Jeden evropský cestovatel na počátku 16. století charakterizoval Skoty takto: „Většinou vedou války proti nepřátelům zvenčí, a když není vnější nepřítel, bojují mezi sebou“. Zemi vždy rozdělovaly náboženské rozbroje a nejednotná vnitřní politika jen odrážela nepotlačitelný duch skotského individualizmu. Přítomnost mocného jižního souseda, Anglie, se také nedala přehlédnout, a tak má skotská minulost větší vliv na přítomnost než kdekoli jinde.
Na území dnešního Skotska přišli první lidé asi 2000 let př. n. l. a zanechali po sobě kamenné pohřební mohyly i četné menhiry, často v kruhovém uspořádání, jejichž mystériu se obdivujeme dodnes. První keltské kmeny se dostaly do Skotska přes Francii a Irsko v průběhu posledního tisíciletí př. n. l. a přinesly s sebou relativně rozvinuté zemědělství a znalost výroby železných nástrojů a zbraní. Zbytky jejich sídlišť obehnaných palisádami vypovídají o tom, že jim válečnické umění nebylo cizí. Tito světlovlasí a modroocí Keltové rozšířili sféru svého vlivu i na jih, do úrodnějších oblastí na úpatí Skotské vysočiny. Jednotlivé kmeny však mezi sebou často bojovaly. Z jejich období se dochovaly takzvané brochy, které jsou pro Skotsko typické a dodnes se jich dochovalo kolem pěti stovek. Jsou to kruhové, kónicky se zužující obranné pevnosti až deset metrů vysoké a s dvojitými zdmi. V koridoru mezi nimi bývala různá skladiště a zásobárny, zatímco na centrálním dvoře měla své místo obvykle studna a ohniště.
V 1. století pronikali na ostrov Velká Británie Římané, kteří záhy po dobytí jeho jižní části tam založili svou novou kolonii. Severní část ostrova, zhruba dnešní Skotsko, nazývali Kaledonií (Caledonia) a původní keltské obyvatele Pikty, údajně pro jejich pomalovaná těla. Přestože byla římská okupace kulturně přínosná pro mnoho národů v Evropě, Piktové a další keltské kmeny se podrobit nechtěli. A tak byli vytlačeni do okrajových oblastí britských ostrovů, mimo jiné i na hornatý sever. Římané se po několika neúspěšných výbojích nakonec rozhodli neplýtvat silami na boj s původními obyvateli ostrova a raději postavili mezi sebou a nepoddajnými Kelty zeď. Hadriánův val byl neuvěřitelným triumfem římského stavitelství – byl šest metrů vysoký, přes dva metry široký a přehrazoval území v délce 117 km. Jeho zbytky a strážní věže jsou v krajině patrné dodnes. Později, za Antonia Pia, byl postaven dále na severu ještě další val, dlouhý kolem 60 kilometrů, ale brzy po jeho dobudování Římané toto území opustili, protože už nedokázali čelit sílícím nájezdům anglosaských germánských kmenů – Anglů, Sasů a Jutů, kteří nakonec obsadili celou Anglii, zatímco sever ostrovů dál ovládali gaelsky mluvící Skotové z Irska a Piktové. Na jihu Skotska se usadily romanizované kmeny keltských Britů a germánských Anglů.
Příchod křesťanství do Skotska je spojen se jménem sv. Niniana, který zřídil již ve 4. století první kostelík ve Whithornu. Mnohem větší vliv však měly až křesťanské misie keltského duchovenstva z Irska. Tato keltská katolická církev se ve svých klášterech řídila takzvanou Columbanovou řeholí. Svatý Columba byl keltský válečník a misionář, který založil první klášter na ostrově Iona již v 6. století. Jeho následovníkům se podařilo získat pro nové náboženství i Pikty a vliv keltské církve se později šířil i do kontinentální Evropy.
Nejstarší křesťanskou památkou ve Skotsku je kámen Latininus (Barrovadus) a nádherně zdobený žaltář z 9. století Book of Kells, který je příkladem vysoké kulturní a umělecké úrovně své doby. Neméně pozoruhodné jsou fantasticky propletené ornamenty piktských kamenných rytin.
