Náměstí zázraků
„Věřím, že nikde jinde nelze nalézt na tak omezeném prostoru, jakým je Piazza del Duomo, čtyři krásnější věci než ty, jež jsou pohromadě zde. Všechny jsou od hlavy k patě, od základů po střechy, dokonce včetně dlažby na náměstí, z bělostného carrarského mramoru, jemného skoro jako alabastr.“
Tahle slova napsal francouzský učenec a spisovatel Charles de Brosses v dopise z 14. 10. 1739 svému příteli, panu de Blancey. Podnikal tehdy téměř roční cestu po Itálii, při níž právě dojel do Pisy. Město původně založené v pobřežní laguně je dnes vzdáleno asi 10 km od ústí řeky Arna a náměstí, jež tolik okouzlilo pana de Brosses, je stále jeho hlavní turistickou atrakcí. A přiznejme, že pro mnohé návštěvníky také atrakcí jedinou. Jeho poloha na samém severozápadním konci starého města jako by ho předurčovala k neměnnému scénáři: dojet turistickým autobusem na parkoviště, vystoupit, prohlédnout, nastoupit a odjet někam jinam.
Vůči Pise je to trochu nespravedlivé. Procházka od Arna, které ohraničuje historické centrum z jihu, až k dómu není vůbec nezajímavá: patricijské paláce na nábřeží Lungarno Pacinotti, pěší zóna Borgo Stretto, maličké, skoro ztracené náměstí Piazza Vettovaglie s trhem, působící skoro jako dvůr ve vnitrobloku, kam člověk spíše zabloudí, než cíleně dojde, a potom naopak rozlehlá Piazza dei Cavalieri, ve středověku i renesanci světské centrum města. Na severní straně tohoto náměstí stojí nepřehlédnutelný stejnojmenný palác, někdy nazývaný také Palazzo Carovana, přestavěný do dnešní podoby Vasarim. Jeho průčelí zdobí sgrafita a busty šesti toskánských velkovévodů z rodu Medici. Ten vůbec první, Cosimo, který Vasarimu coby svému dvornímu architektovi úkol zadal, má svůj pomník před hlavním vchodem. Oblečen je do roucha velmistra rytířského řádu sv. Štěpána, který v roce 1561 založil kvůli boji s Turky a piráty a věnoval mu budovy kolem náměstí. Vasari navrhl v rámci renesanční úpravy celého náměstí také přestavbu budov po obou stranách paláce, v němž už od roku 1810 sídlí Napoleonem zřízená univerzitní kolej Scuola Normale Superiore. Na jedné straně je to řádový kostel sv. Štěpána, jediný renesanční kostel v Pise, a na druhé řádový špitál známý jako Palazzo dellʼOrologio. Součástí jeho původní středověké stavby byla také věž, kterou popisuje Dante ve 33. zpěvu Pekla coby místo, kde byl v roce 1288 vyhladověn k smrti hrabě Ugolini.
Ale i ti, kteří se rozhodnou prozkoumat Pisu podrobněji, skončí nakonec na náměstí Zázraků, Piazza dei Miracoli, což je alternativní jméno používané pro Piazza del Duomo v posledních sto letech. Může za ně italský romanopisec Gabriele dʼAnnunzio, který roku 1910 v románu Snad ano, snad ne použil k označení tohoto prostoru spojení prato dei miracoli čili „louka zázraků“. A opravdu výstižně, protože většinu ploch mezi stavbami pokrývá po úpravách v 19. stol. trávník, nikoli dlažba opěvovaná panem de Brosses. Spíše matoucí je pak ale další označení, které se v novější době používá občas také, a to Campo dei Miracoli neboli „pole zázraků“. Mylný posun k poli je sice pochopitelný, protože mnohá italská náměstí jsou oficiálně campo, nikoli piazza, ale problém tkví v tom, že „pole zázraků“ je označení pocházející z pohádkového příběhu o dřevěném panáčku Pinocchiovi, jenž se odehrává rovněž v Toskánsku, ale poblíž Florencie. Jakkoli je náměstí Zázraků skutečným pokladem, oceněným už skoro 30 let zápisem na seznam Světového dědictví UNESCO, s polem, kde Lišák s Kocourem obrali důvěřivého Pinocchia o pět zlaťáků, nemá nic společného.
Zázraky se tady ale opravdu dějí. Vždyť se rozhlédněte kolem sebe! Co chvíli spatříte urostlého mladíka, subtilní dívenku, ba i rozložitou matronu, jak vztyčenými pažemi podpírá samostatně stojící kampanilu a brání jejímu zřícení. Nejslavnější pisánská stavba, všeobecně známá jako torre pendente, šikmá věž, přímo vybízí k fotohříčkám, jež udělají z kohokoli jediného zachránce vzácné památky. Ve skutečnosti ji ale zachránili inženýři a dělníci během více než desetileté operace, která zabrala celá 90. léta minulého století a ještě kousek. Od prosince 2001 je věž opět přístupná návštěvníkům, ale pouze v maximálně čtyřicetičlenných skupinách s průvodcem, které se vydávají na výšlap více než 250 schodů každých 15 minut. Stabilizační práce ale pokračovaly dále a na jaře 2008 technici oznámili, že se věž poprvé ve své historii úplně přestala pohybovat a měla by v tomto stavu vydržet alespoň 200 let.
Druhým zázrakem je, že náměstí vypadá jako jednotně koncipovaný prostor zastavěný najednou v jedné době. Vůbec to není pravda. Už jsme naznačili, že svůj současný vzhled získalo náměstí až v 19. stol. A stavby, které dnes obdivujeme, vznikaly v průběhu téměř 300 let!
Nejstarší je dóm Santa Maria Assunta, s jehož stavbou se započalo v roce 1063, poté, co pisánská flotila zvítězila za pomoci Panny Marie u Sicílie nad Saracény. Toto vítězství znamenalo počátek období rozkvětu republiky, která bohatla z obchodu s Orientem, záhy ovládla rozlehlé oblasti středomořského pobřeží a rychle se vypracovala v silnou námořní mocnost. Zlatý věk trval dvě století, ale po porážce od…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Toskánsko