Přestože první pohled na mapku tokijského metra budí kvůli velké spletitosti respekt, řadí se zdejší hromadná doprava mezi nejlepší na světě. Má skvělé pokrytí, nízké intervaly mezi spoji a je dochvilná. Po jednom dni používání se v ní už neztratíte a po návratu domů na ni budete nostalgicky vzpomínat.
Japonci jsou mistři organizace. Všechno musí mít řád a jasná pravidla, což platí i pro tokijskou dopravu. Tokio je tak obrovské, že plynule přechází do okolních měst. Pokud byste z něho zamířili ven, prvních rýžových polí a zelených ploch si všimnete až po hodině jízdy vlakem. Tokijský dopravní systém je proto napojen na sousední města jako Jokohama, Saitama nebo Čiba, a může se stát, že se ze soupravy tokijského metra stane na konečné vlak jedoucí třeba do Kawasaki. O všem ale budete informováni na digitální tabuli před nástupem do soupravy.
Páteř celého dopravního systému tvoří metro a železnice, zatímco autobusy, které zajíždějí jen do okrajových částí města, se jako turisté asi nesvezete – stejně jako mnoho Tokijců žijících v centru. Vzhledem k velkému množství spojů a nejrůznějších dopravců se zprvu zdá nemožné, abyste se do požadovaného cíle dostali, aniž byste zabloudili. Pravdou ale je, že orientace v tokijském podzemí či na nádraží je pro turisty jednodušší než třeba v Praze. Zatímco v pražském metru jsou na nástupištích orientační tabule s názvy ulic nebo památek pouze v češtině, v Tokiu je vše dvojjazyčně – japonsky a anglicky. Jestliže jde o významná místa jako chrámy, vyhlídkové věže nebo muzea, objevíte dokonce i obrázkové ikonky u jednotlivých východů. Pokud ale máte namířeno na méně známé místo, vyhledejte v cílové stanici mapu dané části města se zakreslenými východy označenými žlutými čísly. Najdete si na ní východ nejbližší vašemu směru a pak už jen sledujete ukazatele s daným číslem.
Ani z přestupů není třeba mít strach. Vsadím se, že cestou z letiště do hotelu se aspoň s jedním budete muset poprat. Oblíbený trik místních je, že si před nástupem do vlaku najdou na peroně vyvěšený plánek soupravy se všemi jejími stanicemi. U každé stanice je skica vlaku s vagony a u nich vyznačeno, který je poblíž přestupního místa. Pokud nemáte čas pátrat po tomto plánku, jeďte na přestupní stanici a tam se držte všudypřítomných směrovek se symbolem navazujícího spoje. A kdybyste se snad ztratili i tak? Oslovte na nástupišti staničního zřízence (ekiin). Možná nejprve znejistí, když uslyší angličtinu, ale ochotně ukáže správnou cestu. Anebo se zeptejte náhodného japonského dědečka nebo babičky. Ti většinou nikam nepospíchají, s úsměvem bez jediného anglického slova vás dovedou přímo do cíle a na rozloučenou ještě přidají drobný suvenýr pro štěstí.
Abyste mezi místní dobře zapadli, nemusíte umět zpaměti všechny stanice metra. Čeho si Tokijci váží daleko více, je umění se zařadit. Ať přijdete na jakékoliv nástupiště, uvidíte na zemi vyznačené linie v místech, kde budou po zastavení dveře do vagonů. Zde se spořádaně řadí všichni cestující. I kdybyste sebevíc pospíchali, fronta na nástup je svatá – nikdo nepředbíhá, dokonce ani nervózně neklepe nohou. Není proč se stresovat. Pokud se do prvního vlaku nedostanete, další většinou přijede do pár minut.
Ani na hodinky si ťukat v Tokiu nemusíte. Přestože vystavování omluvenek do práce po minutě zpoždění je mýtus, stále platí, že pozdní příjezdy jsou spíše výjimkou. To nicméně neplatí pro autobusy v ranní a večerní špičce a taky v případě, kdy do hlavního města přijde tajfun. Nejenže ten den zaručeně nic nepojede, ale jakmile se provoz obnoví, můžete čekat i hodiny, než se přes nával lidí mačkajících se již od turniketů dostanete do samotného vlaku. Jestliže se přece jen vydáte na cestu v potajfunové tlačenici, můžete se aspoň těšit na světoznámé natlačovače do vlaku ošija. Ti jsou dnes už relativně ohroženým druhem, vyskytujícím se výhradně během špiček, a to jen v dopravních uzlech.
