„…Tady už neobjevíme ani náznak toskánské lehkosti a grácie, zato však převládá zasmušilá pochmurnost a tragická trpkost opuštěné, zapomenuté země. Po dlouhé kilometry nevidíme stavení, nespatříme půvabnější skupinu stromů, nepotkáme člověka,“ popsal kdysi Jaromír Neumann svůj dojem z okolí Volterry, které mu připomínalo „obrovité vlny rozbouřeného moře, jež náhle zkamenělo“ a nad nímž Volterra „s hrdou vznešeností“ shlíží pyšně na příchozího…
Jsou sladké, křehké, kulaté a v rodném listu mají podle všeho město Meiringen v regionu Oberhasli. Pusinky neboli Meringues. Nepečený dezert z cukru a sněhu z vaječných bílků, na jehož tradiční výrobu, ale i zajímavé inovace jsou pod Reichenbašskými vodopády právem pyšní…
Málokdo ví, že se v naší zemi nalézá skvělá galerie středověkých sochařských portrétů, jedna z nejvýznamnějších, ne-li největších na světě…
Toskánsko, to nejsou jen umělecké poklady Florencie, Sieny, Pisy a dalších měst, výtečné červené víno a vyhlášená kuchyně. Toskánsko má také Maremmu, oblast na jihozápadě regionu, která se zvedá od pobřeží Tyrhénského moře ke kopcovitému vnitrozemí a tvoří ji nenapodobitelná mozaika moře, pláží, přírodně cenných území, oblých vršků, polí, sadů, pevností a idylických „borghi“, vesnic z kamenných domů, kde se zastavil čas…
Místo pozdravu „Grüezi“ si při cestě do Bernských Alp připravte také vodácké „Ahoi“ a v letních měsících si přibalte plavky. Na úpatí hor totiž leží dvě nádherná jezera, která jsou rájem nejrůznějších vodních sportů. I bez plavek si ale určitě užijete výlet některým z plavidel početné flotily po tyrkysově modré hladině Thunského jezera o rozloze bezmála 50 km2 a s kouzlem Středomoří. Anebo po Brienzském jezeře s křišťálově průzračnou ledovcovou vodou, kolem malebných rybářských vesniček, sportovních center či majestátních hradů a zámků, kde se psala historie…
Města bývají běžně dosažitelná různými dopravními prostředky, k těm ale určitě nepatří eskalátor. Východotoskánská Cortona, která se zabydlela na strmých svazích vysokého kopce, je v tomto směru výjimkou – ze záchytného parkoviště se člověk po dvou eskalátorech dostane k městským hradbám během několika málo minut. Někomu to může připadat jako zbytečnost, případně zvrhlost, nicméně s ohledem na různá zdravotní omezení návštěvníků tohle řešení nepostrádá logiku…
„Zde po tom víně, Bušku, slyš, domácí slunce naše vloni hrálo – toť první víno, které v Čechách zrálo – aj tedy vzhůru, pijme již!“ Fiktivní rozhovor Karla IV. s Buškem z Velhartic zveršoval Jan Neruda coby Romanci o Karlu IV. Snadno by se podle ní mohlo zdát, že Otec vlasti byl také otcem českého vinařství. I když tomu tak není, zapsal se král Karel do historie pěstování vinné révy u nás nesmazatelným písmem…
Visuté mosty pro pěší ve švýcarských Alpách nemají ani tak zkracovat vzdálenosti, jako spíše nabízet úchvatné výhledy na velehorskou přírodu, a přinášet tak krásné a dosud nepoznané zážitky. Ale také vyžadují silné nervy…
Lucca se s oblibou označuje za „malý toskánský Vatikán“, případně za město kostelů. Prý jich tam je společně s kaplemi devětadevadesát. Ale také by mohla sloužit za vzor toskánského města, živého, leč neuspěchaného, s příjemně přátelskou atmosférou…
Bezprostřední vliv Karla IV. na soudobé dění na poli architektury a výtvarného umění byl tak silný, že jeho jméno slýcháme ve spojitosti s většinou tehdejších uměleckých aktivit. A přece existuje jedna oblast, kde stěžejní roli nehrál sám panovník, a dokonce ani Praha: obor knižní malby…
Otevřít si v zemi výtečné čokolády a proslulých mistrů chocolatiérů obchod s čokoládou, byť nejste „domácí“ a dokonce ani z oboru? Proč ne, nápad se přece počítá, řekly si dvě mladé podnikavé Češky, k odvaze přidaly nemalé investice financí i energie a také odborné kurzy. Do roka sklidily první ovoce originálního projektu, s nímž pod Alpami denně kouzlí čokoládové kreace i úsměv na rtech spokojených turistů…
Cesta, kterou si v Brazílii vyšlapali Češi, se neřadí mezi „přistěhovalecké dálnice“. Ve srovnání s jinými národy je česká imigrace do Brazílie poměrně malá, zato je vyšlapána „bosýma nohama“, nohama, které při dobývání půdy a nového života z útrob pralesa zažily své, od setkání s tropickou havětí, nepřízně počasí, až po nejistotu spojenou s životními začátky zcela od nuly. Zanechala po sobě ale stopy hluboké tak, že jsou dodnes na očích celému světu a mimořádně také přispěly k rozvoji Brazílie samotné, nového domova pro celkem tři významnější české imigrační vlny. V současnosti se v Brazílii čeští krajané nebo jejich potomci počítají na desítky tisíc…
„Ubývá míst, kam chodívala pro vodu, voda si na to vzpomíná, voda má… voda má rozpuštěné vlasy…“ Melodie písně od moravského Hradišťanu mi zní v mysli pokaždé při vzpomínkách na Pantanal. Královna vod rozpustila své bohaté zvlněné vlasy ozdobené tisíci květinami na pořádný kus světa, na území, jehož rozlohu udávají různé prameny v rozmezí od 140 do více než 200 tisíc km2 a jež se rozkládá asi ze dvou třetin v brazilském státě Mato Grosso do Sul, z jedné třetiny pak ve státě Mato Grosso a v sousedních zemích Bolívii a Paraguayi…
Zásadní otázkou týkající se karnevalu je, zda si cestu do Brazílie naplánovat právě v jeho době, nebo se raději tomuto šílenství vyhnout. Odpověď je jasná, karneval v Brazílii alespoň jednou zažít musíte, i když třeba patříte ke klidnějším povahám nebo zrovna hudbu, tanec či davové akce příliš nemilujete…
„Ubohá Niagara!“ zvolala prý kdysi první dáma Spojených států Eleanor Rooseveltová, když viděla fascinující Cataratas do Iguaçu. Asi jeden z nejkratších a nejúdernějších popisů, kterého se kdy největšímu systému vodopádů na světě, ležících na řece Iguaçu na hranicích Brazílie a Argentiny, dostalo. Povznášející i hrůzostrašné, plné bílé i temné vody… Nad vodopády bdí společně anděl i ďábel…
Estrada Real neboli Královská cesta patří k nejvýznamnějším historickým
klenotům Brazílie. Toto symbolické označení ve skutečnosti zahrnuje
několik cest, které již od dob dobývání Brazílie spojovaly přímořské oblasti
Rio de Janeira s hornatým a na nerostné suroviny bohatým vnitrozemím
dnešního státu, dříve kapitanátu, Minas Gerais. Tyto cesty procházejí
srdcem jedné z nejstarších a Evropany nejdéle osídlených oblastí Brazílie
a nabízejí pohled na barokní skvosty koloniální architektury
uprostřed krajiny obdařené neuvěřitelnými sceneriemi.
