Florencie

75 

Vydání: říjen 2017

Některé turistické cíle není třeba sáhodlouze popisovat, potenciální návštěvníci se do nich nemusejí lákat příslibem neotřelých radovánek, dokonce není nutná ani krátká charakteristika místa. Stačí vyřknout pouze jméno, které je samo sobě tou nejlepší reklamou. A tak teď jedno takové jméno nechme zaznít: Florencie...

Florencie
Katalogové číslo: florencie Kategorie: , , ,
časopis Země světa - logo
Florencie

Některé turistické cíle není třeba sáhodlouze popisovat, potenciální návštěvníci se do nich nemusejí lákat příslibem neotřelých radovánek, dokonce není nutná ani krátká charakteristika místa. Stačí vyřknout pouze jméno, které je samo sobě tou nejlepší reklamou. A tak teď jedno takové jméno nechme zaznít: Florencie.

Kdybych byl důsledný, nepsal bych dál. Těch devět písmen tvořících jméno Florencie je výmluvnějších než mnohasvazkové encyklopedie, natož jedno číslo časopisu. Jenže právě to, co se zdá být největší předností třistasedmdesátitisícového hlavního města Toskánska na řece Arnu, stává se snadno také jeho největším úskalím, zrádným útesem číhajícím neviditelně pod zářivou hladinou kulturního oceánu blyštivě zrcadlící krásu, umění a vzdělanost. Kdosi kdysi přirovnal Florencii k šachové hře. Teprve až ji trochu pochopíte, až se jí trochu naučíte, začnete zjišťovat, co všechno na vás ještě čeká na cestě k jejímu ovládnutí, je-li něco takového vůbec možné. Neboli – čím více pronikáte do jejích tajů a fines, tím více se prohlubuje vaše beznaděj z vlastní nevědomosti, ale zároveň stupňuje touha po dalším poznávání.

Florencie je kolébkou evropské renesance a humanismu. Konstatování omílané tolikrát v nejrůznějších souvislostech, až by se snad zdálo, že je to klišé, kdyby to ale nebyla pravda. Abychom pochopili, proč právě Florencie, musíme se vypravit hlouběji v čase, sledovat všemožné proudy ekonomické, společenské i politické, jež se nakonec spojily a vyústily ve vzepětí ducha, k němuž se jen stěží hledá v lidských dějinách paralela. Nezapomínejme, že již na počátku trecenta, 14. století, vyzývá v Božské komedii Vergilius Danta, aby poslouchal svoji svobodnou vůli: „Jsi volný, přímý, zdravý sám v svém nitru a neposlechnout ten hlas by byl hřích: proto ti dávám korunu i mitru.“ (Očistec 27/140-142, překlad Vladimír Mikeš) Chceme-li se zorientovat ve Florencii oné doby, musíme se vyrovnat se vzestupem patricijů, vznikem arti, cechovních společenstev, hospodářským rozvojem i politickými spory, s guelfy a ghibelliny, s první sotva deset let trvající „vládou lidu“ na počátku 2. pol. 13. stol., jež se do historie zapsala především ražbou zlatých mincí (od roku 1252) záhy známých po celé Evropě jako florény, s postupným rozdělováním cechů na větší (arti maggiori) a menší (arti minori), se vznikem devítičlenné Signorie, městské rady tvořené nejprve šesti a pak osmi priory, zástupci velkých cechů, a gonfalonierem spravedlnosti, jenž velel tisícičlenné milici, se vznikem frakcí Bílých a Černých v tehdy vládnoucí guelfské straně.

Ale to pořád nestačí, nemůžeme setrvat u Danta, nanejvýš na chvilku prodlít a zamyslet se nad osudem básníka, jenž se zapletl do politiky, byl křivě obviněn, odsouzen v nepřítomnosti k smrti, aby rozčarován a zklamán svými spoluobčany strávil posledních 20 let svého života v exilu. Největšího literárního syna Florencie připomínal v jeho rodném městě od roku 1465 až do roku 1829 jediný obraz Domenica di Michelino v katedrále Santa Maria del Fiore. Teprve pak byl odhalen jeho kenotaf v kostele Santa Croce a roku 1865 před tímtéž kostelem pomník. V souvislosti s počátky humanismu musíme ještě zmínit Francesca Petrarcu, který se sice narodil v nepříliš vzdáleném Arezzu, ale k Florencii se celý život hlásil, byť v ní nepobýval, neboť z ní pocházel jeho otec Ser Petracco, Dantův přítel, vyhnaný z města ve stejné době a ze stejných důvodů jako Dante.

