Basilicata/Kalábrie – připravujeme

85 

Basilicata a Kalábrie jsou dva regiony ve sluncem zalitém Mezzogiornu, oné jižní polovině Itálie, kterou si kromě slunečních paprsků spojujeme také s křišťálově čistým mořem, vínem, starobylými vesnicemi a městečky, kopcovitou krajinou ve vnitrozemí, jen málo dotčenou člověkem, i rázovitou kuchyní. 

Není skladem

Katalogové číslo: basilicata-kalabrie Kategorie: , ,

Basilicata a Kalábrie jsou dva regiony ve sluncem zalitém Mezzogiornu, oné jižní polovině Itálie, kterou si kromě slunečních paprsků spojujeme také s křišťálově čistým mořem, vínem, starobylými vesnicemi a městečky, kopcovitou krajinou ve vnitrozemí, jen málo dotčenou člověkem, i rázovitou kuchyní. 

 A nejsou to regiony ledajaké. Kalábrie je z pevninské Itálie regionem úplně nejjižnějším, špičkou pověstné italské boty, kterou republika připomíná při pohledu na mapu. Region s rozlohou 15 200 km2 a necelými dvěma miliony obyvatel se v posledních desetiletích stále více prosazuje do turistického povědomí a objevili ho už i mnozí čeští turisté, i když pořád jde o jednu z nejméně navštěvovaných oblastí Itálie. Omývána na západě Tyrhénským a na východě Jónským mořem má Kalábrie téměř 800 km pobřeží. Na tyrhénské straně dosahují často hory až k moři, které tam vytvořilo mnoho skalnatých zátok s vysněnými malými plážemi, krásnými jeskyněmi a průzračnou vodou. Jónské pobřeží je výrazně rovinatější, s dlouhými písečnými plážemi a turistickými letovisky, jejichž pozadí často tvoří olivovníkové háje nebo sady citrusů. Kalábrie je proslulá zejména bergamotem, voňavým citrusovým kultivarem s velkým množstvím aromatických éterických olejů (milovníci čaje Earl Grey už vědí) – z Kalábrie pochází asi 80 % jeho celosvětové produkce. Hojně se zde pěstují rovněž cedráty.

Nádherně zelené kalábrijské vnitrozemí pokrývají z 90 % kopce a hory. Dominují mezi nimi tři masivy – na severu, na hranicích s Basilicatou, Pollino, zhruba uprostřed Kalábrie Sila s hustými jehličnatými lesy, díky nimž si vysloužila přezdívku „Velký les Itálie“, a na jihu Aspromonte. Ve všech třech oblastech existují rovněž stejnojmenné národní parky, které zvou k pěší turistice i cyklovýletům. Na kalabrijské straně Pollina se tyčí nejvyšší vrchol regionu, Serra Dolcedorme (2267 m n. m.), ale příliš nezaostávají ani ostatní – nejvyšší vrchol Sily Botte Donato dosahuje 1928 m a Montalto v Aspromonte dokonce 1995 m.

Basilicata je menší (asi 10 000 km2) a podstatně méně obydlený region (jen něco málo přes půl milionu obyvatel) severně od Kalábrie. Hustota zalidnění je v něm dokonce druhá nejnižší v celé Itálii, řidší osídlení je jen v autonomní oblasti Údolí Aosty. Turisticky jde o oblast stále velmi neznámou, která ale má velký potenciál a toho, kdo se pro ni rozhodne, určitě nezklame.

Basilicata, občas nazývaná též svým starověkým jménem Lucania (Lukánie), které dostala podle italského kmene Lukánů, jenž se tu usadil někdy v polovině 5. stol. př. n. l., je především hornatým krajem drsné přírody a historických vesnic. Do mnoha z nich ještě donedávna nevedla pořádná silnice, což na dlouho vylučovalo jakoukoli modernizaci. Není divu, že se Basilicata stále považuje za nejpřírodnější oblast celé Itálie.

Basilicata je vmáčknutá mezi Kampánii na západě, Kalábrii na jihu a Apulii na východě. Oproti Kalábrii má podstatně kratší pobřeží, což platí především pro západní stranu, kde je její skalnaté tyrhénské pobřeží kolem města Maratea dlouhé sotva 30 km. Jónské pobřeží na východě je přece jen delší, s několika přímořskými letovisky.