Ohroženým druhem už ale nejsou cestující přespávající na nádražích. Podle jejich obleků lze soudit, že nejde o bezdomovce. Proč tedy spí na kusu kartonu na chodbách? V Tokiu neexistují žádné noční spoje. Pokud vám o půlnoci ujede poslední vlak, budete muset vyčkat na další do pěti ráno nebo si vzít předraženého taxíka. Mnoho kravaťáků, často s alkoholem v krvi, se proto rozhodne přespat přímo ve stanici, aby stihli první spoj domů, než se manželka probudí.
A jak to funguje s placením, když je v Tokiu tolik dopravců? Ačkoliv Japonci z jednoduchého úkolu umí udělat složitou záležitost, ohledně cestování se rozhodli být minimalisté. Ať pojedete kdekoliv v Japonsku vlakem, metrem, autobusem nebo třeba trajektem, stačí mít u sebe tzv. IC kartu, plastovou kartu o velikosti občanky. Tu si jednoduše koupíte v automatu za necelou stokorunu na letišti nebo kterémkoliv nádraží, dobijete ji penězi a můžete vyrazit! Při průchodu turniketem v nástupní stanici si na senzoru IC kartou elegantně pípnete a při výstupu ještě jednou, pro odečet peněz. Čím delší cesta a více přestupů mezi různými dopravci, tím dráže vás to vyjde. Vůbec nejdražší jsou proslulé rychlovlaky šinkansen. A kolik průměrný Tokijec utratí měsíčně za dopravu? Podle toho, jak daleko to má do práce, to bývá 2000–4000 Kč měsíčně. Naštěstí pro Tokijce výdaje za cestu do práce platí zaměstnavatel.
Pokud chcete jako turista ušetřit za dopravu a přitom toho vidět z Tokia co nejvíce, vydejte se na vyhlídkovou jízdu okružní linkou Jamanote, která objíždí to nejpopulárnější z hlavního města – od Šindžuku, přes Ueno, okolo císařského paláce až po Šibuju. Vrchní část tratě vede přes klidnější části Tokia, zatímco spodní mezi vysokými mrakodrapy. Pokud nastoupíte třeba na stanici Šinagawa, objedete celý kruh a vystoupíte jednu stanici za Šinagawou, zaplatíte s IC kartou pouze necelých 25 Kč. Zároveň se kromě pohledů na velkoměsto můžete zaposlouchat do výstražných melodií před uzavřením dveří vlaku, které se na jednotlivých stanicích liší.
Další pěknou vyhlídkovou jízdu za 60 Kč nabízí vyvýšená moderní linka Jurikamome, plně automatizovaná bez strojvedoucího. Nastupte prvními nebo poslední dveřmi soupravy a užijte si panoramata z pohledu řidiče. Cestou podél Tokijského zálivu lze obdivovat překladiště s obrovskými nákladními loděmi, přejedete slavný Duhový most (Rainbow Bridge) a uvidíte umělé ostrovy s obchodními domy, futuristickou architekturou, pláží nebo ruským kolem. Poslední doporučení ocení zejména milovníci tramvají. V Tokiu zůstaly dodnes zachovány pouze dvě tramvajové linky, Arakawa a Setagaja, které jezdí daleko od nejlidnatějších částí hlavního města. Toho, kdo chce prozkoumat i něco mimo turistickou mapu a zavzpomínat na 60. léta minulého století, tramvaje určitě potěší.
Nezdí jenom vlakem nebo metrem? Kdepak. Japonci milují také jízdu na kole, navzdory tomu, že v Tokiu nenajdete téměř žádné cyklostezky. Potkat brzy ráno na rušné ulici úředníka v obleku na silničním kole je každodenní záležitost. Stejně tak přes den běžně uvidíte maminky s dětmi upevněnými v sedačkách na kole mamačari a s nákupem balancujícím na rukou. Na kole tu jezdí v podstatě všichni. Na ulici najdete zaparkovaná kola každých pár metrů, jen na poznávání krás hlavního města se kolo příliš nedoporučuje. Zpocená záda z neustálých kopců nebo vlhkého a teplého počasí za to nestojí.
Pokud chcete z Tokia vidět co nejvíce, určitě se vyhněte turistickým autobusům a zvolte hromadnou dopravu. Vždyť jen železnice a metro mají po celém městě asi 900 stanic, a tak se nemusíte bát, že byste se snad někam nedostali. Pokud se stále obáváte, zda to sami zvládnete, s klidným srdcem se spolehněte na mapy od Googlu. Ukážou vám nejrychlejší trasu a utrmácené po celém dni ve víru velkoměsta vás večer spolehlivě dovedou zpátky na hotel.