínky. Vinné sklepy, pečené maso a přítomnost žen? Co má tohle všechno znamenat? Cožpak zde nežijí řeholníci? Kde je přísný půst a odříkání? Inu, tady nejsme na strnulém Athosu, ale v živoucím Bulharsku. Ostatně přísných řeckých igumenů si zde také užili dost, neboť po několik generací vládli Bačkovu. Kromě toho zakusil klášter za devět století svého trvání nemálo strádání a utrpení. Založili ho v roce 1083 zbožní gruzínští bratři Grigorij a Abasij Pakurjanovi. Dlužno podotknout, že místo zvolili znamenitě: klášter stojí vysoko nad řekou jako pevnost a přece má dostatek vody. Přímo uvnitř zdí vyvěrá několik pramenů, které se spojují v potůček. Ten protéká napříč dlážděným nádvořím jako proudy živé vody mystickým Ezechielovým chrámem. Tyto čisté vody se však v minulosti, zejména v dobách protitureckých povstání, často kalily krví a popelem. Dnes Bačkovo, stejně jako Rila nebo Arbanasi, což jsou tři nejznámější bulharské kláštery, prožívají periodu konjunktury. Šťastná to doba i pro poutníka.
Asi čtyři sta metrů na východ od hlavní brány, opřená o stráň, stojí bačkovská kostnice. Její spodní podlaží z 11. století je vůbec nejstarší stavbou v širokém okolí. Nahoře, v kapli archandělů Michaela a Gabriela, která je o dvě století mladší, právě probíhá celková rekonstrukce interiéru. Když nám mladá restaurátorka, obnovující na lešení stropní fresku, srdečně odpoví na pozdrav, nedá mi, abych se nezeptal na profesora Raimunda Ondráčka. Četl jsem totiž, že obnovil, ba znovu vzkřísil v bačkovském refektáři na pět set pozdně středověkých obrazů a scén. Přikývne s úsměvem, samozřejmě ho zná, vždyť od něho se zde mnohému naučili. Tak vida, i po třiceti letech tady má českoslovenký odborník skvělé renomé!
Na Orfeových skalách
Přesluhující autobus jedoucí do Smoljanu má temperaturu turecké lázně, avšak měnící se překrásné scenérie Západních Rodop dávají brzy zapomenout na fyzické nepohodlí. Směrem vzhůru se proměňuje i druhová skladba lesa. Měkká zeleň platanů, javorů, dubů a dalších listnáčů poznenáhlu ustupuje temnějším odstínům jehličnanů. Několik kilometrů před horským střediskem Pamporovo se stromy rozestupují a objevují se horské louky sedla Rožen, na němž se jako při jarmarku shromáždil pestrobarevný zástup stanů. Jen před několika dny zde skončil tradiční festival rodopských hudebníků, především pak proslulých dudáků. Avšak nás teď více zajímá jejich prapředek Orfeus, jehož příběh se odehrával v těchto horách. A kde konkrétně? Tuto otázku klademe hned po příjezdu jednomu smoljanskému taxikáři. Slunce se totiž povážlivě sklání k obzoru a pěšky bychom Orfeovy skály, vzdálené asi šest kilometrů, do soumraku nedostihli. Energický Bulhar nezůstává nic dlužen pověsti balkánských řidičů a s rozzářeným obličejem žene svého opla s hrozivě ojetými pneumatikami vzhůru ostrými serpentinami. Jako podle scénáře zavedené cestovní kanceláře dorážíme na místo právě ve chvíli, kdy poslední paprsky pozlacují skalní věže a stěny Orfeova příbytku. Na břehu polovyschlého jezera se bělá jakási krychle s plochou střechou a zamřížovanými okny. Na dveřích, rovněž pečlivě zabezpečených, stojí napsáno: Kaple sv.Ducha u Smoljanských jezer – nadmořská výška 1526 metrů. Táboříme na nedaleké louce a ještě před spaním si při baterce čteme celou báji o thráckém hrdinovi. Jak je na tom jeho mýtus dnes a v jaké podobě přetrvává v těchto horách? Zdalipak mu tam nahoře také nepostavili nějakou kapličku?
