Brazílie, pátý největší stát na světě, větší než čtyři pětiny Evropy. Obrovská přírodní rozmanitost, pestrobarevná společnost, pozoruhodná kuchyně, fotbal, káva i pláže – vybere si tu každý, jen se musí rozhodnout, čemu z té záplavy možností dát přednost…
Většinou jsou rušná a halasná, plná lidí, jejich schůzek a osudů – ztělesnění okamžiku, jeviště prožitků, apoteóza přítomnosti. Dokážou však být i klidná, romantická či zádumčivá, jen tiše šeptající o své minulosti. Římská náměstí, ony salony života, jež nezaměnitelným způsobem vykreslují tvář města. Snad každé zdobí nějaké umělecké dílo – a snad nejčastěji jím je kašna, spojení životadárné pragmatičnosti s touhou obklopit se krásou. Anglický romantický básník Percy Bysshe Shelley tvrdil, že už samotné kašny stojí za cestu do Říma. Věděl o tom své…
Krajina harmonická, kde je dost místa pro lidi i přírodu. Krajina kulturní a kultivovaná, a přece bohatá na přírodní hodnoty. Krajina rovinatá, a přece tak různorodá. Mladá a stále krásná, protože se zrodila z vod.
Kde tepe srdce Říma? Uznávám, na začátek to není úplně lehká otázka. Každý má právo umístit si ho podle svého, adekvátně svým zážitkům a pocitům. Ale na druhou stranu není odpověď zase tak složitá. Odhlédneme-li od subjektivních dojmů, budou naše úvahy nutně směřovat do centra historické části města, kterým prochází nepřehlédnutelná a neopomenutelná ulice – Via del Corso…
Když na svých toulkách po Třeboňsku co chvíli míjíme „nějaké“ rybníky, málokdo si uvědomuje, že na daném místě neleží náhodou a většina z nich je významnou součástí velkého vodního díla, kde se voda v důmyslném systému přelévá z jedné rybniční pánve do druhé.
Snad vůbec nejlépe dochovanou stavbu antického Říma nenajdeme na žádné z archeologických lokalit, nýbrž na jižní straně náměstí Piazza della Rotonda, uprostřed novověké zástavby. Pantheon tu jen s malými změnami úspěšně přečkal již 1900 let. Hned za ním kdysi stával chrám Minervy. Když byl na jeho ruinách postaven kostel, zůstala římská bohyně přítomna v jeho názvu – Santa Maria sopra Minerva. I tahle Panna Marie nad Minervou je v několika ohledech výjimečná…
V jedinečné krajině Třeboňska se třpytí hladiny rybníků. Lesku jí ale dodává i historická Třeboň, ležící na břehu Světa. Měšťanské domy po obou stranách podlouhlého Masarykova náměstí okouzlují svými renesančními a barokními podloubími a malebnými štíty. Pocházejí většinou z druhé poloviny 16. stol., kdy Třeboň po ničivém požáru začala nabývat svou dnešní podobu.
Na provokativní otázku, co udělali Barberiniové, co vlastně vykonala tahle slavná římská rodina, dnes najdeme nejspíše výčet zásluh na poli výtvarného umění. A to jak díky podpoře největších italských umělců 17. stol., tak v souvislosti se vznikem jednoho z prvních barokních paláců v Římě, dnes sídla Národní galerie starého umění…
Proslulá bílá paní se prý na třeboňském zámku zjevovala v bílých, černých nebo červených rukavičkách. Jejich barvou ohlašovala radostnou událost, neštěstí nebo požár. Když se s ní jako poslední setkal na chodbě zámku sekretář Jana Nepomuka II., na rukou měla rukavičky černé. Zděšeně o tom vyprávěl knížeti, jenž ale zprávu vyslechl s úsměvem na rtech. Druhý den se dozvěděl, že československý parlament přijal pozemkovou reformu.
„Ulice Říma jsou plné rozvalin / všude jsou stopy dávných časů / skoro by se zdálo, že člověk vidí dvojmo…“
Oblast na pravém břehu Tibery se už v antice označovala „trans Tiberim“ neboli „na druhé straně Tibery“ – Řím se dlouhá staletí rozkládal pouze na levém břehu. A pravobřežní pahorek Janiculus nepatřil do sedmičky legendárních pahorků římských, byť si to o něm dodnes leckdo myslí. Teprve za Augusta se Trans Tiberim stalo jednou ze 14 tehdy nově ustanovených římských čtvrtí a v 2. pol. 3. stol. bylo obehnáno aureliánskými hradbami. Jak postupně z hovorové latiny vznikala italština, Tiberis se změnil v Tevere a současný název čtvrti Trastevere byl na světě, stejně jako Gianicolo, dnešní jméno pahorku…
Z vysokého podstavce a ještě v nadživotní velikosti shlíží Jakub Krčín z hráze rybníka na jedno ze svých velkolepých děl. V jeho bronzové tváři zčásti skryté za hustým knírem s bradkou je patrný spokojený úsměv. Svět slouží svému účelu již přes čtyři století, od přilehlého přístaviště vyráží na plavbu po rybníce loď s nadšenými turisty, další projíždějí po hrázi na kolech…
Možná, že je to vůbec nejslavnější stavba celého Říma, jeho symbol a poznávací znamení – největší amfiteátr, jaký byl kdy postaven, tyčící se bezmála dva tisíce let na východním konci Fora Romana. Ukázka architektonického mistrovství antických stavitelů, ztělesnění slavného „chleba a her“ neboli „panem et circenses“, jež císařové nabízeli lidu coby náhradu za odebrání politických práv, a také připomínka nejbrutálnější a nejkrvavější stránky římské kultury…
Někdy se mu říká jihočeské moře, ale je to trochu zbytečné. Už samotné jeho jméno je pojem, který dostačí k představě velkoleposti a aristokratického majestátu.
V tůních a slepých ramenech podél Lužnice spí voda. Pod houpavou půdou rašelinišť leží zapomenutá voda. V travnatých loukách odpočívá voda. V lesích dřímají nehybné močály a rybníky obepínají prstence měkkého bahna, do kterého se otiskly řádky kachních stop. Voda je v třeboňské krajině všudypřítomná, pulzuje v ní jako krev v živém organismu. Půda je jí nasáklá a v sebemenší proláklině proniká na povrch.
Když Curzio Malaparte v jedné ze svých povídek popisoval zážitky z osvobození Říma, barvitě vylíčil americké shermany ženoucí se po památné Via Appia k věčnému městu a na nich nadšením výskající vojáky s karabinami na kolenou a cvakajícími kodaky v rukou. Náhrobek Caecilie Metelly! Kostelík Quo Vadis! Wow! Že jeho báječné postřehy z diplomatických kuloárů a bojišť druhé světové války nutno brát s jistou rezervou, je zřejmé, nicméně v jednom slavný reportér nepřeháněl: I pro farmářské synky odkudsi z Nebrasky či Oklahomy to musel být nevšední turistický zážitek…
Ptáci jsou doma v povětří
a ryby ve vodách
a mrtví v hrobě,
ty všude na světě
a já – já v tobě.
Jiří Žáček
Dva tisíce let stará památka byla v době svého vzniku nejen uměleckým dílem, ale také zručným nástrojem ideové propagandy. Stejným způsobem měla být využita i ve 20. století a veřejné mínění rozbouřila také na prahu nového milénia…
Víte, kde na Třeboňsku najdete Tři bratry? Písečné duny? Nebo třeba Dračici? Která ryba má psí zuby? Co to znamená, když baštýř strojí rybník?
