„Hoď mi šilink“, pokřikovali kdysi na pasažéry výletních lodí malí potápěči na Barbadosu. Když ve vzduchu skutečně zahlédli hozené mince, rychle se za nimi vrhli do vody a snažili se je vylovit. Byla to hra, která bavila chlapce i pasažéry, a navíc si při ní osmahlí ostrované přivydělali.
V roce 1961 byl v Bridgetownu dokončen nový přístav Deep Water Harbour, který měl usnadnit přepravu cukru. Původní záměr však brzy ustoupil do pozadí a přístav byl speciálně upraven pro stále rostoucí množství velkých výletních lodí. Hru na utopené šilinky úřady sice zakázaly jako nedůstojné žebrání, ale způsobů, jak si přivydělat, se našlo dost.
Drobné mince, ale i větší bankovky padají do kasičky skupiny hráčů kalypsa, kteří v průmyslově vyhlížejícím přístavu navozují karibskou atmosféru. Větší částky končí v řadě obchůdků, kolem nichž musejí turisté projít, než se dostanou na ulici. Tam už čekají taxikáři, kteří dobře vědí, jak drahocenný je čas pasažéra výletní lodě, a umějí toho náležitě využít.
S každou lodí, která se v přístavu objeví, si také mnou ruce majitelé obchůdků, cestovních kanceláří, půjčoven aut, plážových barů a středisek vodních sportů. Scenérie typická nejen pro Barbados, ale pro celou řadu míst karibské oblasti, kde průmysl výletních lodí pevně zakotvil.
Důvodů je hned několik – karibské ostrovy nabízejí lákavé exotické prostředí, po většinu roku téměř dokonalé počasí, mnohé z nich lze projet křížem krážem během jediného dne a navíc leží v relativní blízkosti USA, odkud pochází naprostá většina lodní klientely. Výletní lodě přinášejí místním práci a peníze, takže mnozí z nich dělí své dny na ty, kdy v přístavu kotví lodě, a na dny bez lodí. Zdálo by se, že toto rychle se rozvíjející turistické odvětví je pro ostrovy doslova požehnáním. Známé úsloví, že všeho moc škodí, však platí i v tomto případě.
S každým rokem stavějí lodní společnosti stále větší a větší plavidla, která jsou schopna pojmout více pasažérů. Díky klesajícím cenám plaveb se na nich plaví lidé daleko méně solventní než dříve. Jinými slovy, příjmy obyvatel ostrovů se příliš nezvýšily, zato návštěvníků mnohonásobně přibylo.
Nízké ceny plaveb nutí lodní společnosti v maximální míře šetřit, což mnohdy znamená i kratší pobyt na ostrově. Čím dříve loď opustí přístav, tím pomaleji může plout k další destinaci. Sníží se tak nejen náklady na pohonné hmoty a energii, ale i poplatky za kotvení. Pasažéři tak utrácejí především na samotné lodi, která nabízí značkové obchody, bary a kasina.
Přesto znamená každá loď v přístavu pro ostrovany velké množství potencionálních zákazníků. Například na ostrově Svatého Tomáše kotví denně průměrně dvě až tři větší výletní lodě, na vrcholu sezony obvykle i osm. Přístav Charlotte Amalie už ale zažil i třináct výletních lodí ve stejný den! Jeho několik úzkých ulic tehdy zaplavilo na třicet tisíc lidí a počet turistů daleko převyšoval počet obyvatel města.
Velké množství návštěvníků znamená také vyšší spotřebu pitné i užitkové vody a daleko větší množství odpadů. Zejména chudší ostrovy se této zátěži brání různými způsoby. Roku 1997 oznámilo šest z nich (Antigua, Dominika, Grenada, Svatý Krištof, Svatá Lucie a Svatý Vincenc), že začnou vybírat za každého pasažéra poplatek 1,50 USD. Získané peníze měly být použity výhradně na zlepšení systému likvidace odpadů na ostrovech. Po téměř ročním dohadování na to lodní společnosti konečně přistoupily. Ne vždy se ale ostrovy svých práv domáhají, protože se ze zkušenosti obávají, že by lodní společnosti mohly jednoduše vymazat jejich přístavy z itinerářů.
Velkým problémem karibské oblasti je znečištění pobřežních vod a odumírání korálových útesů. Mnohá místa vhodná k šnorchlování a potápění jsou dnes již jen smutnými torzy toho, čím bývala ještě před pár lety. Svůj podíl na tom nese i průmysl výletních lodí.
Od 90. let minulého století se otázky životního prostředí postupně dostávají do popředí zájmů lodních společností. Nejde tu v žádném případě o dobrovolný akt, ale o reakci na tlak amerických úřadů a sérii závratných pokut, které byly společnostem za závažné prohřešky uděleny. Ke zlepšení situace obvykle vedl stejný proces – lodní společnosti nejprve popíraly kritizované problémy, poté lobovaly ve vládě proti navrhovaným opatřením a bránily se jejich zavedení. Svůj přístup začaly měnit teprve s prohranými soudními spory a vysokými pokutami, přičemž velkou roli sehrálo také veřejné mínění. V současnosti se lodní společnosti snaží napravit svou pošramocenou pověst a dostát svým ekologicky zaměřeným programům jako Save the Waves, Planet Princess či Seagoing Environmental Awareness.