Lesní cesta se nadějně rozeběhne do strmého kopce, ale jen co se vyhoupne přes sedlo, končí na louce u salaše. Dva muži a žena právě snídají pod širým nebem. Jakmile se přiblížíme, srdečně nás zvou ke stolu a nabízejí mléko, sýr, chléb i domácí klobásu a sladké víno. Na všechno se živě vyptávají a sami mluví o sobě a o svých rodinách. Mladší, Štefan, se vyučil kuchařem, starší, Asen, je elektrikářem a Marta pracovala přes dvacet let ve smoljanské textilce. Teď, když téměř nikde není práce, pasou obecní kravky. Kráva je naše banka, říkají se smíchem a neustále nám dolévají hrnky znamenitým kyselým mlékem. Když se ptáme na Orfea, Štefan bez váhání ukáže palcem za sebe na špičku kolmé stěny. Prý nás tipuje tak na půl hodiny a starostlivý Asen hned uvažuje, co by se na salaši ještě pro nás našlo na posilněnou. Když ho ujistíme, že se už do nás opravdu nic nevejde, slibujeme, že určitě pošleme společné foto.
Po půlhodině prudkého stoupání se mezi stromy objeví rozcestník: Studenec – Sněžanka – Smoljanská jezera. Jen jeden údaj chybí, avšak my tušíme, že náš cíl je již na dosah ruky. A pak náhle pěšina končí a my ustrneme v němém úžasu. Pod námi se otevírá propast zvaná svět a na jejím dně teď leží vše, co jsme jen nedávno opustili: lesy, skály, louky i jezera Bukové planiny. Rozeznáváme miniatury vesnických domků i salaš našich kamarádů pastevců.
Ano, tak tady si už Orfea dokážeme představit! Odtud je to na půl cesty k ohnivému bohu Apollónovi, jenž je podle některých autorů pěvcovým otcem, a na půl cesty k lidem, mezi nimiž přebýval. Báje vypravuje: “Orfeus zpěvem a hrou přemohl hrůzy podsvětí, a tím vysvobodil od smrti svoji choť Eurydiku, jež uštknuta zmijí umřela.” “Všecka příroda truchlila nad jejím skonem jako manžel.” “Konečně bohové podsvětí dovolili ji vydati, neohlédne-li se po ní Orfeus.” “Ježto však toho nedokázal, ztratil ji navěky.” “Poté se odebral do pohoří Rodopé, kde stále jen truchlil, stranil se lidí a všech žen unikal lásce.” “Když pak sedával na náhorní planině a hrál na lyru, přicházela divoká zvířata jako očarovaná, vlk s beránkem, liška se zajícem, dokonce i stromy opouštěly svá místa a shromažďovaly se v kruhu kolem něho, takže z holého vrchu stal se háj.” “Celá příroda naslouchala jeho divukrásnému zpěvu.”
Tomu všemu by se dalo rozumět. Vždyť již Platón obdivoval magickou sílu Orfeova umění, které jediné dokázalo zlomit zákony přírody, světa i podsvětí. V tomto vznešeném podobenství nelze lpět na detailech, přesto se posléze neubráníme pocitu rozčarování nad proměnou okolí. Ovidius přece píše, že mezi stromy, které naslouchaly Orfeovi a chránily jej svým stínem, byly lípy měkkého těla, černých topolů háj, buky a panenský vavřín, posvátný Diův dub i křehké lísky a javory, platany zvoucí ke snění, tamaryšek a břečťan… Nic z toho ale tady nahoře neroste. Je tu nádherně, avšak rekvizity obstarává jen samé jehličí. Cožpak nezbylo nic z původních lesů? Dalekohledem pečlivě ohmatáváme ladné křivky pohraničních hor na jih od Orfeových skal. Ne, nemýlíme se, ty hřebeny jsou nižší a oblejší, zalesněné listnatým porostem. Tam určitě najdeme některé popsané druhy stromů a rostlin a možná ještě něco navíc.
