Několik náhodných kolemjdoucích se na chvíli zastaví a zaposlouchá se do zmatených řečí postaršího muže. Ten se v proslulém Speakers‘ Corneru na okraji Hyde Parku snaží ostatním sdělit něco ze svých pomatených myšlenek. Po chvíli je však svým tlachání unavuje a posluchači se rozcházejí. Jeden z nich však zůstává. Věrný. Nikoli řečníkovi, ale místu, které si řečník pro své vystoupení vybral. Ten strom a trávník pod ním, to je její panství – panství velkooké šedé veverky.
Veverku popelavou (Sciurus carolinensis) poznáme snadno. Jak již napoví její jméno, má hustý, popelavě šedý, někdy narezlý kožíšek s dlouhým, huňatým ocasem, který při skocích ve větvích stromů nebo při přeskoku z kmene na kmen slouží jako vzdušné kormidlo. Spodina jejího těla i ocasu je poněkud světlejší a na rozdíl od veverky obecné, hojné v celé Evropě, nezdobí konečky jejích uší žádné štětinky.
Anglie však není jejím původním domovem. Veverka popelavá pochází ze Severní Ameriky, kde zastupuje roli naší veverky obecné. Má ráda listnaté lesy s bohatou nabídkou různých semen a plodů, především žaludů, i když v některých oblastech se časem přeorientovala i na lesy jehličnaté. Do Anglie byla dovážena záměrně a opakovaně, a to v letech 1876—1929. Největší počet těchto šedých veverek, více než tři sta, byl vypuštěn na hrabství Bedfordshire v roce 1889. V roce 1913 byla vysazena i v Irsku a do kontinentální Evropy, konkrétně do oblasti severní Itálie, se opět přičiněním lidí dostala v letech 1948 a 1966. Ačkoliv tyto veverky-cizinky žijí v Anglii již od předminulého století, k výraznému nárůstu jejich početnosti a také k následnému vytlačováním původní veverky obecné, dochází až od druhé poloviny minulého století. Důvod tohoto, téměř osmdesátiletého zpoždění, však zůstává stále záhadou. Populace původních veverek obecných přežívají v jehličnatých lesích a nový host obsazuje především nížinaté oblasti s listnatými lesy a městské parky.
Veverky popelavé se dokázaly mnohem lépe přizpůsobit životu ve městech, v těsné blízkosti lidí, které si svým roztomilým zjevem i neobvyklou šikovností snadno získaly. A tak téměř každý kdo zavítá do některého z Londýnských, většinou pečlivě udržovaných parků, se může potěšit pohledem na tohoto zvědavého a energií překypujícího tvorečka a odreagovat se od městského ruchu při sledování jeho čiperného poskakování. Na rozdíl od veverek obecných se veverky popelavé mnohem častěji pohybují po zemi, a tak je možné dostat se k nim mnohem blíže. V místech, kde jsou zvyklé na krmení, si bez obav vezmou nabízený oříšek přímo z ruky a občas se stane, že si nějaký ten pamlsek ukradnou i bez souhlasu majitele.
Není vůbec jednoduché odpovědět na otázku, proč se stala veverka popelavá ve své nové domovině tak úspěšnou, že kolonizovala téměř celé území Anglie, Walesu a z části i Skotsko a Irsko, a proč z těchto oblastí vytlačuje původní veverku obecnou. Patrně je mnohem přizpůsobivější, dokáže lépe využívat různá semena a plody listnatých stromů a vliv může mít i to, že je o něco málo větší než veverka obecná. V poslední době se zdá být důležité i zjištění, že veverky z Nového světa jsou mnohem odolnějším k určitým typům virových onemocnění, které si mezi původními veverkami obecnými vybírají každoročně krutou daň.
Bez ohledu na názory o vhodnosti či nevhodnosti vysazování nových, nepůvodních druhů do přírody, zůstává veverka šedá miláčkem Londýňanů, kteří se mohou při svých četných procházkách v městských parcích těšit z jejích rozpustilých kousků.