2019

La Trochita – muzeum na kolejích

La Trochita neboli Starý patagonský expres patří k nejslavnějším turistickým železnicím na světě. Úzkokolejná trať o rozchodu pouhých 750 mm spojující v délce 402 km města Ingeniero Jacobacci a Esquel v argentinské Patagonii byla vybudována postupně během druhé čtvrtiny 20. stol. Parní lokomotivy i většina dosud používaných vagonů pocházejí z roku 1922, pouze jídelní vůz a několik vozů první třídy jsou z roku 1955. A tak se výlet tímhle vlakem stává zároveň návštěvou pojízdného muzea…

Vlak do oblaků

Úzkokolejná železniční trať o rozchodu 1000 mm vedoucí ze Salty, hlavního města stejnojmenné provincie na severozápadě Argentiny, směrem k argentinsko-chilské hranici, odkud pokračuje dále napříč pouští Atacama až do chilského přístavu Antofagasta na pobřeží Tichého oceánu, patří k nejspektakulárnějším na naší planetě. Bez ozubnicového systému, pouze s využitím 32 mostů, 21 tunelů, 13 viaduktů, dvou smyček a dvou úvratí se trať na 217 km délky vyšplhá ze Salty v 1187 m n. m. ke svému nejznámějšímu místu, viaduktu La Polvorilla v nadmořské výšce 4220 m. Tento úsek vstoupil do všeobecného povědomí díky turistickému vlaku Tren a las Nubes (Vlak do oblaků)…

Železnice z konce světa

V argentinské části Ohňové země, hlavního ostrova stejnojmenného souostroví u jižní špičky jihoamerického kontinentu, je v provozu malá železnička Ferrocarril Austral Fueguino, nazývaná též El Tren del Fin del Mundo neboli „vlak z konce světa“. Neuvěřitelně krásná krajina se zasněženými horami, jezery, vodopády a panenskými lesy na nejjižnějších výběžcích And dělá z výletu tímto vláčkem nezapomenutelný zážitek umocněný nostalgickým kouzlem jízdy s parní lokomotivou…

Chlapák

Trať, po které jezdí vlak zvaný El Tren Macho, navazuje na peruánskou Centrální dráhu. Začíná ve stanici Chilca v Huancayu, klikatí se údolím Mantaro do města La Mejorada, stoupá podél řeky Ichu, vede velmi hezkou a rozmanitou andskou krajinou s malými jednoduchými nádražíčky a roztroušenými vesničkami, až po 128 km skončí v padesátitisícovém městě Huancavelica v nadmořské výšce 3676 m. El Macho neboli Chlapák ji zvládne za pět a půl hodiny…

Posvátným údolím ke ztracenému městu Inků

V horách u Cuzca leží Machu Picchu. Tajemné ruiny dávného inckého města, které jsou pro většinu návštěvníků Peru absolutním vrcholem jejich cesty, leží vysoko nad strmým údolím řeky Urubamba. Silnice v hornaté džungli neexistují. K posvátnému místu a snad nejokázalejšímu výhledu v celé Jižní Americe se lze dostat jenom pěšky nebo dobrodružnou železniční tratí vedoucí mlžným pralesem a divokou vysokohorskou krajinou…

Z Cuzca k jezeru Titicaca

Vizuální dobrodružství na kolejích s cestou jako cíl začíná v Cuzcu, historickém hlavním městě říše Inků, a vede k jihovýchodu po náhorní plošině Altiplano k břehům jezera Titicaca, případně ještě dál až do Arequipy. Cestě dominují nádherné andské hřebeny, za okny zatím jediného luxusního vlaku v Latinské Americe se střídají ospalé indiánské vesnice s hnědými lepenicovými chýšemi a přírodní scenerie, v nichž kromě hor hrají hlavní roli různé lamy a kondoři…

Vlakem Chepe do země Tarahumarů

Vlak těžce funí a zpomaluje, jako by mu docházely síly. Pískání a skřípající brzdy oznamují, že stojíme – v krajině bez nádraží nebo zastávky. Závada? Ne, říká můj spolucestující, to je Divisadero, vyhlídka první třídy. Balkon 100 m od dráhy nabízí úžasné, dech beroucí panorama, pohled na strmé, divoce rozeklané skalní stěny kaňonu. Když cestující kráčejí z vlaku k okraji propasti, doprovází je uctivé ticho. Pod našima nohama se setkávají tři obrovské soutěsky, které zde do skal vyhloubila řeka Urique. Svou velikostí překonají dokonce arizonský Grand Canyon…

Nejsevernější železnicí Ameriky do aljašské divočiny

Aljaška je širá země – kdo ji chce alespoň trošku poznat, potřebuje vlak. Cesta z Anchorage do Fairbanksu dlouhá 500 km trvá ve vlaku Denali Star 12 hodin. Zahrnuje spektakulární kulisy tundry, třpytících se ledovců, divokých medvědů, sobů a okouzlujících horských vrcholů v oblasti blízko severního polárního kruhu. A tam, kde trať končí, začíná divočina s dobrodružstvím zlatokopů…

Biskajský most

Baskicko má na seznamu Světového dědictví UNESCO jediný objekt. Jde o technickou památku zapsanou v roce 2006. Gondolový most přes Bilbajské ústí, jak se označuje říční tok od soutoku řek Nervión a Ibaizabal po ústí do Biskajského zálivu, není jen ukázkou lidského důmyslu, ale také častým a působivým turistickým cílem…

