Barokní zámek, shlížející na domy obce Valeč z okraje vysokého terénního stupně, je podobně jako řada jiných našich zámků reinkarnací původně gotického, později renesančně přestavěného hradu. Pokud bychom se teď chtěli ptát, proč byl vůbec budován hrad při úpatí nepřístupných Doupovských hor, v místě strategicky nevýznamném, měli bychom vzít nejdřív v úvahu skutečnost, výstižně reflektovanou známým evergreenem – totiž, že včera není dnes. Na sklonku středověku ležela Valeč přímo u hlavní komunikace spojující Prahu s Karlovarskem a byla také jednou ze vstupních bran obydlené doupovské oblasti.
Ze své výhodné polohy mohla těžit až do první poloviny 19. stol., kdy se projektanti nové karlovarské silnice městečku vyhnuli a silnici vedli o několik kilometrů jižněji. Význam Valče pak ještě více poklesl po druhé světové válce, neboť nedlouho po odsunu většinového německého obyvatelstva došlo k uzavření téměř celých Doupovských hor, které jsou od té doby vojenským výcvikovým prostorem. V roce 1976 Valeč utrpěla ještě další újmu, když zdejší barokní zámek z velké části vyhořel. Tehdy nechybělo mnoho, aby navždy přišla o svoji hlavní dominantu a zároveň nepřehlédnutelnou připomínku časů svého největšího rozmachu.
Nejplodnější stavební období v dějinách Valče začalo na samém sklonku 17. stol., kdy se do čela zdejšího panství postavil podnikavý hrabě Jan Kryštof Kager ze Štampachu. Zámek, značně poničený za třicetileté války a dosud chátrající, nevyhovoval jeho představám reprezentativního šlechtického sídla, a proto se rozhodl pro jeho barokní přestavbu. Tu nejprve vedl italský stavitel Francesco Barelli, jenž vtiskl barokní podobu i farnímu kostelu Narození sv. Jana Křtitele, stojícímu pod zámkem dole v městečku. Současně byla v rovinatém terénu západně od zámku založena rozlehlá okrasná zahrada.
V roce 1701 Barelliho vystřídal Giovanni Antonio Beana Rossa, stavitel rovněž italského původu. Ve vedení přestavby pokračoval i po smrti Jana Kryštofa v roce 1721, kdy panství zdědil jeho synovec hrabě Jan Ferdinand Kager z Globenu, tajný rada, komoří a nejvyšší dvorní maršálek falckého kurfiřta. Rossa zároveň vypracoval architektonický návrh zámeckého kostela Nejsvětější Trojice, dodnes vysoce hodnocené stavby, která se spolu se zámkem stala další valečskou dominantou a jež zvenčí upoutá zejména precizně komponovaným průčelím. Na plošině před kostelem pak Jan Ferdinand nechal na přání své zesnulé choti vztyčit sloup Nejsvětější Trojice, rovněž pozoruhodné dílo s bohatou figurální výzdobou, s velkou pravděpodobností navržené Matyášem Bernardem Braunem a zhotovené tovaryši jeho dílny. Výsledkem Rossou vedené přestavby zámku byla kompaktní dvoupatrová budova se čtyřmi křídly obklopujícími nevelké obdélníkové nádvoří a s dvojicí výrazných hranolovitých věží, vystupujících nad úroveň střechy na východní straně. Tato dispozice pak zůstala v zásadě zachována i přes některé novorenesanční a novobarokní úpravy z poslední třet…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – České baroko