Riace
Sotva si lze představit hrůzu, jaká se zmocnila mladého sportovního potápěče, když v křišťálově průzračné vodě pod sebou spatřil, jak se k němu z písečného dna natahuje lidská paže. Potopil se až k ní, zkusil ji uchopit a vyprostit utonulého, a tu přišel další šok: paží se nedalo pohnout. Byla bronzová…
Mladík se jmenoval Stefano Mariottini a k události došlo 16. srpna 1972 poblíže obce Riace na jónském pobřeží Kalábrie, asi 200 m od břehu, v hloubce pouhých 8 m. Jak se posléze ukázalo, bronzové sochy mužů v mírně nadživotní velikosti (necelých 200 cm) tu byly kousek od sebe dvě. A tak došlo k jednomu z nejslavnějších archeologických nálezů 20. stol., v době, kdy se zdálo, že už snad všechno na světě, a ve Středomoří zvlášť, bylo objeveno, popsáno a utříděno. Pečlivé restaurování obou děl trvalo až do konce roku 1980. Sochy pak byly představeny veřejnosti na speciálních výstavách ve Florencii a v Římě a následně instalovány ve svém trvalém domově, Národním archeologickém muzeu v Reggiu Calabria.
Badatelé označili sochy dvou nahých, urostlých mužů s plnovousy z praktických důvodů jako Bojovník A a Bojovník B. Na první pohled bylo zřejmé, že jde o velmi kvalitní díla řeckého původu. Byla zhotovena z bronzu, ale s dodatky z jiných materiálů, jak bývalo zvykem. U obou mužů sklon předloktí levé ruky naznačuje, že drželi štíty, patrně dřevěné, a ze stejného materiálu mohly být zbraně, snad kopí, v pravé ruce. V očnicích měli vsazeny oči z bílého vápence (zachovaly se u jedince B), zuby v lehce pootevřených ústech měli pokryty stříbrem a rudě zbarvené rty a prsní bradavky byly zhotoveny z mědi. Z bronzu pak byly i jejich pokrývky hlavy – u Bojovníka A, zobrazeného evidentně v mladším věku, to byl zřejmě vavřínový věnec, u jeho staršího druha, ztělesňujícího životní nadhled zkušeného bojovníka, pak hlavu pokrývala přilba. Sochy byly zhotoveny obvyklým způsobem „na ztracenou formu“, takže jsou duté.
Způsob zpracování a zejména umělecké pojetí obou děl je kladou do raného klasického období řeckého sochařství, zhruba do doby po roce 460 př. n. l., kdy se anatomicky dokonale zvládnuté postavy, dokonce v přesvědčivě zachycených postojích, začínají zbavovat své dosavadní výrazové odtažitosti a polidšťují se jak ve výrazu tváře, tak v uvolněnějším držení těla. Bojovníci z Riace skutečně „žijí“, zaujímají nenucený, zcela přirozený postoj v kontrapostu. Koho konkrétně měly sochy představovat, je samozřejmě záhadou, ale pokud by šlo o votivní dary pro nějakou svatyni, nabízí se řada možností, spojovaných především s hrdinstvím řeckých vojsk, ale není vyloučeno ani zobrazení některých mytických hrdinů.
Už krátce po nálezu soch se samozřejmě začalo spekulovat, kdo mohl být jejich autorem, a padala i ta nejzvučnější jména. U sochy A se uvažovalo o Myrónovi, autorovi proslulého Diskobola, se sochou B, která vznikla asi o 20–30 let později, byl spojován Feidiův žák Alkamenés, proslavený výzdobou Diova chrámu v Olympii. Objevil se i pokus připsat obě sochy jedinému autorovi, a sice jistému Pýthagorovi z Rhegia, činnému v 1. pol. 5. stol. př. n. l., o němž se jako o významném mistrovi zmiňuje Plinius starší, ale z jehož údajně rozsáhlého díla se zachovaly jen nepatrné zbytky.
Jak se sochy octly v moři u kalábrijského pobřeží, případně kam a proč byly převáženy, se lze jenom dohadovat. V okolí nálezu prokázal průzkum mořského dna existenci jakýchsi staveb, mj. i nějaké svatyně. Je možné, že sochy byly určeny právě pro ni? Třeba jako votivní dary, jak tomu bývalo ve starém Řecku zvykem? Ale nabízí se i jiná možnost. Obchod s uměleckými díly, a tudíž i jejich přeprava, byly v antice docela běžné a zejména v době největšího rozkvětu římské společnosti bylo získávání mistrovských děl řeckých umělců a jejich vystavování v soukromých rezidencích otázkou společenské prestiže. Také se však mohlo jednat o kořist z některé z četných válek, jež Římané vedli při rozšiřování svého panství.
Při dalším průzkumu v září 1973 byl poblíže prvního nálezu objeven ještě úchyt štítu, patřícího pravděpodobně Bojovníkovi B, a 28 olověných kroužků, tvořících původně součást lodní plachty, ale už nic dalšího. Především tedy žádný nález předpokládaného lodního vraku, takže se má za to, že sochy buď do moře spadly nešťastnou náhodou (proč ale obě zároveň?), nebo tam byly svrženy posádkou lodi v nesnázích, možná v bouři nebo při přepadení piráty.
Bronzových originálů řeckých soch této velikosti se dochovalo jen několik, a přímo z klasického období kromě nálezu z Riace vlastně jen dvě: slavný Vozataj z Delf a socha tzv. Poseidóna z mysu Arthemisia. Ostatní, jako pěstní zápasník z Quirinalu nebo Jezdec nalezený společně s Poseidónem, jsou daleko pozdější. O to významnější jsou právě bronzy z Riace.
Další články z vydání o Basilikátě a Kalábrii naleznete zde