Vilcabamba
Déšť utichl až k ránu, louka u našeho stanu se proměnila v rozblácenou plochu. V okolí se proháněla hustá mračna, vyšší vrcholky byly zahaleny mlhou, jako by se před námi skrývaly. Balili jsme si věci pod dohledem místního kluka Mojsesa – ano, Mojžíše, který přišel od nedaleké samoty a varoval nás před blátivou cestou, již tu pyšně nazývají silnicí. „Dál už je moc nebezpečná,“ radil, „v sedle padají kameny a hrozí sesuvy. Jděte po pěšině.“ Přikývli jsme a vydali se po úzké stezce přímo do kopce. Čekalo nás 200 výškových metrů do sedla ve 4000 m n. m. a pak sestup do divokého východního úbočí And, kde se rozkládají pralesní údolí skrývající tajemnou Vilcabambu.
Za poslední útočiště Inků bývá často mylně označováno Machu Picchu. K omylu přispěl i sám Hiram Bingham, objevitel slavných ruin. Až do své smrti věřil, že právě Machu Picchu bylo oním legendárním úkrytem. Teprve později se ukázalo, že skutečná poslední bašta Inků leží dál, v odlehlém kraji zvaném Vilcabamba.
Vilcabamba vznikla jako hlavní město tzv. zbytkového inckého státu po roce 1537, kdy Inkové pod vedením Manco Inky Yupanquiho ustoupili před Španěly z Cusca hlouběji do hor. Oblast Vilcabamby si vybrali právě pro nedostupnost – krajina je drsná, cesty nebezpečné a terén znemožňuje pohyb větším vojenským jednotkám. Španělé dlouho vůbec netušili, kde Vilcabamba vlastně leží.
Naši cestu zahajujeme v městečku Santa Teresa, odkud jednou denně vyjíždí minibus až ke kuriózní zastávce s malbou inckého vladaře. Právě zde kdysi začínalo území tajemného státu Vilcabamba, kam po 40 let Inkové nepustili nikoho, koho sami nechtěli. Tudy kdysi probíhala hranice mezi dobytým panstvím Španělů a územím posledních nezávislých Inků.
O 60 km dál silnice končí úplně. Vesnice Huancacalle nás přenesla do jiné dimenze, do minulosti. Odsud vyrazíme pěšky, přes dvě vysokohorská sedla, nejprve mezi pastvinami, políčky brambor a primitivními chýšemi s doškovými střechami. U malého políčka se z boudy vznáší proužek bílého kouře, který splývá s mlhou. Krajina působí snově – jen dva osamělí poutníci, pastelově zelené pastviny, kouřící domek a trsy temně modrých lupin podél cesty. V dálce se z mraků vynořil zatravněný ostroh, jako by se vznášel ve vzduchu. Na něm se pasou tři koně. Potrhaná mračna se přelévají po zelených pastvinách a my máme pocit, že každou chvílí dorazíme na úplný kraj světa.
V prvním sedle potkáváme skupinu vesničanů s naloženými koníky, kteří sem právě vystoupali z druhé strany. Vezou na trh brambory. Stejně jako lidé, které jsme potká…
Úplné znění článku naleznete zde