Jeskynní čtvrti Matery se kdysi považovaly za hanbu Itálie. Dnes Matera září pyšně jako filmové město – a v roce 2019 se stala Evropským hlavním městem kultury.
Schody a zase schody a ještě víc schodů z bílého, miliony podrážek vyleštěného kamene, které propojují úzké uličky, malé dvorky s kavárničkami a ateliéry, náměstíčka a vchody do jeskynních obydlí. Spleť schodišť lemují kaktusy, oleandry a obrázky svatých, občas se objeví zeleninová zahrádka, ne víc než dvacet metrů čtverečních. V řádcích v ní roste sytě zelený mangold, v rohu jemně růžově kvete broskvoň nebo se zelená olivovník. Stoupat a bloudit ve dvou sassi, jak se tyto čtvrtě Matery nazývají, je fascinující. Jde vlastně o jedno obrovské muzeum jeskynních obydlí a kostelů.
Při příjezdu se Matera zdá být městem jako každé jiné – 60 000 obyvatel, moderní část a středověké jádro s kostely a paláci. To, co Materu zásadně odlišuje od jiných měst, se ukáže teprve v Sassi di Matera, dvou čtvrtích na východním konci města. Sasso Caveoso a Sasso Barisano jsou natolik jedinečnou ukázkou jeskynních obydlí, že byly společně s nedalekým Parkem skalních kostelů zapsány na seznam Světového dědictví UNESCO. Zajímavý úvod k historii města nabízí návštěvníkovi jedna z dávných tufových rezidencí, Casa Noha v srdci čtvrti Sasso Caveoso – multimediální projekt Neviditelné Sassi zde představuje dějiny Matery od počátků do současnosti.
Matera leží na okraji plošiny Murgia. Řeka Gravina tu vyhloubila v měkkém vápenci soutěsky s jeskyněmi, které byly osídleny již v době kamenné. Vápenec se dá snadno opracovávat, a tak k přírodním jeskyním začaly přibývat další, vyhloubené lidskýma rukama. Otevřené vstupy se začaly opatřovat zděnými fasádami nebo verandami. A tak tu postupně vznikla vedle sebe dvě jeskynní městečka Sasso Barisano a Sasso Caveoso s labyrintem uliček, obydlí a kostelů, z nichž mnohé vystavěli a vyzdobili nádhernými freskami baziliánští mniši.
Na kopci nad jeskyněmi postupně vyrostlo opevněné středověké město, dnes označované jako Civita, s katedrálou, dalšími většími i menšími kostely, paláci, patricijskými domy i univerzitou. Jeskynní příbytky se začaly využívat hlavně jako sklady a stáje pro dobytek. Jenže s přílivem zejména nejchudšího venkovského obyvatelstva, zemědělských nádeníků, do města, který začal na přelomu 18. a 19. stol., se kvůli bídě a nedostatku prostoru začalo v jeskynních prostorách opět bydlet – a často i pohromadě se zvířaty.
V letech 1935–1936 byl za své protifašistické postoje poslán do vyhnanství v Basilicatě Carlo Levi, lékař a spisovatel z Turína. Levi popsal život tamních lidí spojený s věčnou bídou a archaickou pověrčivostí v autobiografickém románu Kristus se zastavil v Eboli. Lidská obydlí v jeskyních v něm popisuje jako páchnoucí černé brlohy, vypráví o vyhublých ženách a polonahých, podvyživených dětech, o malárii, úplavici a dalších chorobách. V těchto podmínkách – na okraji civilizace a odříznuto od vnějšího světa – žilo až do 50. let minulého století ve 3000 jeskyní více než 15 000 lidí, což byla polovina všech tehdejších obyvatel Matery.
Když podmínky života v jeskynních obydlích Matery vešly v širší známost, Itálie byla šokována. Tehdejší premiér De Gasperi mluvil o národní hanbě. Poté co statistiky ukázaly, že téměř každý druhý novorozenec v Mateře umírá, začal stát jednat. V roce 1952 byl přijat speciální zákon, na jehož základě byli všichni obyvatelé jeskyní během následujících 15 let přesídleni do nově vybudovaných vzorových čtvrtí. Jeskyně byly prohlášeny za zakázanou zónu a čekaly na demolici. Nicméně kulturní sdružení a aktivisté poznali historickou hodnotu Sassi a začali se záchranou této jedinečné historické památky. Zákonem z roku 1986 se Sassi dostaly pod ochranu státu, byly označeny jako památka mimořádného národního zájmu a začalo se s jejich nevídanou rekonstrukcí. K obnově Sassi byly schváleny na tu dobu obrovské sumy. Kdo zde chtěl podnikat, otevřít ateliér nebo galerii, dostal finanční podporu. Více než 80 % nemovitostí v Sassi patří státu a památkáři hlídají, aby každý, kdo má v pronájmu jedno z 2652 jeskynních obydlí, odváděl slušnou práci při jejich renovaci. Z bývalých obyvatel se ale do jeskynního města téměř nikdo nevrátil. Místo bytů zde vzniklo mnoho obchůdků, restaurací, barů, řemeslných a uměleckých ateliérů a B&B penzionů, je tu dokonce i několik pětihvězdičkových jeskynních hotelů. Od roku 1993 je kamenný labyrint součástí Světového dědictví UNESCO a v roce 2019 se Matera stala evropským hlavním městem kultury. Město jen stěží může mít strmější kariéru!