Kalábrie a Basilicata mají do značné míry podobnou i svoji historii, ačkoliv větší pozornost se vždy soustředila na Kalábrii. V obou regionech byly nalezeny stopy už po prehistorickém osídlení, ve starověku do obou zasahovala Magna Graecia, Velké Řecko, jak Římané označovali pás řeckých kolonií především na jónském pobřeží, který začínal na Sicílii a táhl se přes Kalábrii a Basilicatu až do Apulie. Oblast poté osídlili italské kmeny Lukánů a Bruttiů, ve 3. stol. př. n. l. ji ovládl Řím. Po zániku západořímské říše zůstal jih Itálie pod vlivem Byzance, ale musel čelit vpádům Lombardů i útokům Saracénů. Významnou změnu přineslo 11. stol., kdy celý jih Itálie dobyli Normani. V roce 1130 vzniklo Sicilské království s Rogerem II. jako prvním králem, které zahrnovalo kromě Sicílie i pevninskou část jižní Itálie včetně Kalábrie a Basilicaty. V roce 1282 došlo k oddělení pevninské části, která se i nadále označovala jako Sicilské království, ale dnes se pro ni kvůli přehlednosti obecně používá název Neapolské království podle jejího hlavního města. Teprve v roce 1816 došlo k opětovnému spojení obou částí v Království obojí Sicílie, ale to už se rychle blížila doba postupného sjednocování Itálie – k jednotnému Italskému království bylo Království obojí Sicílie připojeno v roce 1861.

Normané zavedli na jihu Itálie feudální pozemkový systém, inspirovali náboženský život a zejména Kalábrie zažívala období rozmachu, který souvisel i s křížovými výpravami do Svaté země a podporováním Jeruzalémského království, neboť řada lodí tehdy vyplouvala z kalábrijských přístavů. Na konci 12. stol. připadlo Sicilské království švábským Štaufům a na jeho trůn usedl Fridrich II., pozdější císař Svaté říše římské. Známe ho i z našich dějin – jeho nejmocnějším říšským spojencem byl český král Přemysl Otakar I., pro něhož v roce 1212 vydal známou Zlatou bulu sicilskou, dokument, který zajistil českému panovníkovi dědičný královský titul. Ještě významnější byly Fridrichovy Konstituce z Melfi, největší světská kodifikace práva středověku. Fridrichova vláda byla časem relativního míru a bohatství, v němž se dařilo i umění.

Krátce po Fridrichově smrti vláda Štaufů v Sicilském království skončila. Vystřídali je Anjouovci, kteří po rozdělení království vládli dál v pevninské části až do roku 1442, kdy Neapolské království připadlo aragonskému králi Alfonsu V. S ním začal úpadek regionu, který pokračoval i za španělských Habsburků. Hospodářská krize, morové epidemie a hladomory vedly k vylidnění až třetiny vesnic. Situace se příliš nezlepšila ani za španělských Bourbonů, kteří po krátkém mezidobí vlády rakouských Habsburků získali Neapolské království v roce 1735. Naděje vkládané do Garibaldiho hnutí za sjednocení Itálie se rovněž nenaplnily. I v Italském království zůstávaly Basilicata s Kalábrií chudým regionem s hluboce zakořeněnými feudálními strukturami. Dlouho očekávaný hospodářský vzestup nenastal, slibovaná pozemková reforma ve prospěch drobných zemědělců se neuskutečnila. Z výnosů úrodné půdy, kde se daří bramborám, cibuli, olivovníků a citrusům, na severu i obilí, těžili pouze její velcí vlastníci. Zemědělští dělníci nemohli získat ani majetek, ani významnější vzdělání. Novými vlastníky půdy se stala hrstka bohatých šlechtických rodin, pro lid nedošlo po sjednocení k ekonomickému a sociálnímu zlepšení a chudoba pokračovala v nezmenšené míře. Důsledkem toho se šíří lupičství a banditismus, jakési „jánošíkovství“, jehož politickou formou byl brigantismus. Toto silné opoziční a militantní hnutí čítalo tisíce partyzánů, kteří se rekrutovali z vesnické chudoby, vojenských dezertérů nebo kriminálníků a byli podporováni církví a moci zbavenou bourbonskou šlechtou. V jejich čele stál Carmine Crocco „Donatello“. Briganti byli novou vládou likvidováni, aniž by ji zajímalo sociální pozadí povstání trvající mnoho let. To je také jeden z důvodů, proč jsou briganti dodnes oslavováni. Navíc kraj devastovala silná zemětřesení (v Basilicatě v roce 1857, ale také relativně nedávno v roce 1980, v Kalábrii v letech 1783 a 1908, kdy bylo téměř úplně zničeno město Reggio Calabria). Není divu, že v prvních desetiletích 20. stol. nastal masový odliv obyvatel, kteří odcházeli za vidinou lepšího živobytí zejména do Severní a Jižní Ameriky. Počet obyvatel v regionu se tak snížil téměř na polovinu.

K pozemkové reformě nakonec došlo až v roce 1950, ale řešení nepřinesla. K dalšímu velkému exodu převážně nemajetných rolníků tak došlo v 60. letech minulého století, kdy emigrovalo asi 340 000 Kalábrijců za prací do průmyslových center na severu Itálie, kde právě probíhal „italský hospodářský zázrak“, a do řady evropských zemí. Situace na jihu Itálie se začala zvolna měnit k lepšímu teprve od poloviny 70. let. Přispívá k tomu též turistický ruch, který je vzhledem k potenciálu, jaký představuje zdejší krásná příroda a bohatá historie, velkou nadějí i do budoucna.

Basilicata Kalábrie