K pramenům Ardy
Řeka Arda pramení přímo na bulharsko-řecké hranici, klikatí se k jihu a u městečka Smiljan, ležícího zhruba napůl cesty mezi Smoljanem a osadou Arda, uhýbá na východ, aby posléze splynula s vodami jezera Kardžali. Vesničky se jako husí pochod trousí podél jejích břehů, vyhlížejí čím dál skromněji a liduprázdněji. V Ardě je konečná, autobus zde obrací a vrací se zpět do okresního města. Je to již poslední spoj, řidič s průvodčím na nás výmluvně gestikulují, že tu přece nic úžasného nenajdeme a abychom se raději vrátili do Smoljanu. Náves se skutečně dá obsáhnout jediným pohledem: několik opuštěných barabizen, minaret, stodoly, telefonní budka a cosi jako minimarket. To nás však rozhodně neodradí a bez průtahů si bereme své batohy z autobusu. Řidič nad námi po bulharsku pokývá hlavou a odjíždí. Hlouček místních žen si nás zvědavě prohlíží a jedna babička s kozou se k nám vzápětí bez okolků přitočí a začne se vyptávat. S vědomím, že se o nás již dostatečně ví, vydáváme se podél říčky směrem do vnitrozemí. Nasloucháme večerním zvukům venkova – za ploty, v zahradách a na dvorech se ozývá štěkání, kejhání, cinkání zvonečků a sem tam zazní i hlasy lidské. Právě když se údolím rozlehne houpavé volání muezina, zvoucího muslimy k večerní modlitbě, zastavuje u nás auto. Tři muže v teplácích, kteří nám ukazují jakési průkazy, zajímají navlas stejné věci jako předtím dobrosrdečnou babičku, jenže na rozdíl od ní, se jim naše odpovědi vůbec nezamlouvají, Pak zkontrolují naše pasy a s výrazem rozmrzelosti, jejíž důvod přesně neznáme, nás opouštějí. Vesnice končí cedulí, kterou kdosi prostřílel na korzický způsob. Na okraji úhledných políček, vtěsnaných mezi silnici a kamenité řečiště Ardy, tu a tam zasvítí do šera osamělý hrob s křížem. Neobvyklí strážcové úrody… Po necelé půlhodině chůze se najednou za našimi zády zablesknou reflektory. Pak těsně u nás zastavuje otlučený moskvič. A vida, naši staří známí z Ardy, v uniformě! Tentokrát nás ale suše vyzvou, abychom si nastoupili, neboť nám ve Smiljanu zajistili hotel. Podle špatně skrývaných rozpaků lze soudit, že je to spíše nařízení vyšší moci než projev příslovečné bulharské pohostinnosti. Ale rozložitý majitel zánovního hotýlku ve Smiljanu na to má jiný názor a vítá nás nanejvýš uctivě a přátelsky.
Ráno snídáme v prázdné prosluněné jídelně palačinky s medem a voňavý bylinkový čaj. Velmi příznivé místo pro internaci. Připadáme si zrovna jako Karel Havlíček Borovský, jehož údělem byla dependence luxusního hotelu Elefant v Brixenu. Je již po letní sezóně, turisté z velkých měst se tu opět objeví až se sněhem, a proto je paní hotelierová šťastná, že si má s kým popovídat. Jen tak nalehko se vydáváme směrem proti proudu Ardy, do vesničky Mogilica, kde stojí mešita s pěkným minaretem. Náš úmysl projít se takřka letním dopolednem však ztroskotává, jakmile nás dojede první auto. Starý ošlehaný děda si nás vezme vedle sebe na zadní sedadlo a otcovsky nám domlouvá, že pěšky chodí jen blázni. Když mu řekneme, kam jedeme a co tam chceme, furiantsky se uhodí do prsou a prohlásí, že vše zařídí, neboť se tu zná s každým důstojníkem. Pak si posteskne na bídu zdejšího kraje, odkud mladí odcházejí za prací do měst, protože je tu až šedesátiprocentní nezaměstnanost. Své hodnocení zakončí slovy hodnými pamětníka starých dobrých časů: Čert aby vzal celou demokracii i s Evropskou unií.
