Ještě jsme ani nedošli k pláži u města Simon’s Town v Kapské zátoce False Bay a už je z dálky vidíme i slyšíme – kolébavé postavičky v černých fráčcích, které se láskyplně dorozumívají hlasitým kejháním. Zabydleli se tady mezi obrovskými balvany a obsadili každý skalní výstupek i štěrbinu. Na jihoafrickém pobřeží jsou desítky podobných kolonií tučňáků, tahle je ale nejdostupnější a také nejnavštěvovanější. Místní tučňáci se naším příchodem vůbec neznepokojují – na návštěvy turistů jsou zvyklí. A tak tu v poklidu procházíme mezi pichlavými pobřežními keříky a oblými žulovými bochníky, podle nichž dostala tato část pobřeží i jméno – The Boulders Beach – a zvědavě nakukujeme do života tučňáčích monogamních rodin.
Jednotlivé páry spolu zůstávají po dlouhá léta. Také jejich hnízdní sezona je dlouhá, a tak můžeme sledovat různé fáze reprodukčního cyklu. Zatímco někde už mají potomky, jinde samička ještě sedí na vejcích v hnízdní noře, a pod zvlášť velkým balvanem teprve probíhají námluvy. Třebaže všichni tučňáci jsou na souši trochu komičtí, odrostlejší mláďata každého rozesmějí. Jsou jako nemotorné nadýchané koule prachového peří. Kolébavě se procházejí kolonií, některá z nich dojdou až k moři, ale dál se neodváží. Nemají ještě ten správný plovací šat, a tak zatím jen zaujatě sledují dospělé hejno, jak je vrací z lovu. Černé fráčky vyskakují z přílivové vlny jako pimprdlíci, dopadají na břicho, ale rychle zase vstávají, i když plná, těžká volata vláčejí téměř po zemi. Je v nich potrava pro věčně hladové „děti“ – z ryb hlavně ančovičky, ale také sépie, krevety a vlastně vše, co se dá u pobřeží ulovit. Tučňáci patří k nelétavým ptákům, kteří se rozhodli vyměnit život ve vzduchu za pobyt ve vodě. Své schopnosti plavců rozvinuli na jižní polokouli a zůstali jí věrní. Obsadili pobřeží Antarktidy i jižní okraje Afriky a Jižní Ameriky, a podle prostředí se rozrůznili do 17 druhů. Když prachový šat mláďat nahradí vnější šupinovitá a silně promaštěná pera, nemotorné ochmýřené koule se promění v černobílá torpéda. Pera nejen chrání spodní peří před promáčením, ale vylepšují také hydrodynamické vlastnosti těla. Proměnou prošla také křídla: změnila se v krátké, obratné a silné ploutve, s jejichž pomocí dosahují pod vodou rychlosti 5—10 km/hod. Sledování tučňáků na širém moři je mnohem obtížnější než na pevnině, přesto již víme, že se některé druhy dokážou potopit až do hloubky 260 metrů a pod hladinou vydrží bez nadechnutí více než čtvrt hodiny…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 8/2003

Další informace o Jihoafrické republice naleznet zde: http://www.sopka.cz