Toskánsko

59 

Vydání: únor 2016

Toskánsko – kraj s pozoruhodnou historií, kraj plný jedinečné architektury, kraj nad jiné vstřícný k milovníkům umění. Kraj, kde jako by se trochu zpomalil čas. Ale i kraj s vyhlášenou gastronomií, kraj skvělých vín a kraj proslulý příjemným klimatem, pohostinným obyvatelstvem a líbeznými krajinnými sceneriemi. Hezky se to tady sešlo, vskutku jako jen málokde jinde, a tak není divu, že lidé z různých končin světa vidí v Toskánsku vysněný kraj, s nímž by rádi splynuli napořád. Někteří to už udělali, naštěstí jich však není moc, jinak by Toskánsko dávno prasklo ve švech…

Katalogové číslo: toskansko-2 Kategorie: , , ,
časopis Země světa - logo
Toskánsko

Toskánsko – kraj s pozoruhodnou historií, kraj plný jedinečné architektury, kraj nad jiné vstřícný k milovníkům umění. Kraj, kde jako by se trochu zpomalil čas. Ale i kraj s vyhlášenou gastronomií, kraj skvělých vín a kraj proslulý příjemným klimatem, pohostinným obyvatelstvem a líbeznými krajinnými sceneriemi. Hezky se to tady sešlo, vskutku jako jen málokde jinde, a tak není divu, že lidé z různých končin světa vidí v Toskánsku vysněný kraj, s nímž by rádi splynuli napořád. Někteří to už udělali, naštěstí jich však není moc, jinak by Toskánsko dávno prasklo ve švech.

Toskánsko je pátým největším italským krajem, jeho rozlohu bezmála 23 000 km2 si můžeme představit skoro přesně jako území dvou Středočeských krajů zvětšené o rozlohu Prahy. Do toho jsou započítány i Toskánské ostrovy v čele s Elbou a také malá exkláva CaʼRaffaello v kraji Emilia-Romagna, která patří k provincii Arezzo.

Mozaika polí, vinic a olivovníkových hájů pečlivě rozprostřená po zvlněných kopcích, k tomu kamenná stavení usazená na jejich vrcholcích i u silniček kličkujících špalíry tmavých svící cypřišů. To vše buď zalito zlatavou sluneční září, nebo spektakulárně přizahaleno závojem řídnoucí mlhy – asi takhle nějak bývá toskánská krajina nejčastěji prezentována v médiích. Odmyslíme-li si efektní barevnou forsáž, která je dnes bohužel aplikována coby nezbytná přidaná hodnota tohoto typu fotografií, jde skutečně o její věrný obraz, avšak obraz zdaleka ne úplný. Vlídně snové scenerie úrodné kulturní krajiny jsou vázány hlavně na oblasti jižně a jihovýchodně od Sieny jako Crete Senesi nebo Chianti. Kouzelné Toskánsko však může z rukávu vytáhnout ještě řadu dalších krajinných celků mimořádných estetických kvalit. Ty zatím návštěvností za nejvíce propagovanými oblastmi logicky zaostávají, což je pro ně jenom dobře. Na některé se teď letmo podívejme.

S nádhernou horskou přírodou se můžeme setkat na severozápadě, kde si kromě Apuánských Alp zaslouží pozornost sousední oblasti Lunigiana a Garfagnana. Do obou už zasahují Toskánsko-Emiliánské Apeniny, jejichž pásmo tvoří severní toskánskou hranici v dlouhém úseku probíhajícím odtud až k Arezzu. Vrcholy tady sahají k dvoutisícové hranici, údolí kryjí hluboké smíšené lesy s rozsáhlými porosty kaštanovníků. Jedlé kaštany mají tradičně široké využití v místní kuchyni, stejně jako jiné lesní produkty, zvláště med, hřiby a lanýže. Tak tomu je i v krásné apeninské oblasti Alpe di Catenaia, jež se rozkládá severně od Arezza a na niž navazuje území jednoho ze dvou toskánských národních parků Parco Nazionale Foreste Casentinesi. Zdejší porosty horského lesa s bohatým druhovým zastoupením patří k nejcennějším na kontinentu a není těžké odhadnout, že nejsilnější zážitky si odtud návštěvníci odnášejí na podzim.

Jiným typem horské krajiny je oblast Antiapenin na toskánském jihu, na jejímž utváření se značnou měrou podílel vulkanismus. Oproti apeninské oblasti nemá tak hluboká a úzká údolí a je mnohem více rozmáchlá a méně zalesněná. Nejvyšší vrchol, doširoka rozkročený kužel čtvrtohorní sopky Monte Amiata (1738 m), jasně vévodí skupině několika nižších a tvarově méně výrazných vrcholů, a dokonce je hned po Etně druhou nejvyšší italskou sopkou. Bývá hodně navštěvován i v zimě, kdy na jeho svazích funguje lyžařské středisko s několika sjezdovkami střední obtížnosti.