Bulharsko se osvobodilo z nadvlády Turecka teprve v roce 19O5. Mladá monarchie neměla dostatek sil zásadně řešit náboženské otázky. K tomu se odhodlala až lidově demokratická republika s použitím mocenských prostředků. Přesto zde po islamizaci, trvající celá staletí, zůstaly výrazné stopy. V povodí Ardy stojí desítky mešit a muslimů je osmdesát duší ze sta. Zdá se, že pro křesťany však z tohoto nepoměru nevyplývá žádná hrozba. Pryč jsou ty časy, kdy podle nařízení Cařihradu kostely i s věží nesměly mít větší výšku než přízemní dům. Politické změny, drsné přírodní podmínky, bída, řídkost osídlení, četnost smíšených manželství, to vše otupilo hrot náboženské nesnášenlivosti. Zdá se nám, že společně sdílený osud přivedl obě strany k praktickému ekumenismu. Bohatý aga z Mogilice provozoval ve svém kanaku, což je panský dům nebo zámeček, jakousi charitu, když nechával až do soumraku otevřen zadní trakt pro poutníky a žebráky bez rozdílu vyznání. Něco z této velkorysosti muselo přejít i na současné venkovany, neboť nás na zpáteční cestě opět nenechají šlapat pěšky. A to už vůbec nemluvím o milých přátelích pana a paní hotelierových, kteří nás očekávají u bohaté tabule na západní terase. Dověděli se, že prý v Rodopech hledáme pozůstalé stopy Orfeova mýtu. Určitě nevíme, že ve Smoljanu žije snad největší bulharský orfista, autor mnoha studií a dvou knih o Orfeovi. Stačí jen říci a oni rádi vše zařídí. Samozřejmě souhlasíme a během půlhodiny je schůzka domluvena včetně odvozu a zajištění tlumočníka. Inu, o překvapení není v Bulharsku nouze.
Orfeus – oživlý mýtus
Již po třetí jsme ve Smoljanu. Nevadí, město je opravdu krásné. Zářijové slunce ještě letně hřeje, v parku hraje lázeňská hudba, lidé zvolna korzují nebo sedí v kavárnách pod širým nebem. V jedné z nich si i my dáváme dostaveníčko s básníkem a spisovatelem Nikolou Gigovem, nadšeným badatelem v otázkách historie a mýtu o Orfeovi.