Nové lodě přicházejí s výkonnějšími motory, které zároveň daleko méně znečišťují prostředí, a objevily se také dokonalejší systémy pro úpravu odpadních vod. Pevný odpad se pečlivě třídí a část se ho spálí přímo na palubě. Na Malých Antilách se lodě zapojují do života ostrovů, které jsou jejich častým cílem, a finančně podporují různé ekologicky zaměřené projekty. V důstojnických týmech některých společností se také objevila nová pozice – environmental officer, tedy důstojník pro životní prostředí. Jeho hlavním úkolem je dbát na správné postupy při likvidaci odpadu a seznamovat nové zaměstnance s ekologickým „desaterem“ společnosti. Jakékoliv překročení těchto zásad se pak přísně trestá, nejčastěji propuštěním.
I přes tyto zásadní změny zůstává udržitelnost průmyslu výletních lodí značně diskutabilní. Už samotná velikost lodí neslibuje životnímu prostředí nic dobrého. Agentura USA pro ochranu životního prostředí například odhaduje, že loď se zhruba 5000 lidmi na palubě vyprodukuje denně téměř dva miliony litrů odpadních vod. K tomu je nutno připočítat na každého pasažéra kilogram skla a konzerv, se kterými je nakládáno porůznu, a přibližně jeden kilogram potravinových odpadů, které obvykle končí v moři. Lodím je přitom dovoleno zbavovat se svého odpadu již tři míle od pobřeží. Všechna zmíněná negativa však nic nemění na skutečnosti, že mnoho obyvatel antilských ostrovů na příjezd každé velké lodi netrpělivě čeká.
Malé karibské přístavy se svými nízkými domky vyhlížejí vedle lodních kolosů, které v nich kotví, jako roztomilé makety. Nablýskané, i patnáctiposchoďové lodě snadno představují pro obyvatele některých chudších ostrovů svět blahobytu, takže jejich snem je na takové lodi pracovat. Jessice, která pochází z ostrova Sv. Vincenta, kde má jedna z lodních společností svou agenturu, se její sen splnil. Když se jí z agentury konečně ozvali, měla sice už tříměsíční holčičku, ale protože ona i partner byli bez práce, nabídku s vděkem přijala. Obyvatelům karibských ostrovů se většinou nabízejí ty nejnižší posty – pomocné práce v kuchyni nebo úklid. Hodinová mzda zhruba 1,50 USD, 70–80 pracovních hodin týdně, šesti- až desetiměsíční kontrakty bez jediného dne volna.
Jessica pracuje od rána do večera v kuchyni, a když má chvíli volna, snaží se volat domů. Svou rodinu uvidí nejdříve za půl roku. První dva měsíce proplakala, ale teď už je klidnější. Možná i díky svému novému utěšiteli, který sám tesknil po své ženě a dětech na ostrově Tobago. Jessica se zaříkává, že toto je její první a poslední kontrakt a po dovolené už nikdy nenastoupí. Ostatní se tomu usmívají. Ví, jak je těžké znovu si zvyknout na nejistotu a daleko nižší výdělky, z kterých se sotva vyžije. Jestli chce pro své dítě to nejlepší, musí být Jessica rozumná a na lodi to vydržet i několik let. Když bude mít štěstí, může se vypracovat na lepší pozici. Nebude sice u toho, jak malá roste, ale zajistí ji finančně. Možná také ztratí svého partnera, protože dlouhá odloučení nikomu nesvědčí, a smyslným karibským duším už vůbec ne. Práce na lodi je však pro ni stále jedinečnou příležitostí. A tak se vrací. I když se pro ni vysněný svět zúžil na chvíle, kdy má čas zavolat, a na dny, které odpočítává.
Výletní lodě si zakládají na dokonalém světě, který pro své zákazníky vytvářejí. Skvělý vzhled, čistota, bezpečnost, usměvavý personál, vše na dosah. V pasažérech často vzbuzují pocit, že přesně taková budou i místa, kde loď přistane a která znají z reklamních šotů. Realita některých karibských ostrovů má ale daleko do vypucovaného stylu západní společnosti. Tomu bývá obvykle přizpůsobeno nejbližší okolí přístavu – pěkná dlažba, značkové obchůdky, uniformovaní prodavači, jako třeba v přístavu Pointe Seraphine na Svaté Lucii. Jen o kousek dál však starý, otrhaný rastafarián prodává mušle a na pasažéry pokřikuje něco v jim nesrozumitelné kreolštině. Mezi oprýskanými pulty starého tržiště hlavního města Castries se line pach shnilého ovoce a zkažených ryb, do některých uliček je lépe nechodit sám a během zastávky v tradiční rybářské vesničce Anse le Raye z autobusu vystoupí jen pár jedinců, protože ostatním se vesnice ani místní příliš nezdají.
Čas, který mají pasažéři výletních lodí k dispozici, je příliš krátký na to, aby se o ostrovy mohli skutečně zajímat. Opravdové poznání však ani není cílem takové plavby. Hlavní je co nejlépe a nejpříjemněji využít každé minuty. Čím chudší a méně rozvinutý ostrov, tím více neočekávaných situací může nastat, a tím více může být ohrožena představa idylicky stráveného času, se kterou pasažéři přijíždějí. Ostrov, který o to stojí, má tak jen několik hodin na to, aby se svým návštěvníkům ukázal v co nejpříznivějším světle a aby je přiměl znovu se vrátit a být lépe poznán. Protože očekávaná idyla musí být logisticky zajištěna, rozrůstá se turistická infrastruktura, množí se sportovní a rekreační zařízení a na ně navazující služby. Karibské ostrovy, které se staly cílem velkých výletních lodí, tak mění svou podobu daleko rychleji než ty, které se dosud do lodních itinerářů nedostaly. Lodě je mění k obrazu svému