Jihofrancouzské pobřeží patří od starověku k nejpříjemnějším a ekonomicky nejpříhodnějším místům k bydlení. Ale trvale také trpí dvěma neduhy – nedostatkem vody a špatným spojením do vnitrozemí. Nedostatek vody řešili už Římané akvadukty, které patřily k nejnákladnějším stavbám starověku, spojujícím v sobě technickou zdatnost a estetické cítění své doby. Totéž bychom mohli říci o současných dálničních mostech, které řeší nejpalčivější problém současnosti, dopravu. Viaduc de Millau se stal dosud největší francouzskou stavbou 21. století.
Při jeho spatření člověk oněmí údivem a vůbec nepochybuje o tom, že se dívá na nejmodernější a nejúžasnější stavbu současné architektury. Tento nejvyšší most světa se klene nad hlubokým údolím řeky Tarn nedaleko města Millau a působí až neskutečně. Dokonce i ohromující údaje o jeho rozměrech ustupují do pozadí před jeho zjevem. Přesto výška 270 metrů a délka dva a půl kilometru budí také respekt.
Tento most mostů byl s velkou slávou otevřen na podzim roku 2004. Je hodnocen jako francouzská stavba století, i když hlavním architektem byl Angličan, Sir Norman Foster, který celý projekt zrealizoval během pouhých tří let. Most vyrostl na hlavní dálniční spojce mezi Paříží, Středomořím a španělskou Barcelonou. Tato nová trasa výrazně usnadnila a zrychlila dopravu, ale především odlehčila městu Millau, kde se každé léto tvořily až 50 km dlouhé fronty. Velkorysé překlenutí hlubokého údolí navíc ochránilo i přírodní rezervaci kolem řeky Tarn.
Základem stavby jsou neobyčejně lehce působící nosné pylony rozkročené ve tvaru písmene „A“. Přičteme-li k nim výšku navazujících stožárů, překonává celková výše mostu vrchol slavné Eiffelovy věže. Millau Viaduc je označován za jeden z nejbezpečnějších mostů světa a proslul i tím, že při jeho konstrukci byla použita řada nových technologií. Ačkoliv je bezpochyby dominantou zdejšího kraje, architektům se podařilo začlenit most do okolní krajiny tak dokonale, že nepůsobí nijak rušivě, a dokonce svým elegantním řešením dotváří panoráma hlubokého říčního údolí.
Pravidelný rytmus opakujících se pyramid tvořených stožáry se závěsnými lany působí lehce, až étericky. Celým svým pojetím most skutečně symbolizuje technickou zdatnost a estetické cítění naší doby. Přijíždíme-li k němu během dne, uchvátí nás jeho ladnost i monumentalita. Téměř snově však působí za ranních mlh, kdy se celé údolí cudně zahalí do bělavého závoje, z něhož jako šupiny dračího hřbetu ční lany vypnuté stožáry. Krásný je i večer, když obloha potemní rudým západem a krajina s mostem se změní ve scénu ze sci-fi filmu, kterou osvětlují barevně sladěné záblesky z vrcholků mostních stožárů.