Podle Gigova byl Orfeus skutečnou postavou, žil pravděpodobně ve 13.st.př.n.l., jedno pokolení před trojskou válkou. Byla to doba, kdy se pevninské Řecko teprve rodilo a také Thrákii obývaly dosud nesjednocené kmeny. Jako možný domov Orfeův se uvádějí tři zdejší lokality: Dospat, Velká Laka a Gela. Archeologové zde objevili četné hroby tzv. skrčenců, artefakty, svědčící o oblibě bakchického kultu, ale také kamenného skarabea. To vše se přímo váže k tématu. Již samotné jméno Orfeus (srovnej Panteus) poukazuje na původ bakchický a on sám byl údajným vyznavačem tohoto kultu. Rovněž nález skarabea v Rodopech, dovozuje dále Gigov, verifikuje legendu o pěvcově cestě do Egypta. Prý tam studoval umění lékařské a na oplátku učil Egypťany zpěvu. Je pozoruhodné, dodává Gigov, že jedna z pyramid nese jméno Rodopi. Orfeus údajně podnikl mnoho dalších cest, z nichž nejznámější je Iásonova výprava za zlatým rounem. Charizmatický pěvec pozvedal během nekonečné plavby svým zpěvem a vyprávěním skleslé argonauty na duchu a zachránil jim tím život. Zasvěcení do mystérií bakchických i egyptských mu dopomohlo stát se v rodné Thrákii králem i knězem (po vzoru biblických patriarchů). Jako vládce městského státu usiloval o sjednocení Thráků proti expandujícím Řekům, avšak jako politik neměl úspěch. Nehynoucí slávu si ovšem na věky získal svým nadpozemským uměním. Ať přímo nebo přeneseně stal se zakladatelem orfismu, což je nábožensko-filozofické učení o nesmrtelnosti a převtělování duše. Toto učení se v antice těšilo velké oblibě a k jeho vyznavačům patřili např. Euripides, Sofokles, Sokrates a Pythagoras. Kromě toho je Orfeus považován za nejstaršího básníka, z jehož díla později čerpal Homér nebo Herodotos. Z jeho odkazu vybíráme na ukázku tento epigram: Srdce je pevnost, mečem ji nedobudeš, ale písní ano. Z básní, eposů a mystických spisů, tradicí štědře připisovaných Orfeovi, se počátkem našeho letopočtu zrodila apokryfní literatura, tzv. orfika. Přestože se duchovní odkaz velikého pěvce stal kořistí spekulativních tezí sekty orfiků, nebylo možné jej rozmělnit. Zde v Rodopech dosud přežívá jeho specifická podoba, vtělená do slov a melodií lidových písní.
Jak Orfeus dlel uprostřed zvířat uchlácholených zpěvem, zazněly pojednou z dáli výkřiky, smích, zvuk tympánů a tamburin. To thrácké ženy oslavovaly svátek hlučného Bakcha. Když tyto rozvášněné bakchantky spatřily Orfea, kterého považovaly za nepřítele žen, vrhly se na něj a rozsápaly ho na kusy. Za motiv této vraždy se uvádí zdrženlivost k ženám, možní i láska k chlapci Kalaidovi. Rozsápané údy Orfeovi byly pohřbeny v Piérii na Olympu, avšak jeho hlava a lyra byly vhozeny do vod Hebru. A hle, píše N. A. Kun, struny lyry, kterou již unášel říční proud, tiše zněly, jako by truchlily nad pěvcovou smrtí. A celá podzimní příroda truchlila s nimi. Hlava i lyra dopluly až na širé moře a dále pak na ostrov Lesbos. Tam byla hlava pěvcova pohřbena u Antissi, kde od té doby i slavíci líbezněji pěli, kdežto zlatostrunnou lyru umístili bohové na nebe mezi souhvězdí.
Triumf a pád Orfeův se jeví být zrcadlem dráhy každého člověka, znázorněním věčného koloběhu ožívání a umírání přírody.
Našimi průvodci tímto podivuhodným příběhem, jenž byl plný jasu i temných mrazivých stínů, byli Platón, Ovidius, N. A. Kun, ale především Nikola Gigov. On je žijícím básníkem z rodu Orfeova a skutečným tolkienovským Filomýtem, tedy milovníkem mýtů. Půl života strávil hledáním Orfeových stop, prozkoumal všechna místa vykopávek, shromáždil vše, co bylo v Bulharsku i jinde k mání. Vystoupil na zapovězenou horu Perelik, sestoupil i do chladných slují Rodop, plavil se na novodobé Argo do gruzinské Kolchidy, lisoval drahocenné Orfeovy byliny, studoval a psal.
Plamen jeho nadšení přeskočil i na nás. Víme totiž naprosto určitě, že je třeba vydat se opět na cestu, neboť příběh Orfeův nekončí ale trvá i v našem putování .Ještě téhož dne odjíždíme do Plovdivu, abychom dostihli mlčenlivý tok Hebru a s ním pak pokračovali k Thráckému moři a dál na ostrov Lesbos.