Od hranice s Francií až po městečko Cervo se táhne Riviera dei Fiori, Květinová riviéra, s velkorysými zahradami a parky plnými vonících květů. První druhy tu rozkvétají díky mírným zimám už v únoru, na jedinečném šarmu tohoto úseku pobřeží se podílí i exotická flóra.
Majetní Angličané objevující krásná zákoutí ligurského pobřeží si tu nechávali stavět honosné vily. Vyhlášení botanici a zahradní architekti se předháněli v tom, kdo v jejich zahradách sestaví tu nejcennější sbírku exotických rostlin. K nejznámějším patří Giardini Botanici Hanbury u Ventimiglie, projekt Thomase Hanburyho, britského obchodníka, který zbohatl na obchodování s Čínou, kam prodával bavlnu a uhlí a nakupoval čaj, koření a hedvábí.
V roce 1867 Hanbury zakoupil tehdy opuštěnou vilu rodiny Orengo s pozemky na výběžku Mortola, kde chtěl vybudovat zahrady pro aklimatizaci exotických rostlin. Jako kurátora rodící se zahrady najal tehdy dvaadvacetiletého německého zahradníka a zahradního architekta Ludwiga Wintera, jemuž se zde otevřela životní příležitost k vybudování jedinečné botanické zahrady. V koncepci i v realizaci projektu hrál od počátku důležitou roli také Thomasův bratr Daniel, botanik, lékárník a vynikající znalec světa rostlin. Byl to on, kdo poskytl vědecký základ pro výsadbu aklimatizační zahrady.
Hanburyho zahrady nebyly koncipovány esteticky jako okrasný park, ale jako místo, kde se věnuje velká pozornost životním a reprodukčním cyklům rostlin. Některé části zahrad vypadají na první pohled se svým suchým listím a opadanými plody neúhledně – přírodě je tu ponechán volný průběh a lidská ruka zasahuje co nejméně. O celou zahradu velkou asi 18 ha se dnes stará pouze 10 zahradníků podle principu „neodporovat přírodě průběžným zavlažováním, údržbou a jinými zásahy, ponechat rostliny i se suchými částmi“.
Jednu část zahrad vyčlenil Daniel Hanbury pro pěstování exotických rostlin ze všech částí světa, později seskupených podle ekologických, fytogeografických, systematických a estetických krajinných kritérií. V druhé části roste původní středomořská vegetace s dominancí borovice halepské. Mezi moře a římskou silnici via Julia Augusta byly vysazeny exotické ovocné stromy, citrusový háj, založena zeleninová a také růžová zahrada. V mírném svahu nad římskou silnicí roste „australský les“, ještě výše olivovníkový háj, u říčky Sorba jsou vysazeny druhy vyžadující vlhčí prostředí. Zdejší sbírka sukulentů patří k nejúplnější na celé Riviéře, pozornost budí i sbírky akácií a cykasů. Ani estetika však nepřijde v zahradách zkrátka. Jednotlivá oddělení zdobí dekorativní pergoly, fontány včetně té s japonským drakem, jezírka, sochy a drobné stavby – tempietta. V maurském mauzoleu obklopeném cypřiši jsou uloženy urny Thomase Hanburyho a jeho manželky. Po Thomasově smrti pokračoval v projektu jeho nejstarší syn Cecil se svou manželkou Dorothy. Zahrady obohatili o aleje, fontány a panoramatické vyhlídky. Opravit škody, které zahrady utrpěly za 2. sv. války, však bylo nad síly lady Dorothy, která je nakonec v roce 1960 prodala italskému státu. Od roku 1987 zahrady spravuje Janovská univerzita, dnes tu roste více než 3500 různých druhů.
Ludwig Winter se Hanburyho zahradám věnoval naplno pět let a v roce 1875 se přestěhoval do Bordighery. Šlechtil růže i akácie, navrhoval a spolupracoval na realizaci mnoha zahrad, parků a školek nejen na Ligurské riviéře, ale i na Azurovém pobřeží. Kromě Hanburyho zahrad existují dodnes další dvě Winterovy zahrady v Bordigheře – Giardino esotico Pallanca a Giardini Winter. V druhém případě jde o malou čás…