Brazílie, pátý největší stát na světě, větší než čtyři pětiny Evropy. Obrovská přírodní rozmanitost, pestrobarevná společnost, pozoruhodná kuchyně, fotbal, káva i pláže – vybere si tu každý, jen se musí rozhodnout, čemu z té záplavy možností dát přednost…
Brazílie je s více než 200 miliony obyvatel největší katolickou zemí na světě. Snad zde neexistuje město či vesnice, kde by nedominovala katedrála či barokní kostelík. Tím nejznámějším a pro Brazílii určitě nejtypičtějším symbolem víry se však stala 38 m vysoká socha Krista Spasitele na kopci Corcovado v Rio de Janeiru. Vznikla pod taktovkou francouzského sochaře Paula Landowského a brazilsko- -francouzského dua stavebních inženýrů, Heitora Costy a Alberta Caquota, a odhalena byla po téměř 10 letech stavby v roce 1931…
Ani nadpozemská krása Ria, která ohromí každého návštěvníka při pohledu z Corcovada, však neskryje všudypřítomné favely, chudinské čtvrti, které se táhnou po úbočí většiny strmých kopců, kam až oko dohlédne…
Napadlo by vás, že Rio je mimo jiné obrovským amfiteátrem pro sportovce? A nemyslím tím teď jen olympioniky. Na své si přijdou všichni, od příležitostných nadšenců, přes borce, co to berou vážně, až po dobrodruhy a vyhledávače adrenalinu…
Ne, není to omyl, nechtěla jsem napsat Brasília, jak by se mohlo na první pohled zdát – přestože si většina lidí spojuje jméno Oscara Niemeyera právě s brazilským hlavním městem. A není divu, Brasília je jeho rukopisem popsána skrz naskrz. Neexistuje jiné brazilské město, které by tento geniální architekt, který nás opustil v roce 2012 v nedožitých 105 letech, ovládl na svém kresličském prkně v takové komplexnosti. Přesto však Niemeyerovo dílo není pouze Brasília…
Už je to 500 let, co na sebe poprvé v oněmělém úžasu upřeli zrak běloch a brazilský indián. Přesto jsou dodnes indiáni opředeni tajemstvím a obklopeni mnoha otazníky. Na otázku, odkud přišli, zatím jednoznačně neodpověděla žádná z teorií, i když ta o překročení Beringovy úžiny se zdá být nejvěrohodnější. Kdy do Ameriky přišli – před 12, 38 nebo dokonce 53 tisíci lety? Ani to není jasné. Bohužel, ve hvězdách zůstává také otázka, kam jdou… Osud některých kmenů byl již zpečetěn, jiné čelí podobnému osudu jako např. kmen Xetá, který se skládá již pouze ze sedmi lidí, nebo kmen Avá-Canoeiro, který sice čítá o něco málo více osob, jenže jediní dva mladí lidé schopní reprodukce jsou sourozenci…
Jeden z nejpřitažlivějších brazilských států je tak trochu jako mramorovaná bábovka. Černé a bílé těsto se harmonicky prolnulo, přesto nesmísilo, a splynulo v jeden celek. Přitahuje vůní, láká oči, kdo by odolal? Bílé portugalské stopy v podobě kostelů, křivolakých, kočičími hlavami dlážděných uliček a typické koloniální architektury se smísily s černým dědictvím, které se vám představí jako pulsující spirála energie rozdmýchaná uprostřed capoeiristické „potyčky“ v rodě (roda – kruh). Svou odstředivou silou, na pozadí znějících bubnů v ulicích a rituálů Candomblé v terreiros, vás odmrští do vůní i chutí měst a potom dál, až na pláže členitého pobřeží a do kopců…