Pokud nás ale více než filozofické směry zajímá výtvarné umění a architektura, musíme pokračovat v čase dál, sledovat události neklidného 14. stol., zahrnující války, povodně, morové rány, bankroty několika velkých bank, povstání ciompi, nejen přadláků a tkalců, jak se často uvádí, ale i dalších nemajetných dělníků, nádeníků a řemeslníků, kteří nepařili do žádného cechu a neměli žádné zastoupení (a zastání) v městské radě, ale nakonec také definitivní mocenský vzestup několika bohatých rodů, mezi nimiž začala od počátku quattrocenta (15. stol.) stále silněji zářit hvězda rodu Medici, jenž roku 1434 převzal téměř na 300 let vládu nad městem. Byli to právě Medicejští, kteří se stali nejvýznamnějšími florentskými mecenáši umění a spolu s dalšími rody (např. Albizzi, Peruzzi, Strozzi, Capponi) se přičinili o vznik nesčetných uměleckých děl. Zrod renesance a vzestup Medicejských šly ruku v ruce.

 

Rod s koulemi

Nehledejme v tomto mezititulku cokoli lascivního. Rodovým znakem Medicejských byly totiž červené koule ve zlatém poli (zprvu osm, poté šest a nakonec pět doplněných o kouli modrou s třemi zlatými liliemi, jež Medicejským propůjčil francouzský král Ludvík XI. v roce 1465). Ostatně, když Pazziové zosnovali v roce 1478 spiknutí proti Medicejským a ve florentské katedrále byl zavražděn mladší z tehdejších spoluvládců Giuliano, zatímco jeho starší bratr Lorenzo, řečený Nádherný (Magnifico), unikl jen s lehkým zraněním, vrhal se pak florentský lid, z velké většiny věrný Medicejským, na domy Pazziů a jejich stoupenců s výkřiky „Koule! Koule!“ Leč popořádku.

Původ rodu i smysl oněch koulí ve znaku zůstávají zahaleny do jisté míry tajemstvím. Medici znamená opravdu „lékaři“ a podle jedné teorie jsou ony palle (červené koule) v erbu prostě pilulky nebo baňky. Příslušnost některého z předků Medicejských k slovutnému cechu lékařů a lékárníků (arte dei medici e speziali), jednomu ze „silné“ cechovní sedmičky, je však nedoložitelná, stejně jako legenda, podle níž jakýsi Averardo deʼ Medici bojoval kdysi v Mugellu, odkud rodina pocházela, proti obrovi, jehož kyj mu zanechal na štítu šest kapek krve (případně šest děr, anebo možná nešlo ani o obra, ani o souboj, ale o Karla Velikého, který mu znak udělil, s legendami je ta potíž, že většinou nemívají jenom jednu verzi). Vzhledem k pozdějším, již doložitelným aktivitám Medicejských se docela pravděpodobnou může zdát verze, podle níž jde v případě oněch koulí o zlaté byzantské mince solidy, používané ve středověku jako hmotnostní standard při kontrole jiných mincí.