V kraji kolem Monte Amiata, kde jsou rozlehlé polohy tufů, se projevuje doznívání sopečné činnosti vývěrem termálních pramenů, z nichž jeden založil slávu termálních lázní Saturnia. Významným postvulkanickým projevem je také velký potenciál geotermální energie celé této oblasti, prozatím čekající na využití. V Toskánsku najdeme ještě jedno rozlehlejší geotermální pole, a tam už energie zemského nitra využití dávno našla. V roce 1827 využil Francouz Larderel v městečku Montecerboli páru vystupující z hlubin při výrobě kyseliny borité, což je dnes považováno za první uplatnění geotermální energie v průmyslu. Městečko, přejmenované potom k Francouzově poctě na Larderello, získalo další primát v roce 1904, kdy tam byla spuštěna první geotermální elektrárna. Zatímco tehdy „utáhla“ pětici žárovek, současné generátory mají instalovaný výkon okolo 900 MW. Fenoménu geotermální energie je věnována zajímavá expozice místního muzea, před dvěma lety nově upravená a rozšířená.

Geotermální pole Larderello je součástí pohoří s výmluvným názvem Colline Metallifere, aneb doslovně přeloženo Rudonosných kopců, které vyplňují západní část centrálního Toskánska. Rudy – hlavně železné, ale i polymetalické – v nich začali dobývat Etruskové a těžba potom pokračovala bez přerušení až do konce 19. stol. Dnes se tu stále většímu zájmu turistů těší Toskánský důlní geopark (Parco tecnologico e archeologico delle Colline Metallifere grossetane), jenž byl vyhlášen na území o něco větším než 1000 km2 s mnoha opuštěnými důlními díly a jinými technickými památkami, ale i s několika hornickými muzei. Hlavním záměrem je uchovat a zpřístupnit pokud možno vše, co nějak souvisí se zdejší důlní činností, která měla po více než dvě tisíciletí nepřehlédnutelný vliv na hospodářství i na formování kultury tohoto kraje. Nyní mu tedy ještě může být navíc nápomocná při dalším rozvíjení cestovního ruchu.

Dosud byla řeč pouze o horách, takže teď ještě zbývá doplnit letmý vhled do zdejší krajiny zmínkou o druhém toskánském národním parku Parco Nazionale Arcipelago Toscano, který je největším mořským parkem Evropy a kromě velké Elby (224 km2) ho tvoří ještě šest menších ostrovů a na dvě desítky ostrůvků a skalisek. Hornatá Elba patří k vyhlášeným pobytovým destinacím, ale má i pestrou a zajímavou historii, nejen kvůli epizodickému desetiměsíčnímu pobytu císaře Napoleona. Pestrá je rovněž geologie ostrova s mnoha nalezišti minerálů a i tady je možné vydat se po stopách etruského dolování a tavení železných rud.

Také všechny menší ostrovy mají za sebou pestrou minulost, a stojí za to si někde přečíst, co všechno se na těchto útržcích pevniny odehrálo. Dnes se lze trajekty běžně dostat na  Giglio, Giannutri a Capraiu, která je jako jediná ze souostroví sopečného původu. Pro návštěvu ostatních platí z důvodu ochrany přírody buď absolutní zákaz, nebo různá omezení. Například na povolení ke krátké prohlídce ostrova Montecristo (ano, je to ten, jehož jméno použil Alexandre Dumas ve svém slavném románu) se čeká po zápisu do pořadníku i několik let.

O Toskánsku se říká, že leží na rozhraní bohatého italského severu a chudšího jihu. Určitě to platí, když vezmeme v úvahu pouhou polohu, nehledejme v tom ale informaci o životní úrovni, protože ta patří k nejvyšším v celé Itálii. Rozhraní mezi severem a jihem zato najdeme přímo v Toskánsku, a sice v rozložení velkých měst, z nichž sedm nejlidnatějších, na něž je také navázána většina průmyslové výroby, leží v severní polovině kraje. A toto rozhraní objevíme také v krajině, v jejím celkovém vyznění – sever se jeví zelenější. Nicméně Toskánsko mistrovsky zvládá trik, jak všechny rozdíly a veškerou rozmanitost sladit do harmonických akordů, s nimiž souzní i dlouhé tóny tradice. Nutno ale podotknout, že takhle to slyší návštěvník, přicházející zvenčí.

Hmotnost 161 g

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Toskánsko“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.