Líto je mi jí. Sedí tam maličká, křehká a bezbranná, nahá vystavena milionům pohledů, s duší rozkradenou tisícovkami fotoaparátů a mobilů denně. Jako by nestačilo, že se zřekla hlasu a nakonec i života, když tolik toužila po naplnění své lásky. Malá mořská víla.
Socha malé mořské víly, hrdinky stejnojmenné pohádky Hanse Christiana Andersena, se už dávno stala symbolem dánského hlavního města a její siluetu používá jako své logo dokonce i kodaňská turistická organizace Visit Copenhagen. Ve dne v noci je před ní na nábřežní promenádě Langelinie ve čtvrti Østerbro shluk turistů, kteří balancují po kamenech u břehu, aby se dostali až přímo k žulovým balvanům podstavce, jenž nese nevelkou, sotva metr a čtvrt vysokou sochu. Fronta na selfíčko, z jedné strany a ještě z druhé. A pak rychle pryč za dalším někde jinde.
V roce 1837 vydal Andersen třetí útlou knížečku svých pohádek se dvěma příběhy – jeden pojednával o marnivém císaři, co má tuze rád nové šaty, a druhý o mořské panně, která se nešťastně zamiluje do pozemského prince, vzdá se svého hlasu, aby mohla mít nohy jako suchozemci, a nakonec, když už je jasné, že vše bylo marné a princ si bere jinou, byť to byla ona, kdo mu zachránil život, vzdá se i možnosti získat zpět rybí ocas a prodloužit si svůj život opět na tři sta let běžných pro mořské panny výměnou za to, že prince zabije. Nedokáže to, láska k princi je příliš silná. Podle některých Andersenových životopisců to byla právě Malá mořská víla, která mu získala mezinárodní věhlas. Kromě toho se také v průběhu let stala námětem dalších uměleckých děl. V roce 1909 podle ní nastudoval pro Královské divadlo v Kodani režisér Julius Lehmann balet s hudbou Finiho Henriquese…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Kodaň