Přejděme však raději od spekulací k historii. Medicejští přišli z Mugella do Florencie na sklonku 13. stol., ale první výrazná osobnost v jejich rodě se objevila teprve o sto let později. Byl jí Giovanni di Bicci, především bankéř a obchodník, který až později a opatrně vstoupil též do městské politiky coby představený cechu směnárníků a v roce 1421 i gonfaloniere. K jeho mistrovským kouskům patřilo to, že se medicejská banka starala o finance vzdoropapeže Jana XXIII., kterého Giovanni neopustil ani po jeho sesazení, čímž posílil reputaci banky jako loajálního a důvěryhodného ústavu. Nepřekvapí proto, že to byl Giovanni di Bicci, který coby vykonavatel poslední vůle někdejšího vzdoropapeže pověřil v roce 1424 Donatella a Michelozza vytvořením jeho náhrobku, jednoho z prvních renesančních ve městě, který můžeme dodnes obdivovat v baptisteriu. Povšimněme si časových souvislostí – ano, bylo to za života Giovanniho di Bicci, kdy ve Florencii naplno propukla renesance v umění. On sám do ní zasáhl kromě zmíněného náhrobku ještě na dvou místech, daleko méně než jeho potomci, ale rovněž nepřehlédnutelně. Významnou měrou totiž financoval dvě díla svého oblíbence, Filippa Brunelleschiho, kterého ve stejné době zaměstnávalo rovněž jeho snad nejslavnější dílo, kopule florentského dómu Santa Maria del Fiore. Jedním byla stavba nalezince Ospedale degli Innocenti na dnešním náměstí Piazza Santissima Annunziata, který založil cech hedvábníků, druhým přestavba rodového kostela Medicejských San Lorenzo. O kostele ještě uslyšíme, stejně jako o severních dveřích baptisteria, na jejichž financování se Giovanni di Bicci podílel zřejmě také.

Giovanni po sobě zanechal dva syny, Cosima a Lorenza, oba označované přídomkem Starší (il Vecchio), aby se odlišili od pozdějších příslušníků rodu stejných jmen. Období vrcholného rozkvětu renesančního umění ve Florencii je spojeno s příslušníky cosimovské linie, doba pozdní renesance či manýrismu pak s linií lorenzovskou. V roce 1433 sice museli Medicejští Florencii opustit, ale šlo jen o krátkodobou epizodu. Již v následujícím roce se Cosimo il Vecchio triumfálně vrátil, aby vládl městu až do své smrti a položil základy skutečné dědičné panovnické dynastii. Nezrušil při tom ale žádné existující republikánské instituce, svou popularitu zakládal především na přízni malých cechů a vůbec prostého lidu. Jeho čestný titul pater patriae, otec vlasti, vypovídá jak o této oblibě, tak o rozsáhlé, a v tomto případě již nenáhodné, zcela plánovité podpoře kultury. V souvislosti s florentskou renesancí se asi většině čtenářů vybaví coby mecenáš na prvním místě Cosimův vnuk Lorenzo Nádherný, ale význam jeho dědečka byl v tomto směru zcela srovnatelný, v některých ohledech snad ještě větší. Byl to Cosimo il Vecchio, který poprvé v dějinách města vedl určitý typ dvorského života, obklopen skupinou umělců a učenců (Brunelleschi, Donatello, humanista a knihovník Vespasiano da Bisticci a další), a položil tak základ tradici, kterou dále rozvíjeli jeho potomci. A byl to Cosimo il Vecchio, který kromě financování řady církevních staveb a uměleckých děl také založil v roce 1444 první veřejnou knihovnu v Evropě (Biblioteca Medicea Laurenziana), ještě starší než je knihovna Vatikánská. Zmínku si zaslouží ještě jedna stavba, totiž nový městský palác Medicejských, který postavil Cosimův oblíbený Michelozzo. Asi můžeme jen litovat, že nedošlo na realizaci původního plánu Brunelleschiho, který byl tak grandiózní, až se ho Cosimo zalekl a z obavy před reakcí aristokracie i lidu od něj ustoupil. Palác nesoucí dnes jméno Medici-Riccardi (Riccardiové, kteří ho vlastnili v letech 1659–1818, stavbu rozšířili) byl prvním skutečně renesančním palácem ve městě a jeho nejcennější částí je rodinná kaple se slavnou freskou Průvod tří králů, v níž vytvořil Benozzo Gozzoli své životní dílo. Za Lorenza Nádherného se pak tento palác stal kulturním centrem, jaké nemělo obdoby v celé Evropě.

