Kormorány skoro není na tmavých skalách vidět, ale když se od nich odpoutají, jsou jako černí sudí, kroužící nad odvěkým zápasem živlů – vody, větru a země – ve všeobjímajících slunečních paprscích. Tak takhle vypadá Kapský mys, jeden z favoritů naší interní soutěže o nejkrásnější mys Jižní Afriky. O prvenství však také usilují mys Dobré naděje a mys Střelkový.
Na cestě jihem Jihoafrické republiky je naším stálým společníkem mořské pobřeží. Je divoké, krásné a podmanivé. Klikatá silnice, kopírující četné zálivy a skaliska, je právem označována za jednu z nejkrásnějších vyhlídkových cest světa. Blížíme se od východu ke Střelkovému mysu, nejjižnějšímu bodu Afriky, který zároveň geograficky odděluje chladný Atlantský a teplý Indický oceán. Na toto pobřeží vytrvale útočí nejen divoký příboj, ale také zimní bouře a teplé i studené mořské proudy, jež se tu srážejí a roztáčejí se v mohutné víry. Divočící moře vymodelovalo skály do vysokých pobřežních klifů a na jejich strmých, až několik set metrů vysokých skalních stěnách odhalilo geologický profil, tedy jakousi kroniku této pobřežní krajiny staré několik miliard let.
Celou jižní špici kontinentu utváří jedno ze dvou nejmladších afrických horských pásem, takzvané Kapské hory, které se v době svého vzniku, v druhohorách, táhly přes tři tenkrát ještě spojené kontinenty – Jižní Ameriku, zaklíněnou špici Afriky a východní Antarktidu. Klimatické podmínky i svérázná geologická historie daly vzniknout v této oblasti také zcela specifické květeně – fynbosu. Skaliska pobřeží jsou však namísto květů ozdobeny nepřeberným množstvím přílipek. Tito podivuhodní mořští plži, přilepení během odlivu na skalách, čekají, až je voda opět zaplaví. Některé druhy jsou velmi chutné, lze je pojídat i syrové. V jedné malé zátoce jsme překvapili malou skupinku paviánů čakma, kteří se také vypravili na lov přílipek. Byli velice obratní. Rychlými pohyby je prudce odtrhávali od skal, ještě než přílipky vycítily hrozící nebezpečí – jinak by se totiž pevně přichytly a od skály by je již žádná síla neoddělila. My jsme tak obratní nebyli.
Mnohem zajímavější jsou ústřice. O tyto mořské mlže, žijící „divoce“ na zdejších pobřežních skalách, byl však v minulosti příliš velký zájem. V městečku Knysna si tedy prohlížíme umělé líhně mladých ústřic, jakéhosi ústřicového potěru, který je vysazován na speciální sítě a rošty, do teplých a úživných lagun. Za dva až tři roky, když dosáhnou ústřice konzumní velikosti, se ručně sklízejí a putují do sádek na pobřeží, odkud jsou pak rozváženy po celé zemi i do daleké ciziny.
Střelkový mys, Cape Agulhas, je obklopený mělkým mořem a z obou stran rozlehlými písečnými zátokami. Vlastní mys tvoří nízký ostroh rozpadajících se skal, a po pravdě řečeno – jižní konec Afriky nevypadá nijak velkolepě. Také stejnojmenná vesnička, krčící se pod nejstarším jihoafrickým majákem, vyhlíží dosti opuštěně. Nejnápadnějším objektem celého mysu je červenobíle pruhovaná věž majáku, postavená v roce 1848, a písečné duny porostlé pestrobarevnou směsicí fynbosových rostlin. Všechny se drží těsně u země, aby se chránily před prudkým větrem, který zde téměř nikdy nepolevuje.
Trochu rozpačitě bloumáme po pobřeží, poskakujeme po ostrých skaliscích rozežraných mořským příbojem, a nakonec se vydáváme až na ten nejjižnější cípek kontinentu, na 34° 49´ 54,74´´ jižní šířky. Střelka našeho kompasu, stejně jako střelky (agulhas) portugalských mořeplavců, kteří tudy proplouvali jako první, ukazuje přesně k severu. Její opačné, jižní prodloužení, směřuje k relativně nedalekému jižnímu pólu a k Antarktidě. Stojíme na rozhraní dvou oceánů a tam, kdesi za obzorem, honí divoké západní větry kolem Antarktidy stále dokola bouřlivý, studený cirkumpolární mořský proud. Těmto věčně kolujícím vodám ani větrům vanoucím nad nimi nestojí nic v cestě, a tak lodě, jež se do tohoto proudu dostanou, proplouvají divokými bouřemi „řvoucích čtyřicítek“ a o 10 stupňů jižněji ještě divočejších „ječících padesátek“. Všechny rodiny na jižním pobřeží žijí mořem, a proto není divu, že tu zdomácněl námořnický žargon – muži takto žertem nazývají i své manželky ve chvílích, kdy se na ně rozzlobí a hlasitě nadávají.
