Rybník Rožmberk
Někdy se mu říká jihočeské moře, ale je to trochu zbytečné. Už samotné jeho jméno je pojem, který dostačí k představě velkoleposti a aristokratického majestátu.
Je však pravda, že když se díváme z hráze na jeho rozlehlou hladinu, musíme zapochybovat, zda něco tak obrovitého lze ještě nazývat rybníkem – kolem 500 ha vodní plochy. A to býval ještě mnohem větší. Jeho tvůrce, Jakub Krčín z Jelčan, pro něj vyhradil plochu 1060 ha, kterou při svém prvním napuštění v roce 1590 Rožmberk skutečně měl.
Rozlehlá terénní proláklina u Třeboně, přes niž se vine Lužnice, byla ve zlatých dobách rybníkářství velkou výzvou pro všechny fišmajstry. Už Štěpánek Netolický tady nad Lužnicí nejednou postával a přemýšlel, jak snadné by bylo přehradit její široké údolí a za hrází zadržet množství rybniční vody. Kdyby ale Lužnice nebyla tak nevyzpytatelná. Většinou je to docela líná řeka, když však dlouho prší nebo nastane náhlá obleva, změní se v dravý veletok, který smete všechno, co mu stojí v cestě. Patrně by smetla i svou hráz.
Pak přišel o generaci mladší Jakub Krčín z Jelčan, muž kontroverzní a velikášský, který se rozhodl postavit na Lužnici, i přes její špatnou pověst, rybník největší ze všech. Rybník, který by byl pomníkem rožmberské velikosti a Krčínova rybníkářského umění. Podobně, jako děti někdy přejímají vlastnosti svých rodičů, i rybník se stal záhy stejně kontroverzní a neúnosně velikášský jako jeho tvůrce.
Geniální nápad, který umožnil Krčínovi postavit na Lužnici rybník, se zakládal na stejném principu, který uplatnil už Štěpánek odpojením Zlaté stoky od Lužnice. Zatímco však Zlatá stoka odčerpávala z Lužnice jen asi 10 % její vody, Krčín se rozhodl rozdělit Lužnici rovnou na dvě řeky, Starou a Novou. Stará řeka, tedy původní Lužnice, měla mít silně oslabený průtok, zatímco Nová řeka by odváděla vodu nově prokopaným korytem do nedaleké Nežárky (tenkrát se jí říkalo Včelnice), která sice také ústí do Lužnice, ale až daleko na severu. Obě vodní díla, hráz Rožmberka i koryto Nové řeky, byly budovány současně, od jara 1584 do roku 1587.
Hráz Rožmberka je obrovské dílo i z dnešního pohledu. A když si uvědomíme, že všechen ten materiál, převážně zvodněné písky a bahno, byl z budoucího rybničního dna nabírán lopatami a převážen koňskými potahy, musíme vzdát hold těm tisícům poddaných Viléma z Rožmberka i jejich koním, z nichž mnozí tu byli uštváni k smrti. Hráz je i jejich pomníkem, nakupeným ze 750 000 m³ zeminy. Ve svých základech, u paty, dosahuje šířky 55 až 60 m a postupně se zužuje na 11–12 m v koruně. Návodní (k vodě obrácená) strana hráze je hodně strmá; původně byla proti vlnobití zpevněna kůly propletenými větvemi, dnešní vydláždění kameny pochází až z doby Schwarzenbergů. Hloubka u hlavní výpusti se pohybuje kolem 6 m, ale původně voda sahala o 4 m výše. Z hráze jsou krásné výhledy přes hladinu na vzdálenou siluetu Třeboně s korouhvičkou kostelní věže a opačný pohled zase nabídne představu, jak bylo původní údolí Lužnice široké. Na jeho dně, v bezprostředním sousedství hráze, můžeme vidět rybí sádky a budovu malé elektrárny z roku 1922. Hodně vzadu stojí originální renesanční rožmberská bašta. Na východním, vzdálenějším konci hráze je ještě jedna rezervní, menší výpusť zvaná Adolfka.
Když na východní straně opouštíme těleso hráze, pěšina…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Třeboňsko