Cosimův syn Piero, řečený Dnavý (il Gottoso), nepatří k příliš známým postavám florentské historie, což je dáno především tím, že v čele města stál pouhých pět let. Po něm začali vládnout jeho mladičcí synové – dvacetiletý Lorenzo a šestnáctiletý Giuliano, jejichž společný principát skončil o devět let později již zmíněným atentátem v katedrále. Jakkoli patřilo následujících 14 let samostatné vlády Lorenza Nádherného k uměleckým vrcholům florentské renesance, po stránce politické i ekonomické zanechal Lorenzo město ve složité situaci. Medicejská banka utrpěla v jeho éře značné ztráty a v roce 1490 pozval Lorenzo do Florencie fanatického dominikánského kazatele Girolama Savonarolu. Savonarola se vrátil do kláštera San Marco, kde už působil v letech 1482–1487, ovšem tehdy ještě bez většího zájmu veřejnosti. Jeho druhé florentské působení však bylo úplně jiné. V kázáních začal záhy ostře kritizovat vládnoucí vrstvu zosobněnou Medicejskými. Lorenzův syn Piero Nešťastný z města v roce 1494 uprchl a Savonarola, který využil (a v kázáních podpořil) vpád francouzského krále Karla VIII. do Itálie, ustavil ve Florencii „republiku Kristovu“, teokratický stát, jenž měl vymýtit veškerou zkaženost, neřest, marnotratnost a pýchu. Jak tento záměr skončil, je všeobecně známo. Savonarola byl v roce 1498 popraven a jeho popel vysypán z mostu Ponte Vecchio do Arna.

Medicejští se ale do Florencie vrátili až po 18 letech, v roce 1512, kdy vznikla pro jejich návrat příznivá politická situace, na jejímž vytvoření se významně podílel syn Lorenza Nádherného, kardinál Giovanni deʼ Medici, pozdější papež Lev X. Giovanni se zdržoval v Římě a světským vládcem Florencie se stal syn Piera Nešťastného Lorenzo, vévoda urbinský. Nejlépe je znám prostřednictvím své sochy, kterou na jeho náhrobek v nové sakristii kostela San Lorenzo vytvořil Michelangelo. Jeho dcerou byla slavná Kateřina Medicejská, provdaná za francouzského krále Jindřicha II. Zde se dostáváme ke konci medicejské linie založené Cosimem Starším, která vymřela po meči ještě před polovinou 16. stol. Vláda ve Florencii přešla po dalším neklidném období na lorenzovskou linii. Novým vládcem se stal Cosimo I., syn žoldnéřského velitele Giovanniho dalle Bande Nere, pravnuka Lorenza Staršího. Právě Cosimo I. definitivně zavedl ve Florencii dědičnou monarchii, vytvořil z ní skutečný regionální stát a svou úspěšnou politickou kariéru završil tím, že byl papežem Piem V. jmenován roku 1570 velkovévodou toskánským. Setká se s ním každý návštěvník Florencie, protože jeho jezdecký pomník, který vytvořil Giambologna na sklonku 16. stol., stojí na Piazza della Signoria před Palazzo Vecchio. Jde o jedno z nejlepších děl manýristického sochařství ve městě, vzor pro celé další generace podobných pomníků – a docela symbolické zakončení stručného přehledu historie rodu, který se nejvíce zasloužil o věhlas renesanční Florencie.

Krátkou poznámku si zaslouží ještě samý konec existence Medicejských, jednak kvůli spojení s našimi zeměmi, jednak pro vysvětlení ohromného uměleckého bohatství, které se ve Florencii dochovalo. Posledním mužským potomkem Medicejských byl Gian Gastone, sedmý velkovévoda toskánský. Jeho starší sestra Anna Maria Luisa mu domluvila sňatek s českou šlechtičnou Annou Marií Františkou, princeznou Sasko-Lauenburskou, a manželé po svatbě v roce 1697 žili na zámcích v Ploskovicích a Zákupech. Manželství ale bylo od počátku nešťastné, Gianovi nevyhovoval venkovský život, kromě toho byl homosexuál, Anna Marie Františka se vdávala již podruhé a tak trochu z donucení, raději si prý povídala se svými koňmi ve stáji než s manželem… Výsledkem bylo, že Gian Gastone odjel v roce 1708 zpátky do Florencie a s manželkou se už nikdy neviděl. Té zůstal pouze titul toskánské velkovévodkyně – díky němu máme v Praze na Hradčanském náměstí Toskánský palác, který Anna Marie Františka koupila rozestavěný od Thunů a dokončila ho. Po smrti Giana Gastona (1737) zůstala jediným žijícím potomkem a dědičkou veškerého movitého i nemovitého majetku Medicejských bezdětná Anna Maria Luisa. Svého bratra přežila o šest let. Ve své závěti odkázala veškeré umělecké poklady Medicejských městu Florencii s jednou podstatnou podmínkou, že totiž vše zůstane v hlavním městě velkovévodství a nic z odkazu nebude nikdy vyvezeno jinam. A tak se i stalo…

