Jednou z hlavních spojnic Graubündenu s Lombardií byla již od římské doby Via Spluga vedoucí údolím Zadního Rýna ze švýcarského Thusisu do italské Chiavenny. Na svých 65 km nabízí hojnost přírodních krás i kulturních památek. Přesvědčit se o tom můžeme už v jejím prvním úseku z Thusisu do Zillisu.
Městečko Thusis, kde končí trať Rhétských drah z Landquartu otevřená v roce 1896 a začíná slavná albulská trať do Sv. Mořice, na níž byl provoz zahájen o osm let později, si dnes trochu stýská, že je hlavně místem nácestných noclehů. Turisté sem vpodvečer odněkud přijedou, přespí a ráno zamíří někam dál. Určitým paradoxem je, že město poprvé zmiňované už v polovině 12. stol. vděčí za svůj vznik a rozvoj právě tranzitní dopravě. U jeho vzniku stálo vybudování mostu přes Rýn a potřeba jeho ochrany, u rozvoje pak vybudování cesty na levém břehu Rýna směřující na jih do Splügenu, odkud se dalo zamířit buď přes stejnojmenný průsmyk (2115 m n. m.) dál na jih nejkratší cestou do Lombardie, nebo pokračovat zprvu k západu a teprve pak se stočit k jihu a přes průsmyk San Bernardino se dostat do Ticina. Nejpozději od roku 1473 tak začal na obtížné a místy i nebezpečné Via Spluga čilý obchodní provoz, v Thusisu byly stáje pro 400 koní (a kolik tu asi tehdy bylo mezků či mul, o volech prošlapávajících v zimě menším soumarům cestu a tahajících také náklad na saních nemluvě?), hostince i sklady. Ještě v roce 1845, kdy město postihl velký požár, přicházely peníze na obnovu nejen třeba z Milána nebo Curychu, ale také z Benátek či Hamburku. Tohle všechno skončilo po roce 1882, kdy byla otevřena Gotthardská dráha, na kterou se rychle přesunula prakticky veškerá doprava zboží.
Dnes je Via Spluga významnou dálkovou turistickou trasou, kterou lze zdolat ve čtyřech nebo pěti etapách. Dokonce si lze objednat balíček, který zahrnuje nejen noclehy a vstupy do muzeí a podobných zařízení po trase, ale také transfer zavazadel z hotelu do hotelu, takže turista jde celou cestu nalehko. Absolvovat se dá ale pochopitelně i jen část trasy. A tady je třeba upozornit hned na první úsek z Thusisu do Zillisu, který nabízí dvě mimořádné atrakce, jednu přírodní a druhou kulturní, a jenž se dá v kombinaci se svezením poštovním autobusem absolvovat jako jednodenní výlet z Thusisu.
Špatná cesta
Soutěska Viamala je jedním z míst, kde nezbývá než žasnout nad silami přírody. Její jméno pocházející z rétorománštiny znamená „špatná cesta“ a charakterizuje ji více než výstižně. Dávná římská cesta stejně jako středověká hlavní trasa z roku 1473 vedly nejužším místem soutěsky po levém břehu, částečně vtesány do skály a v některých úsecích kryté polootevřenými galeriemi. Dnes jsou tyto partie neschůdné, nepřístupné a člověku se při pohledu na skalní stěnu, kudy stezka vedla, svírá žaludek už jen při pouhé představě, že tam někudy… Obejít se tohle místo dalo teprve poté, co byla v letech 1729–1739 postavena na pravém břehu silnice. Znamenalo to ale také překlenout Rýn dvěma mosty, jimž se podle jejich stavitele říká Wildenerovy, i když jeden z nich musel být ve 30. letech minulého století nahrazen novým, který postavil Luigi Premoli z Zillisu.
Od roku 1903 byla soutěska zpřístupněna veřejnosti, když od kiosku na pravém břehu bylo postaveno schodiště o 321 stupních dolů na vyhlídkovou plošinu nad řekou. Tím začala novodobá éra její existence coby prvořadé turistické atrakce. Ale návštěvníci sem přicházeli už dříve. Často šlo o osobnosti z literárního světa, jež nám zanechaly své vzpomínky. Johann Wolfgang Goethe tu 1. června 1788 pořídil dokonce i kresbu s Wildenerovým mostem a zapsal si postřehy o „nepopsatelně krásné cestě“ a „na pohled nejkrásnější skalní soutěsce v celém Švýcarsku“. V pocitech jiných se ale krása mísila s hrůzou. „Zde zmírá veškerá naděje, zde, kde se nejčernější noc se stejně těžkou perutí vznáší kolem nejtemnější propasti a nejzávratnější výšky, … kde ze zemských útrob zní naříkavý zvuk trpícího proudu z chladného žaláře jako hlas umírajícího,“ takový dojem si z pohledu do hlubin odnesla v roce 1795 německá spisovatelka Friederike Brunová. Dnešní návštěvníky můžeme uklidnit, že naříkavý hlas umírajícího už neuslyší, snad s výjimkou nepříliš častých povodní, protože po stavbě několika elektráren na Zadním Rýnu se v soutěsce výrazně snížil průtok vody. Zatímco v minulosti zde v létě protékalo 40–70 m3/s, aktuálně je to jen 0,9–2,8 m3/s.
Ale pojďme dále v čase. Filozof a filolog Friedrich Nietzsche, věren svému založení, si v roce 1872 poznamenal: „Pociťuji chmurnou velkolepost Viamaly jako odraz svého vlastního bytí.“ A o dva roky později žasl německý spisovatel, novinář a kritik Heinrich Theodor Fontane, významný představitel realismu: „Nevěřil bych, že po všem, co jsem v životě viděl, mohu být ještě tak silně uchvácen věcmi tohoto typu. … Ve Viamale se čepuje velkolepost ve své nejčistší podobě.“ „Věci tohoto typu“, tedy až 300 m vysoké skály, temná zeleň jedlí a dalších stromů, zpěněná voda Rýna a dva obří hrnce, jež tu vymlela, to vše je zde pořád. Kiosek nahradilo moderní návštěvnické centrum, schodů je dnes celkem 359, protože ze spodní vyhlídkové plošiny se dá přejít po nových můstcích Pùnts da tgavorgias od inženýra Jürga Conzetta na levý břeh a tam pokračovat po schodišti ve skalním tunelu až na nejnižší plošinu přímo na dně soutěsky. Před očima nejužší průrva, vysoko nad ní Wildenerovy mosty a přímo před sebou zapříčený v korytu těsně nad hladinou Bílý nalezenec, světlý balvan, bludný kámen, který sem byl zanesen zřejmě z Rheinwaldu, úseku rýnského údolí výše proti proudu, protože jeho složení odpovídá vápencovým horám kolem Splügenu. V minulosti býval většinu doby téměř celý zaplaven vodou, dnes mu jen občas omyje Rýn spodní stranu. Nalezenci to ale asi moc nevadí, protože se skoro pořád na návštěvníky usmívá. Náznak usmívajícího se obličeje na jeho horní ploše je vidět lépe či hůře podle aktuálních světelných podmínek a také místa, odkud se na kámen díváte – nejlépe je to patrné z poslední podesty schodiště, než se sejde dolů k můstkům…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Rhétská dráha