V místní literatuře se několikrát setkáváme s označením Jižní oceán. U nás doma, na severní polokouli, geografové zpravidla přičleňují vody kolem Antarktidy k příslušné časti oceánu Tichého, Indického a Atlantského. Ale obyvatelé jižních kontinentů trvají na svém Jižním oceánu, který je protějškem Severního ledového oceánu. Inu bližší košile než kabát. Jižní oceán vymezuje geograficky takzvaná linie konvergence, tedy hranice, kde se stýká cirkumpolární mořský proud s teplejšími vodami středových oceánů. Ale všechna tato vymezení jsou jen teoretická. Ve skutečnosti jsou přece všechny oceány propojeny, což my teď vidíme na vlastní oči. Oceánská voda od Střelkového mysu na východ, kde leží Indický, ani na západ, kde je Atlantský oceán, nevykazuje sebemenší změnu. Daleko na moři, za mělčinami, protéká kolem mysu dál k západu teplý proud z Indického oceánu. Nazývá se Střelkový, a někdy také Mosambický. Až asi po 100 kilometrech jej čeká definitivní zánik, když se střetne s mnohem mohutnějším proudem studeným. V našem hodnocení je Cape Agulhas mysem geografů, kartografů a vůbec všech exaktních vědeckých disciplin. Je symbolickým bodem na mapách světa.
Cesta za poznáním nejvýznamnějších mysů Jihoafrické republiky směřuje nyní už jen na severozápad. Další masivní, ale méně slavné mysy oddělují písečné zátoky vroubené plážemi, nad nimiž často sedí nevelká města, někdy jen osady.
Po deštivé noci nás přivítalo slunečné ráno, a tak je dobrá naděje, že dnes uvidíme mys Dobré naděje. Cesta se obtáčí po úbočí hor a v nízkém fynbosu se občas jako pochodeň rozzáří žluté květy proteí. Poslední úsek cesty je nutné překonat pěšky. Stejně jako většina ostatních návštěvníků i my jsme zvědavi na ten legendární mys, který leží až na konci 40 km dlouhého, šavlovitě zahnutého Kapského poloostrova a je patrně nejznámějším mysem Afriky, a snad i světa. Když k němu dojdeme na dohled, jsme jím, asi jako většina turistů před námi, tak trochu zklamáni. Nevyniká ničím zajímavým. Je to jen masivní skalisko vystrčené do oceánu.
Mys Dobré naděje, ležící na 34° 21´jižní šířky, poprvé obeplul v roce 1488 portugalský mořeplavec Bartolomeu Dias, jenž byl pověřený portugalským králem Janem II., aby hledal kolem Afriky cestu do Indie. Dias však tuto výpravu nedokončil. Pro vzpouru posádky musel zakotvil u jihovýchodního pobřeží Afriky, aniž patrně tušil, že již obepluli nejjižnější výběžek kontinentu. V Mossel Bay, Mušlové zátoce, vystoupil poprvé Dias na jihoafrickou pevninu, a u dnešního přístavu Port Elizabeth pak loď změnila kurs a vydala se nazpátek. Teprve když Dias obeplouval špici Afriky podruhé, od východu, zakreslil do své průzkumné mapy afrického pobřeží také tento mys Bouří. Nazval jej podle toho, že podvakrát, když těmito místy proplouvali, vichry si s lodí zle pohrávaly. Jméno mys Dobré naděje dostal skalnatý výběžek až později. Podle jedné verze jej přejmenoval Dias sám, podle jiné navrhl tento název král Jan II., aby mys Bouří neodradil další mořeplavce. Mys Dobré naděje měl být nadějí na nalezení nové cesty do Indie.
Posedíme chvíli u kříže vztyčeného na památku slavného mořeplavce a shodujeme se na tom, že mys Dobré naděje je nejvýznamnějším africkým mysem, hrajícím významnou roli v dějinách objevných cest i v historii osídlování Afriky. Je odtud samozřejmě nádherný výhled na Atlantský oceán. Přes malou zátoku na východě se však na obzoru rýsuje temný a impozantní Cape Point, kam dále směřujeme.
Obcházíme zátoku a znovu stoupáme úzkou pěšinou, tentokrát až na 300 metrů vysoký skalnatý ostroh, který padá do moře téměř kolmou stěnou. Z prastaré, větrem a bouřemi ošlehané skály je úžasná vyhlídka na rozlícený oceán i do klidné, východně ležící zátoky False Bay. Na jejím skalnatém pobřeží leží několik přístavních městeček a vesnic a až k útočícím vlnám se svažují písečné pláže, z nichž občas vystupují oblé, žulové balvany. Stejně jako na Střelkovém mysu i tady se snažíme na oceánském obzoru vypozorovat zakulacení země, a také snad rozpoznat na mořské hladině cestu studeného mořského proudu, v těchto místech se odpojujícího od cirkumpolárního kroužení. Africký kontinent totiž pokračuje pod mořskou hladinou mělce ponořeným kontinentálním šelfem, jenž sahá asi 300 km k jihu a staví se do cesty mohutnému mořskému proudu, jehož okrajovou část odklání k severu. Tato větev studeného proudu pak směřuje podél západního pobřeží Afriky pod jménem Benguelský proud. Právě ten ochlazuje západní břehy jižní Afriky, vyvolává husté mlhy na přímořské části pouště Namib a definitivně zastavuje teplý Mosambický proud přitékající od východu. V místech, kde se oba proudy střetávají, je moře neustále bouřlivé a vznikají zde i prudké, točivé víry. Vichry tam téměř neustávají a běda lodi, kterou zachytí.
Cape Point je mezi třemi favorizovanými mysy nejdramatičtější. Ztělesňuje ho mohutná a vysoká skála, a také ostrý skalní hřeben vybíhající daleko do moře. Obojí splňuje naše zidealizované představy o impozantním zakončení afrického kontinentu: Cape Point je mysem romantiků, umělců a dobrodruhů.
Další informace o Jihoafrické republice naleznet zde: http://www.sopka.cz
JAN VOTÝPKA, jr.