Kolem roku 483 sjednotil Keneth I. dosud samostatná, drobná království Piktů a Skotů a Britů v jediné království nazývané Alba. Snad proto, že v něm převládal skotský jazyk i kultura, dostala Alba později jméno Skotsko (Scotia). Osud Piktů zůstává záhadou – zdá se, že po sjednocení se Skoty ztratili svou identitu nebo alespoň jméno a zcela splynuli se silnějším etnikem. Keltské skotské království trvalo několik staletí. Díky Shakespearovi se stal jedním z jeho nejslavnějších králů Duncan I., jehož v roce 1040 zavraždil Macbeth. Duncanův syn Malcolm oplatil vrahovi stejnou mincí a sám se ujal vlády. Historicky významnou osobností byla také manželka krále Malcolma Margaret, která pocházela z anglicky mluvícího jihu, a proslul i její syn, král David, zvaný Dobrý.
Posledním keltským králem Skotska byl Alexander III. z dynastie Kennethovců, který se proslavil tím, že roku 1263 porazil Nory v bitvě u Largs. Protože nezanechal žádné potomky, rozpoutal se po jeho smrti boj o skotský trůn.
Krutá invaze anglického krále Edwarda I., přezdívaného Kladivo na Skoty, znamenala v roce 1296 konec skotské samostatnosti. Zvlášť pokořující byla ztráta symbolického korunovačního trůnu zvaného Stone of Destiny, Osudový kámen. V této zoufalé situaci nastal čas pro hrdinské činy: William Wallace se stal vůdcem skotského odboje a – podařilo se mu nemožné: porazil přesilu anglického vojska u Stirlingského mostu. Přestože byl později Wallace zajat a popraven, navždy už zůstal národním hrdinou. Štafetu boje proti Angličanům převzal později Robert I. Bruce. Zpočátku volil taktiku partyzánské války, později (v roce 1314) se mu podařilo zvítězit nad Angličany ve slavné bitvě u Bannockburnu proti trojnásobné přesile. I dnes lze někdy slyšet při konfrontaci Angličanů se Skoty už okřídlené rčení: „Pamatuj na Stirlingský most!“ nebo „Pamatuj na Bannockburn!“. Robert Bruce si vynutil r. 1328 titul nezávislého panovníka, a tím vrátil nezávislost celému Skotsku. Po jeho smrti bojovali o korunu jeho synové, jeden s podporou Angličanů, druhý s pomocí Francie. Pak nastoupil na trůn bratranec obou bratrů, Robert Stuart (1371—90), který je považovaný za zakladatele nové skotské královské dynastie Stuartovců.
Podle historiků byli Stuartovci velice inteligentní, talentovaní jedinci s rafinovaným vkusem, jejichž osud však často vyústil v tragédii. Za vlády několika králů jménem Jakub, (James) došlo k reformám právního systému a k připojení Orknejí a Shetland ke Skotsku. Král Jakub (James) IV. byl zabit spolu s 10 000 Skotů v bitvě u Floddenu (1513), když se snažil podpořit své francouzské spojence proti Angličanům. Nejznámější ze Stuartovců je však nepochybně Marie Stuartovna (1542—1567), jejíž smutný osud byl spojen s politickými a náboženskými převraty doby. Krásná Mary byla vychována ve Francii, v katolickém náboženském prostředí, jako budoucí francouzská královna a manželka krále Františka II. Ten však ještě mlád tragicky zahynul a Mary se vrátila do Skotska v době, kdy celou zemí zmítala reformace. Protestantské hnutí našlo své příznivce i na britských ostrovech, a tak náboženští fanatici jako Skot John Knox mohli vystupovat proti Mary otevřeně. Volba jejích dalších královských manželů rovněž nepřispěla k popularitě mladé královny, a tak řada skandálů provázela Mary po celou dobu její krátké vlády. Nakonec musela před odbojnými stavy uprchnout do Anglie, ke své sestřenici Alžbětě (která byla dcerou proslulého krále Jindřicha VIII. a popravené Anny Boleynové). V této době však ani Alžběta neměla na anglickém trůně pevnou pozici a Marie Stuartovna pro ni představovala hrozbu náboženskou i politickou. Po nepovedeném spiknutí, kdy měla být Alžběta zavražděna a Marie Stuartovna prohlášena odbojnou šlechtou za novou anglickou královnou, došlo u anglického dvora k řadě zatýkání a poprav. Uvězněna a později i popravena byla také Marie Stuartovna.