Svůj podíl na vzestupu Matery mají i filmaři. Jako jeden z prvních tu v roce 1964 natáčel Pier Paolo Pasolini Evangelium sv. Matouše. Po něm následovali další známí tvůrci. Uličky s na sebe přilepenými domy i pohledy z druhé strany řeky Gravina se jim obzvláště líbily jako scenerie filmů s biblickými náměty. Materu a její Sassi představila světu díla jako Král David z roku 1985 s Richardem Gerem v hlavní roli, ale především Umučení Krista amerického režiséra Mela Gibsona (2004). Následovalo přes 50 dalších produkcí včetně nejnovější bondovky Není čas zemřít (2021). A důsledek? Filmová turistika způsobila raketový nárůst návštěvnosti z 10 000 turistů v roce 2004 na 400 000 v roce 2017.
Někdejší jeskynní život dokumentuje hned několik muzeí: Muzeum-dílna venkovské kultury (Museo Laboratorio della Civiltà Contadina) představuje ve velkém jeskynním domě v asi 30 místnostech nejrůznější tradiční řemesla a činnosti, ale také typické rodinné obydlí, pokoj kněze nebo veřejný vinný sklípek. Casa Grotta v Sasso Caveoso představuje příbytek, v němž jedna rodina žila až do roku 1958. Jedna místnost vyhloubená ve vápenci, stůl a postel jsou z tmavého dřeva, přikrývky z vlny, komodu se zrcadlem zdobí obrázky svatých, rodinných příslušníků a také budík, vedle postele visí dětská postýlka. Stará fotografie na zdi ukazuje místnost s devítičlennou rodinou, psa a osla. Na první pohled idylka, druhý pohled vyžaduje hodně představivosti – jen pár kroků vedle postele pobíhaly slepice, prase, ovce a kozy, nebylo zde žádné větrání a díra v podlaze sloužila jako záchod, to všechno na několika čtverečních metrech s otevřeným ohništěm.
Na náměstí Piazzetta Pascoli stojí Palazzo Lanfranchi ze 17. stol. s bohatě zdobenou barokní fasádou. Sídlí v něm Národní muzeum středověkého a moderního umění Basilicaty. V oddělení současného umění jsou vystaveny mj. také obrazy Carla Leviho. Levi, pořád stejný Levi – nebyl jen lékařem a spisovatelem, ale také maloval. Basilicata a Matera jsou mu dodnes vděčny. Mnohé z jeho vystavených expresivních maleb zobrazují skličující realitu venkovského života v Basilicatě v 1. pol. 20. stol. Z náměstí se rovněž otvírá další prvotřídní panoramatický výhled na Sassi směrem ke skalnímu kostelu Madonna de Idris, který hnízdí ve skále jako nedokončené sochařské dílo. Vedlejší kostel San Pietro Caveoso je jeden ze dvou kostelů v Sassi, které nebyly vytesány do skály. Byl postaven už v roce 1218, ale v 17. stol. byl kompletně přestavěn a dostal současnou barokní fasádu i zvonici.
Jen kousek odtud zve k návštěvě další zajímavé muzeum La Raccolta delle Acque, věnované důmyslnému systému kanálů a nádrží sloužících k zadržování dešťové vody. K vidění je i obří cisterna vyhloubená ve skále, která je hluboká více než 15 m a v minulosti se do ní vešlo až 1,5 milionu litrů vody. Když odtud začneme stoupat do čtvrti Civita ke katedrále, která jí dominuje, objevíme kousek před cílem v Palazzo Pomarici, budově z 16. stol. zapuštěné do skály, jedinečné muzeum MUSMA (Museo della Scultura Contemporanea), úžasnou kombinaci jeskynních prostor a soch italských i zahraničních umělců od konce 19. stol. do současnosti.
Katedrála s vysokou čtverhrannou zvonicí vystavěná v letech 1230–1270 v jedinečném apulijsko-románském slohu jako by hlídala Sassi pod sebou. V lunetě nad hlavním vchodem je socha Madony della Bruna, jíž je dóm společně se sv. Eustachem zasvěcen. V trojlodním interiéru ji uvidíme ještě jednou na fresce v byzantském stylu z roku 1270, připisované Rinaldovi da Taranto, která je umístěna na prvním oltáři v levé postranní lodi. Stejnému malíři se připisuje také jediný dochovaný pozůstatek původní výmalby dómu, fragment fresky Posledního soudu vpravo od vchodu. Z 16. stol. pochází typický lidový betlém. Vyhlídka před katedrálou nabízí úžasný pohled na dolní město a Sassi.
Po tolika schodech a jeskyních je čas na aperitiv. Na malebném náměstí San Giovanni naproti kostelu sv. Jana Křtitele usrkáváme campari a zakusujeme jemné sezamové věnečky taralli. Kostel z roku 1233 s nádherným průčelím je dalším z příkladů apulijsko-románské architektury ve městě. Na sousedním náměstí Vittorio Veneto mu konkuruje kostel San Domenico s překrásnou rozetou z 13. stol. Vittorio Veneto je srdcem horního města. V někdejším dominikánském konventu tu dnes sídlí provinční vláda. Pod náměstím je další obří cisterna z roku 1848, která pojme až 3,5 milionu litrů vody.
Když na večerní obloze zablikají hvězdy a na kopcích se žlutě rozzáří pouliční lampy, panorama se promění v jeden velký Betlém se stovkami světel rozptýlených po Sassi. A to je přesně ta nadčasová krása Matery, která tolik okouzluje filmaře a stále víc i turisty.
Další články z vydání o Basilikáte a Kalábrii naleznete zde