O půlnoci z 19. na 20. května 2002 vyhlásil nezávislost Východní Timor, uváděný ve zpravodajských relacích jako první nově vzniklý stát třetího tisíciletí. Slavnostního programu se zúčastnili zástupci 80 zemí světa včetně generálního tajemníka OSN, Českou republiku reprezentoval ministr zahraničí Jan Kavan. Podobné akty završující proces národní emancipace se v letech 1990—94 odehrály pětadvacetkrát (po rozpadu Sovětského svazu, Jugoslávie a Československa, separace Eritreje a dekolonizace Namibie a Palau). Rezervoár uchazečů o vlastní státnost je však pomalu vyčerpán. Nepochybně brzy vznikne Palestinský stát a možná také nezávislé Kosovo a Černá Hora. O sebeurčení usiluje část politického spektra na Nové Kaledonii a na Faerských ostrovech, nejistou budoucnost má Západní Sahara.
Samostatný Východní Timor (Timor Leste) je výsledkem opožděné dekolonizace, kterou o celou generaci odsunulo indonéské politické vměšování. Někdejší Portugalský Timor do ostrovního světa jihovýchodní Asie samozřejmě patří, ovšem svým historickým vývojem se od převážně muslimského a Nizozemci dlouho ovládaného okolí výrazně odlišil. Ve zlomovém období svých dějin však většina Východotimořanů projevila odpor vůči Indonésii a setrvala v něm i za cenu nemalých obětí. Vláda v Jakartě pod tlakem mezinárodního společenství jejich nároky nakonec uznala – umožnila konání referenda, ustavení správy OSN a osamostatnění země.
Z našeho pohledu je Východní Timor od nás geograficky nejvzdálenějším státem Asie, bezmála 12 500 km, a je také jedinou asijskou zemí zcela ležící na jižní polokouli. Nachází se na samém okraji ohromného archipelu Malé Sundy, který leží mezi Asií a Austrálií, a bývá charakterizován jako most spojující kontinenty. Na jeho ostrovech se prolínají přírodní prvky obou světadílů, stejně jako rasově odlišné obyvatelstvo malajského a papuánského původu. Timor je svými 28 900 km2 plochy největším a nejvýchodněji položeným ostrovem Malých Sund. Nový stát, Východní Timor, o rozloze 14 874 km2 zabírá severovýchodní polovinu ostrova, dále enklávu Ambeno (Oecusse, Ocussi, asi 800 km2) na jeho západě a dva přilehlé ostrovy (Atauro a Jaco). Hranici s Indonésií určila už nizozemsko-portugalská dohoda z roku 1860 s pozdějšími úpravami a Indonésie ji znovu smluvně uznala v únoru 2000.
Středem ostrova se táhne zalesněné horské pásmo, které v masivu Ramelau dosahuje výšky 2963 m. Toto členité horstvo směrem k severnímu pobřeží pozvolna vyznívá pahorkatinou, na jih spadá mnohem strměji. Budují je prvohorní a druhohorní krystalické horniny, hlavně vápence a pískovce, značně zvrásněné a rozrušené. Břehy omývají okrajová moře dvou oceánů, Tichého a Indického, a místy je provázejí korálové útesy. Větší řeky se vzhledem k rozloze a tvaru ostrova ani nemohly vyvinout, většina toků má povahu bystřin s proměnlivými průtoky. V tropickém podnebí se střídá období sucha s monzunovými dešti, ale celkově je klima mnohem sušší než na ostatních ostrovech Malých Sund. Lesy ustupují v nižších polohách travnatým či křovinatým savanám a květena představuje přechod od paleotropické k australské. Fauna má rovněž přechodný ráz; vyniká bohatstvím ptačích druhů, nádhernými motýly a blanokřídlým hmyzem.
Počet obyvatel se odhaduje na 800 000 osob. Je stále o něco nižší než na konci indonéské správy, neboť se nevrátila část uprchlíků a příslušníků ozbrojených sil zapletených do masakrů a ničení. Odešli také mnozí malorolníci přesídlení z Jávy a Bali. Ve vrcholné fázi odboje, v letech 1975—80, zahynulo podle Amnesty International hladem, nemocemi nebo v bojích snad až 200 tisíc lidí. V současnosti přibývá populace více než o 2 % za rok. Životní podmínky jsou bídné, mnohem horší než v indonéském průměru. Uvádí se, že každé sedmé dítě zemře v kojeneckém věku, očekávaná délka života činí 57 let. Asi 52 % obyvatel je negramotných a více než třetina nemá přístup k nezávadné vodě. V populaci se prolínají dominantní Malajci s tmavými papuánskými kmeny z vnitrozemí. Existuje také malá skupinka míšenců s Portugalci a nepočetní Číňané. Uvádí se, že asi 91 % obyvatel hovoří nebo rozumí tetumsky, 63 % indonésky a jen 5 % portugalsky. Tetumština se spolu s portugalštinou stala oficiální řečí státu, indonéština (Bahasa Indonesia) má statut pracovního jazyka. Stát je od osamostatnění členem Společenství portugalsky mluvících zemí (CPLP). Vládní publikace používají pro označení obyvatel souborný název Mauberové a tvrdí, že se z 94 % hlásí ke křesťanství. Toto náboženství bylo ještě na konci portugalské správy v menšinovém postavení. Převažovali vyznavači přírodních kultů a v indonéské éře se preferoval islám. Katolická církev se však stala v letech odboje jednotícím prvkem a své pozice podstatně posílila. Ostatně Nobelovu cenu míru za rok 1996 dostal diliský katolický biskup Carlos Belo spolu s jedním z odbojových vůdců. A vyhlášení nezávislosti předcházelo putování sochy fatimské Panny Marie po ostrově. Hlavní město Dili má téměř sedmdesát tisíc obyvatel. Stát se dělí na 13 okresů a měnovou jednotkou je od ledna 2000 americký dolar.