Při vyslovení jména Sampa, jak říkají São Paulu jeho obyvatelé, Paulistáni neboli Paulistanos, přeběhne většině lidí mráz po zádech. Město se na první pohled dovede zatvářit jako příšera, která nahání hrůzu. S více než 21 miliony obyvatel, které čítá metropolitní oblast Grande São Paulo, jde o jednu z největších městských aglomerací na světě. První setkání s ním připomíná rande naslepo – takto jste si ho vážně nepředstavovali… Co teď, zůstat, nebo jít? Zjišťujete, že z něj nemůžete spustit oči a máte chuť poznávat ho dál. Zdá se, že to bude srdeční záležitost…
Abyste si užili brazilskou kuchyni, není nic jednoduššího, než se s ní začít seznamovat v São Paulu. „Sampa“ je kompletní mozaikou snad všech etnik, co lze v Brazílii potkat, a jejich speciality zde máte naservírovány doslova pod nosem. Říká se, že láska prochází žaludkem, zkusme tedy obří megalopoli nahlédnout pod pokličku – objevíte pod ní gastronomický ráj…
Cesta, kterou si v Brazílii vyšlapali Češi, se neřadí mezi „přistěhovalecké dálnice“. Ve srovnání s jinými národy je česká imigrace do Brazílie poměrně malá, zato je vyšlapána „bosýma nohama“, nohama, které při dobývání půdy a nového života z útrob pralesa zažily své, od setkání s tropickou havětí, nepřízně počasí, až po nejistotu spojenou s životními začátky zcela od nuly. Zanechala po sobě ale stopy hluboké tak, že jsou dodnes na očích celému světu a mimořádně také přispěly k rozvoji Brazílie samotné, nového domova pro celkem tři významnější české imigrační vlny. V současnosti se v Brazílii čeští krajané nebo jejich potomci počítají na desítky tisíc…
„Ubývá míst, kam chodívala pro vodu, voda si na to vzpomíná, voda má… voda má rozpuštěné vlasy…“ Melodie písně od moravského Hradišťanu mi zní v mysli pokaždé při vzpomínkách na Pantanal. Královna vod rozpustila své bohaté zvlněné vlasy ozdobené tisíci květinami na pořádný kus světa, na území, jehož rozlohu udávají různé prameny v rozmezí od 140 do více než 200 tisíc km2 a jež se rozkládá asi ze dvou třetin v brazilském státě Mato Grosso do Sul, z jedné třetiny pak ve státě Mato Grosso a v sousedních zemích Bolívii a Paraguayi…
Zásadní otázkou týkající se karnevalu je, zda si cestu do Brazílie naplánovat právě v jeho době, nebo se raději tomuto šílenství vyhnout. Odpověď je jasná, karneval v Brazílii alespoň jednou zažít musíte, i když třeba patříte ke klidnějším povahám nebo zrovna hudbu, tanec či davové akce příliš nemilujete…
„Ubohá Niagara!“ zvolala prý kdysi první dáma Spojených států Eleanor Rooseveltová, když viděla fascinující Cataratas do Iguaçu. Asi jeden z nejkratších a nejúdernějších popisů, kterého se kdy největšímu systému vodopádů na světě, ležících na řece Iguaçu na hranicích Brazílie a Argentiny, dostalo. Povznášející i hrůzostrašné, plné bílé i temné vody… Nad vodopády bdí společně anděl i ďábel…
Estrada Real neboli Královská cesta patří k nejvýznamnějším historickým
klenotům Brazílie. Toto symbolické označení ve skutečnosti zahrnuje
několik cest, které již od dob dobývání Brazílie spojovaly přímořské oblasti
Rio de Janeira s hornatým a na nerostné suroviny bohatým vnitrozemím
dnešního státu, dříve kapitanátu, Minas Gerais. Tyto cesty procházejí
srdcem jedné z nejstarších a Evropany nejdéle osídlených oblastí Brazílie
a nabízejí pohled na barokní skvosty koloniální architektury
uprostřed krajiny obdařené neuvěřitelnými sceneriemi.
