Kharga, Dakhla, Baharíja a Farafra, tak se jmenují čtyři výspy života v rozpáleném pouštním oceánu, vybízející k návštěvě už jen svou unikátní polohou. My jsme si vybrali tu posledně jmenovanou, která je od civilizace nejvzdálenější.
Jednotlivé Západní oázy byly dlouhá léta spojeny jak mezi sebou, tak i se vzdáleným okolním světem pouze jedinou prašnou pouštní silnicí, kterou se podařilo v celé délce třinácti set kilometrů vyasfaltovat teprve koncem 70. let minulého století. Předtím byla cesta do oáz docela dobrodružnou záležitostí a hlavně trvala podstatně déle – ať už se jelo z Káhiry anebo od jihu z Asyútu. Prvotním podnětem k postupnému vylepšení komunikace však nebyla špatná dostupnost pouštních sídel, nýbrž vládní projekt tzv. Nového údolí, jehož první verze vznikla už v 50. letech. Projekt předpokládal, že se ze Západních oáz stane rozlehlá, uměle zavlažovaná zemědělská oblast, do které budou přestěhovány statisíce rolnických rodin z přelidněného údolí Nilu. Budování Nového údolí začalo na jihu v oáze Kharga a pokračovalo s budovatelským nadšením, dokud se nezjistilo, že ani v zemi stavitelů pyramid nelze poroučet větru dešti. Objevily se klasické neřešitelné problémy se zasolením intenzivně zavlažované půdy a nakonec vyšlo najevo, že se sem konzervativní feláhové moc stěhovat nechtějí…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 12/2005

Další informace o Egyptě naleznet zde: http://www.sopka.cz