 

Město – muzeum

Pokladnice florentských muzeí jsou vskutku bezedné. Ale nejde jen o muzea. Ve Florencii nemůžete vstoupit do kostela, aniž byste nenarazili na cenné umělecké dílo – a neplatí to jen pro kostely, kde se vybírá vstupné a jež tedy jsou vlastně muzei, ale také pro všechny ostatní. Ve Florencii nemůžete jít ulicí (platí pro historické centrum), aniž byste minuli nějaký významný dům, který má své jméno, historii, význačného stavitele, případně ukrývá slavný obraz nebo sochu. V předchozích odstavcích už zazněla jména některých umělců spojených s Florencií. Věřte – byl to nepatrný, zcela zanedbatelný zlomek jejich počtu. Už jen seznam těch, kteří tvořili přímo na místě, ve městě samém, by byl skoro nekonečný. A to je k nim ještě třeba přidat další autory, jejichž díla se dostala do medicejských sbírek darem, odkazem či nákupem. Ve Florencii je spousta muzeí a galerií, ale co víc – samo město je jedním velkým muzeem pod širým nebem. Jakmile se do něj trochu ponoříte, ovine vás pouty souvislostí, v nichž se snadno ztratí i sebelépe připravený návštěvník.

Tak třeba: Stojíte v kostele Santa Croce před kaplí rodiny Bardi. V ní visí slavný krucifix od Donatella, na němž má Kristus snad poprvé výrazné rysy a „tělo sedláka“, jak si posteskl Donatellův přítel Brunelleschi. Tu historku nám vypráví Giorgio Vasari ve svých Životech nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů. Brunelleschi se rozhodl, že Donatellovi ukáže, jak by podle něj měl vypadat důstojně zobrazený Spasitel na kříži. Zhotovil svůj krucifix a pak pozval Donatella k sobě na oběd. Sešli se ve městě, stavili se na trhu, kde Brunelleschi koupil jídlo na oběd a poslal s ním Donatella napřed, že ještě musí něco zařídit a hned přijde. Donatello vstoupil do Brunelleschiho domu, spatřil krucifix a byl tak ohromen, že spráskl ruce a všechno jídlo včetně vajíček upustil. Vzápětí dorazil Brunelleschi a začal si stěžovat, že je Donatello připravil o oběd. Ten ale prohlásil, že už je pro tento den nasycen pohledem na krucifix, a jestli chce Brunelleschi obědvat, ať si jídlo posbírá. A dodal, že zjevně mu nezbývá, než dělat sedláky, zatímco Brunelleschi bude dělat Kristy. Hezké, ale kde jen ten Brunelleschiho krucifix je, kde se dá vidět? Inu, v kapli rodiny Gondi v kostele Santa Maria Novella. Nebo si prohlížíte oltářní obraz v kapli Sassetti v kostele Santa Trínita. Klanění pastýřů namaloval Ghirlandaio v roce 1485 a skupina pastýřů je jasně odvozena od tzv. portinariovského triptychu, který o dva roky dříve dorazil do Florencie z Brugg, kde ho u Huga van der Goes objednal Tommaso Portinari, ředitel tamní pobočky medicejské banky, pro oltář v rodinné kapli ve špitálu Santa Maria Nuova. Dnes tenhle triptych visí v galerii Uffizi. Mám pokračovat?

Ve Florencii je soustředěno takové množství uměleckých pokladů, až máte chvílemi pocit, že vás zavalí, pohltí, zničí, že už víc nezvládnete, že už nevnímáte. Ale pak vstoupíte v Uffizi do dvou propojených sálů věnovaných Sandru Botticellimu, rozhlédnete se, zapomenete na davy kolem vás, v krku máte najednou knedlík a ze vší té krásy kolem se vám začne chtít brečet. A najednou víte, že tu jste správně, že Florencii si musíte prožít, prochodit, protrápit se jí. Hledat k ní cestu. S rizikem, že ji nakonec nenajdete, ale i tak budete za své hledání odměněni.

Hmotnost 0.17 g

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Florencie“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.