Personální unie a občanská válka
Určité satisfakce se Mary dostalo až po smrti, když Alžběta I. zemřela bez potomků, zatímco její syn Jakub VI.vládl ve Skotsku už řadu let. Na přání umírající Alžběty se pak stal králem a despotickým vládcem obou zemí – Skotska i Anglie, kde vládl jako Jakub I. Ale i za této personální unie zůstávala obě království politicky samostatná, a to i za panování dalšího Tudorovce, Karla I. Za jeho vlády došlo k občanské válce vyvolané sporem s parlamentem o zvýšení daní. Do čela odboje se postavil Oliver Cromwell a král Karel I. nakonec uprchl před vzbouřenci do Skotska. Ovšem už následujícího roku 1647 jej skotský šlechtic Archibald Campbell prodal anglickému parlamentu za 400 tisíc šterlinků. Král byl v Anglii obviněn z velezrady i dalších zločinů proti státu a nakonec popraven jako jeho babička Marie Stuartovna. Synové Karla I. byli později opět povoláni na trůn, ale jejich dynastie už ve Skotsku končila. Roku 1707 došlo ke sloučení obou parlamentů a nové království dostalo oficiální název Spojené královské Velké Británie, kde se ujala vlády nová dynastie Hannoverská.
Rod Stuartovců však stále existoval – i když ve francouzském exilu. Nespokojenost Skotů s novou hospodářskou i politickou situací vyústila ve dvě povstání takzvaných jakobitů, kteří chtěli znovu vrátit Stuartovce na skotský trůn. Jejich označení je odvozeno od latinského jména krále Jemse II. – Jacobus, v češtině Jakub. Zejména to druhé jakobitské povstání v roce 1745 se stalo slavné a v budoucnosti hojně opěvované. Jeho hlavním hrdinou byla romantická postava krásného prince, jemuž se říkalo Bonnie Prince Charlie. Tento mladý královský syn připlul z Francie, kde žili Stuartovci v exilu, a vylodil se na západním pobřeží Skotska. Chtěl bojovat proti hannoverskému uchvatiteli Jiřímu II. a získat skotský trůn pro svého otce. Po počáteční vlažné odezvě se mu podařilo vyburcovat zejména příslušníky rodových komunit, klanů, usazených na Skotské vysočině. Potom teprve válečné tažení nabylo na razanci. Krásný princ prošel celým Skotskem a dostal se až do vzdálenosti 200 km od Londýna. Pak došlo k nejhorší bitvě ve Skotské historii. Dne 16. dubna 1746 byla jakobitská armáda poražena na vřesovišti u Cullodenu, nedaleko města Inverness ve Skotské vysočině. Princ Charlie sice z prohrané bitvy unikl, na jeho hlavu však byla vypsána vysoká odměna, a tak se musel neustále skrývat a často unikl před pronásledovateli jen o vlásek.Známý je jeho útěk na ostrov Skye (Vnitřní Hebridy) v přestrojení za dívku, a to jako společnice Flory MacDonaldové. Idealizovaná postava prince, který je dodnes považován za národního hrdinu, vždy inspirovala lidovou tvořivost a i dnes je silným zážitkem poslech lkajících dud na cullodenské pláni, kde stojí jen kameny označují místa, kde bojovali a padli příslušníci jednotlivých klanů. Bitva na Cullodenské pláni byla pro Skoty stejnou tragédii jako Bílá hora pro Čechy. Znamenala konec jedné éry ve skotské historii. Pomsta centrální moci znamenala ve Skotsku mimo jiné i zákaz nošení tradičního skotského kroje, Skotové nesměli nosit zbraně, dokonce ani hrát na dudy a především – rozpadl se celý tisíciletý klanový systém. Původní klanoví vůdcové se stávali postupně feudály a zájem o blaho celého rodu – klanu – vystřídal zájem o vlastní majetek. Pozemky, které byly dříve pronajímány členům klanu, nyní lépe vynášely, když se na nich pásly panské ovce. To vedlo k masovému vypovídání lidí z půdy (tzv. clearances – čistky) a k rostoucí emigraci, hlavně do Ameriky. Zvlášť drastickými metodami proslul krutý vévoda ze Sutherlandu, jemuž náležely rozsáhlé pozemky na severu Skotska. Statistiky udávají, že jen on za svého panství vypověděl na 15 tisíc lidí. Dodnes železnice objíždí jeho území, které si paradoxně uchovalo neporušenou přírodu.