Palmový háj v Elche

Elche, katalánsky Elx, je starobylé město v autonomním společenství Valencie. Založili ho Féničané zhruba 5 000 let př. n. l. Město leží jen asi 15 km od pobřeží Středozemního moře, takže si sem můžete udělat výlet z vyhlášených letovisek na Costa Cálida nebo Costa Blanca…

Národní park Ordesa y Monte Perdido

Národní park v samém srdci Pyrenejí je druhým nejstarším ve Španělsku. Jeho historie sahá až do roku 1918, kdy byl na ploše asi 21 km2 vyhlášen národní park Valle de Ordesa. V roce 1982 byla oblast národního parku rozšířena na 156 km2 a park dostal své dnešní jméno. Jeho výjimečnost podtrhuje fakt, že roku 1997 byl společně s přiléhajícím územím na francouzské straně Pyrenejí zapsán na seznam Světového dědictví UNESCO jako přeshraniční památka Pyrénées – Mont Perdu…

Královský klášter v Guadalupe

Víte, že i Španělsko má svoji Sixtinskou kapli? Ne? Nuže, vydejme se za ní do malé obce Guadalupe, do mírně zvlněného zeleného pohoří, k severním hranicím autonomní oblasti Extremadura. Je to obec malá, žije v ní jen okolo 4 000 obyvatel. Lidé se tu odjakživa zabývali převážně zemědělstvím. Obec je dodnes obklopena kaštanovými sady a jedlé kaštany se odtud vyvážejí do celé Evropy. Kdo nepracuje v zemědělství, věnuje se tradičním řemeslům, jako je umělecké zpracování mědi a hrnčířství. Úzké uličky lemují nízké domky s tradičními dřevěnými balkonky, některé z nich pocházejí dokonce ze 14. stol. Doprostřed svažitého náměstí se ještě donedávna chodilo k fontáně pro vodu…

Altamira byla první v řadě

Kdo by neslyšel o prehistorických malbách v kantaberské jeskyni Altamira. Byla první z řady, zapsaná na seznam Světového dědictví UNESCO už v roce 1985. V roce 2008 k ní přibylo dalších 17 jeskyní s uměleckými projevy našich dávných předků. Nacházejí se v horách podél celého Biskajského zálivu, nejen v Kantábrii, ale i v Asturii a Baskicku. Španělský spisovatel a filosof Miguel de Unamuno je nazývá žilkami Španělska a Carlos Fuentes poeticky píše, že v těchto jeskyních začalo tlouct srdce Španělska…

Mudéjarská architektura v Aragonii

Mudéjar… Zvláštní slovo, že? Jako mudéjarové se označují muslimové, kteří zůstali žít na území znovu dobytém křesťany během reconquisty. Soužití křesťanské, islámské a rovněž v té době velmi silné židovské kultury na Pyrenejském poloostrově dalo vzniknout jedinečným uměleckým projevům, které jinde v Evropě nenajdete. Jedním z nich je právě mudéjarská architektura…

Flamenco

„Jde o hybridní tvar, který vtahuje do svého systému přes pět set nejrůznějších hudebních stylů, od muslimského volání k modlitbě až k poslední tropické rumbě, a všechny je přeměňuje s jediným cílem, aby se projevila ta nejhlubší naléhavost flamenca: zpívat o nejintimnějších a nejvypjatějších lidských situacích. O lásce, žárlivosti, pomstě, nostalgii, beznaději, o Bohu, smrti, matce. V andaluském zpěvu se tragický osud zmocňuje všeho a v jeho spirále ztrácejí slova svůj běžný výraz a mění se skutečně ve zpěv-řeku, verbální pramen nevyjádřitelných emocí. Někdy flamenco mění svou improvizovanou podobu a přetváří se v něco, co je podobné výkřiku. Ne výkřik pod povrchem slov, nýbrž nad nimi. Výkřik tam, kde slova nedostačují. Ve flamenku zpívá duše, která dodává hlas těm nejtemnějším a nekontrolovatelným emocím.“ Carlos Fuentes

Archeologický komplex v Méridě

Největším a nejtrvalejším dědictvím římské přítomnosti na území dnešního Španělska je bezesporu jazyk – španělština, která se vyvinula z vulgární latiny. Kromě ní zde ale zůstala také řada hmotných památek, ty nejúchvatnější v Extremaduře. Výjimečnost někdejší kolonie Augusta Emerita, dnešní Méridy, byla v roce 1993 stvrzena zápisem na seznam Světového dědictví UNESCO…

Granada

V roce 1984 byly z Granady zapsány na seznam Světového dědictví UNESCO nasrovské paláce Alhambra a Generalife, o 10 let později je doplnila čtvrť Albaicín. Granada je však mnohem víc. Je to i symbol křesťanského vítězství nad poslední muslimskou baštou v roce 1492 zhmotněný ve velkorysé královské kapli, kde spočívají protagonisté onoho konečného vítězství, Isabela Kastilská a Ferdinand Aragonský. Je to i velkolepá a mohutná katedrála, která se marně snaží předčít subtilní krásu Alhambry. Je to i nikdy nedokončený královský palác Karla V., považovaný za krásnou ukázku španělské renesance, ale v sousedství zahrad Generalife a vedle elegantních nasrovských paláců působící jako pěst na oko…