11 2016 Třeboňsko

Krajina harmonická, kde je dost místa pro lidi i přírodu. Krajina kulturní a kultivovaná, a přece bohatá na přírodní hodnoty. Krajina rovinatá, a přece tak různorodá. Mladá a stále krásná, protože se zrodila z vod.

Když na svých toulkách po Třeboňsku co chvíli míjíme „nějaké“ rybníky, málokdo si uvědomuje, že na daném místě neleží náhodou a většina z nich je významnou součástí velkého vodního díla, kde se voda v důmyslném systému přelévá z jedné rybniční pánve do druhé.

V jedinečné krajině Třeboňska se třpytí hladiny rybníků. Lesku jí ale dodává i historická Třeboň, ležící na břehu Světa. Měšťanské domy po obou stranách podlouhlého Masarykova náměstí okouzlují svými renesančními a barokními podloubími a malebnými štíty. Pocházejí většinou z druhé poloviny 16. stol., kdy Třeboň po ničivém požáru začala nabývat svou dnešní podobu.

Proslulá bílá paní se prý na třeboňském zámku zjevovala v bílých, černých nebo červených rukavičkách. Jejich barvou ohlašovala radostnou událost, neštěstí nebo požár. Když se s ní jako poslední setkal na chodbě zámku sekretář Jana Nepomuka II., na rukou měla rukavičky černé. Zděšeně o tom vyprávěl knížeti, jenž ale zprávu vyslechl s úsměvem na rtech. Druhý den se dozvěděl, že československý parlament přijal pozemkovou reformu.

Centrum Třeboňského rybníkářského dědictví v domě Štěpánka Netolického.

Z vysokého podstavce a ještě v nadživotní velikosti shlíží Jakub Krčín z hráze rybníka na jedno ze svých velkolepých děl. V jeho bronzové tváři zčásti skryté za hustým knírem s bradkou je patrný spokojený úsměv. Svět slouží svému účelu již přes čtyři století, od přilehlého přístaviště vyráží na plavbu po rybníce loď s nadšenými turisty, další projíždějí po hrázi na kolech…

Někdy se mu říká jihočeské moře, ale je to trochu zbytečné. Už samotné jeho jméno je pojem, který dostačí k představě velkoleposti a aristokratického majestátu.

V tůních a slepých ramenech podél Lužnice spí voda. Pod houpavou půdou rašelinišť leží zapomenutá voda. V travnatých loukách odpočívá voda. V lesích dřímají nehybné močály a rybníky obepínají prstence měkkého bahna, do kterého se otiskly řádky kachních stop. Voda je v třeboňské krajině všudypřítomná, pulzuje v ní jako krev v živém organismu. Půda je jí nasáklá a v sebemenší proláklině proniká na povrch.

Ptáci jsou doma v povětří
a ryby ve vodách
a mrtví v hrobě,
ty všude na světě
a já – já v tobě.

Jiří Žáček

Víte, kde na Třeboňsku najdete Tři bratry? Písečné duny? Nebo třeba Dračici? Která ryba má psí zuby? Co to znamená, když baštýř strojí rybník?

Třeboňské rybníky nás okouzlí svým klidem, rozlohou, zrcadlením i tajemným životem pod hladinou, kam zpravidla nemůžeme nahlédnout. Očekáváme od nich, že nám poskytnou krásný a zdravý pobyt v přírodě, ale ani představa dobře upraveného kapra na talíři není špatná. Rybníky mají být podle našich představ posledními zbytky chráněné přírody se vzácnými, jinde už vyhubenými druhy rostlin a živočichů a zároveň i prosperujícími výkrmnami kaprů. Jako občané klademe na toto území zcela protichůdné požadavky.

Před dvěma staletími se zdejšími lesy v mlhavých podzimních ránech nesl dusot kopyt a hlasitý štěkot lovecké smečky, doprovázený hlaholem lesních rohů. V mlze se zjevovaly siluety koní a jezdců a bylo slyšet krátké povely lovčích. Když se ozvalo halali, hon končil.

Na jihovýchodním okraji Třeboňské pánve, kde rozlehlá rovina přechází v osamocené kopce, kterým se v kraji říkalo chlumy, leží svérázný kraj hlubokých lesů, velkých rybníků, malých vesnic a mnoha samot. Největší ze zdejších obcí je Chlum u Třeboně. Na státní hranici s Rakouskem je co by kamenem dohodil.

Nedá se říci, že by Třeboňsko mělo nějak výrazně specifickou kuchyni. Protože však leží v srdci jižních Čech, uplatňuje se tady vedle běžných českých jídel i trochu svérázná kuchyně jihočeská, do které rybniční kraj přispívá několika specialitami – samozřejmě z ryb a především z kapra.

Na jedné cestě, jen pár stovek metrů od sebe, stojí severovýchodně od Třeboně mezi Novou a Starou Hlínou dva pozoruhodné mosty.

Vitorazsko rozhodně není všeobecně známým zeměpisným pojmem. Jen málokdo by toto území hledal na pomezí Novohradska, Třeboňska a dolnorakouského Waldviertelu, kudy protéká melancholická Lužnice, na rakouském území s názvem Lainsitz. Ostatně zajímavější než geografie je tu historie. Kdysi celé Vitorazsko patřilo do Čech, od konce 13. stol. zase náleželo k Dolním Rakousům. Na základě poválečné saint-germainské smlouvy bylo v roce 1920 mezi dva sousední státy rozděleno.