Hospodářsky je Východní Timor agrární zemí s asi 85 % převahou venkovského obyvatelstva. Ničivé řádění proindonéských milicí na podzim 1999 přivedlo ke kolapsu veřejný sektor a přerušilo zemědělský cyklus, čímž zkolabovala výroba základních produktů. Jedině mezinárodní pomoc zabránila potravinové krizi. Světová banka loni odhadla HDP na 360 mil. USD (tj. 450 USD na osobu). Nezbytnost zahraniční pomoci je nasnadě, a proto se účastníci dárcovské konference, která probíhala těsně před vyhlášením nezávislosti, zavázali poskytnout v příštích třech letech 360 mil. dolarů formou hmotné pomoci nebo v investicích. Předpokládá se, že pozvolný růst ekonomiky podpoří těžba ropy a zemního plynu z přilehlého šelfu Timorského moře.
Hlavní potravinovou plodinou je rýže, maniok a bataty. Z tropického ovoce se nejvíce sklízejí banány, mango a ananas, zatímco sběr kávy dosahuje pouze zlomku produkce z koloniální éry.
Timor objevili pro Evropu portugalští mořeplavci okolo roku 1515 a později se k němu plavili pro santalové dřevo. Teprve v roce 1586 zde zřídili první opevněnou obchodní stanici (Oecusse). Nizozemská konkurence se na Timoru uchytila až v roce 1613 (Kupang), ale záhy omezila panství Portugalců jen na východní část ostrova. Vznik Indonésie a její rostoucí tlak na dekolonizaci nutil Portugalce k manévrování; v červnu 1951 byl Timor vyhlášen zámořskou provincií mateřské země, v září 1961 se všichni jeho obyvatelé stali portugalskými občany a v roce 1973 získala země autonomii. Po vojenském převratu v metropoli, v dubnu 1974, mohli obyvatelé vzít osud země do svých rukou. V srpnu 1975 však vypukla občanská válka. Jakarta lepší záminku k intervenci ani nepotřebovala. V červenci 1976 Východní Timor anektovala jako 27. indonéskou provincii Timor Loro Sae – Timor Vycházejícího Slunce. Ozbrojený odpor proti indonéské moci skomíral, ale nikdy zcela neustal. V 90. letech odboj obratně využíval i legálních forem politického boje a získával body obhajobou lidských práv. OSN nikdy neuznala začlenění Východního Timoru do svazku Indonésie a nadále považovala Portugalsko za zodpovědnou správní mocnost.
Po hospodářském a politickém zhroucení režimu prezidenta Suharta připustila nová vláda v Jakartě možnost sebeurčení této neklidné provincie. V referendu 30. srpna 1999 se více než 78 % voličů vyslovilo pro nezávislost, zbytek hlasoval pro autonomii ve svazku s Indonésií. Hned po referendu však vypukla vlna násilností a na Východním Timoru urychleně přistály mezinárodní ozbrojené síly OSN a převzaly zodpovědnost za bezpečnost i základní potřeby obyvatel. Krok za krokem byla budována místní správní a politická infrastruktura, která se po volbách do ústavodárného shromáždění v srpnu 2001 postupně podílela na výkonu moci. Vedoucí pozici mezi 16 politickými stranami obhájila Revoluční fronta pro nezávislý Východní Timor (zkratka FRETILIN). Její vůdce José Alexandre („Xanana“) Gusma~o byl v půli dubna 2002 zvolen prvním prezidentem republiky. Mírové síly OSN v počtu 5000 mužů zůstanou v zemi do roku 2004.
Východní Timor sice zmeškal hlavní vlnu dekolonizace, ale dnes jako čerstvý solitér na mapě světa může snáze usilovat o pozornost investorů z vyspělých zemí. Svou nezávislost nedostal darem, ale vybojoval ji za cenu velkých obětí, které jej opravňují k étosu jinde již nezvyklému. Vedení státu má o to větší zodpovědnost vůči obyvatelstvu a o důvod více vyvarovat se chyb a pokušení politiků rozvojového světa.