Pro spojení Moravy s rakouskou (později československou) částí Slezska měla vždy rozhodující význam 116 km dlouhá trať vedená z Olomouce do Krnova a dále do Opavy, dokončená jako součást Moravskoslezské centrální dráhy již roku 1872. Na ni později navázaly lokálky odbočující v Ondrášově do Dvorců (v roce 1898), ve Valšově do Rýmařova (1878), v Bruntálu do Malé Morávky (1901) a v Miloticích do Vrbna pod Pradědem (1880). Zatímco úzkorozchodka do Dvorců byla zrušena již v roce 1933, všechny ostatní místní dráhy přežily až do dnešních dnů. Spolu s hlavní tratí mají dnes nejen hospodářský, ale i turistický význam. Vedou totiž malebnou hornatou krajinou Nízkého Jeseníku, přičemž lokálky do Malé Morávky a Vrbna se dotýkají úpatí nejvyšších hor Hrubého Jeseníku s dominujícím Pradědem (1491 m n. m.).
Úrodná, ale poněkud fádní hanácká rovina kolem Olomouce se po opuštění Velké Bystřice rychle proměňuje. Vlak vjíždí do sevřeného údolí řeky Bystřice, začíná stoupat proti jejímu prudkému toku, mnohokrát ji překračuje po kratších či delších mostech a pětkrát se ponoří i do tunelu. Lákavé názvy stanic, jako například Hlubočky-Mariánské Údolí, Hrubá Voda nebo Domašov nad Bystřicí, přímo vybízejí k vystoupení z vlaku a příjemné procházce málo narušenými hlubokými lesy s přirozenou druhovou skladbou.
Projíždíme rozsáhlým přírodním parkem Údolí Bystřice o rozloze 9810 ha. Byl vyhlášen teprve v roce 1995, snad proto, že se bezprostředně dotýká vojenského výcvikového prostoru Libavá na pomezí Nízkého Jeseníku a Oderských Vrchů, v jehož blízkosti byl jakýkoliv pohyb milovníků přírody dříve nežádoucí.
Za Moravským Berounem se z Bystřice stává uzounký potok a krajina se otevírá do pustých, na první pohled nehostinných a málo osídlených plání, na jejichž okrajích se tyčí dvě zdejší dominanty – vrchy Pomezí (707 m) a Slunečná (800 m). To již vjíždíme do vrcholové stanice tohoto úseku tratě, Dětřichova, a začínáme klesat podél Lomnického potoka, který se před Valšovem vlévá do Moravice, patřící již do povodí Odry.
Další cesta našeho vlaku vede přes Bruntál do Milotic, snad nejhezčí stanice celé tratě, obklopené hustými lesy. Za Miloticemi již vlak neopustí blízký tok řeky Opavy, která zde při povodni v roce 1997 napáchala nedozírné škody. Obec Zátor se stala jedním ze symbolů tehdejší zkázy.
Průmyslový Krnov, kam po 100 minutách jízdy rychlíkem Českých drah z Olomouce přijíždíme, je nečekaně rozlehlé město se širokými ulicemi, vysokými domy převážně z přelomu 19. a 20. století a velkým náměstím. Krnov bohužel značně utrpěl při osvobozovacích bojích na jaře roku 1945 a po válce pak vysídlením většiny původního obyvatelstva.
Část jeho dříve rozvinuté průmyslové výroby skončila v devadesátých letech, ale v poslední době se město opět dostává do popředí zájmu – vyrábějí se zde například vozové skříně pro tramvaje, citlivě restaurují muzeální kolejová vozidla a opravují železniční vozy pro České dráhy. S Krnovem je také nerozlučně spjato znovuvzkříšení dnes již klasického nápoje Kofola a pokračující tradiční stavba koncertních a chrámových varhan.
Město nejlépe spatříte v celé jeho velikosti z rozhledny postavené v blízkosti monumentálního barokního poutního kostela svatého Kříže a Panny Marie Sedmibolestné na vyvýšenině zvané Přední Cvilínský kopec (441 m) u osady Mariánské pole, půl hodiny chůze po zelené turistické značce z centra Krnova. Po návratu můžete vlakem Českých drah pokračovat dále do Opavy nebo na opačnou stranu této části Slezska, do Jeseníku.