Nový věk Skotska
V šedesátých letech 19. století začala Skotsko propagovat královna Viktorie, která obdivovala jeho nádhernou přírodu plnou romantických scenérií. Navíc bylo toto dlouho opomíjené území dobrou honitbou se spoustou zvěře. V Anglii se tak stalo módou jezdit do Skotka a teprve potom se zdejší obyvatelé dočkali i zákona (Crofter’s Charter), který jim zaručoval, že nebudou ze svého obydlí vyhozeni.
V 19. století se začala rozvíjet hlavně jižní, méně kopcovitá část Skotska, kam z Anglie pronikla průmyslová revoluce. Glasgow se stal významným obchodním střediskem a proslul zejména stavbou lodí, výrobou oceli a distribucí plátna, bavlny, uhlí, tabáku a dalšího zboží po celém britském impériu. Intelektuálnější Edinburgh, který byl vždy administrativním střediskem Skotska, se nyní stal i střediskem skotského osvícenství – nálada ‘nového věku’ také přispěla k přestavbě starého města a jeho paláce Holyrood, který byl vždy sídlem skotských králů. Bohužel, i potom mnoho příslušníků skotské inteligence hledalo (a našlo) lepší uplatnění v cizích zemích. Také skotští politici se snažili opustit stojaté vody provinciálního Edinburghu a přesunout se do centra moci v londýnském Westminsteru.
Celková apatie z počátku 20. století a poraženecké nálady, které byly výsledkem nerovnováhy ve vztahu Anglie a Skotska, vyvrcholily roku 1934 založením zpočátku extrémistické Skotské nacionální strany. Pozitivní změnou bylo vylepšení hospodářské situace na konci 60. let, kdy byla objevena v Severním moři bohatá ložiska nafty. Avšak teprve v roce 1997 došlo k vypsání referenda o samostatném skotském parlamentu. Velká většina obyvatelstva se vyslovila pro znovuustavení této národní instituce, která dostala své sídlo v Edinburghu. Od roku 1999 si Skotové sami rozhodují o svých vnitřních záležitostech – o zdravotní péči, vzdělávacím systému, struktuře místní správy, dopravě, rybářství apod. Právo bylo vždy ve Skotsku odlišné – je založeno na tradici práva římského a titul vyššího soudce je zde vždy sheriff.
Zeptáte-li se Skotů, co se změnilo po získání určité autonomie země, neočekávejte nadšenou odezvu. Vyskytují se dokonce hlasy, že by se Skotsko mělo od Velké Británie zcela odpoutat. V minulosti však bylo snazší vinit ze všeho Angličany, nyní se zodpovědnost přesunula – někdy až nepříjemně blízko, do vlastních řad, jindy zase příliš daleko, do Bruselu. A skotští poslanci si zase odhlasovali zvýšení platů….
Od Skotů se rozhodně nedá očekávat dobrovolná podřízenost jakékoli autoritě, ani vlastní, ani cizí. Jejich nezávislý duch je však činí v mozaice evropského společenství velice zajímavým národem.