2 2016 Toskánsko

Toskánsko – kraj s pozoruhodnou historií, kraj plný jedinečné architektury, kraj nad jiné vstřícný k milovníkům umění. Kraj, kde jako by se trochu zpomalil čas. Ale i kraj s vyhlášenou gastronomií, kraj skvělých vín a kraj proslulý příjemným klimatem, pohostinným obyvatelstvem a líbeznými krajinnými sceneriemi. Hezky se to tady sešlo, vskutku jako jen málokde jinde, a tak není divu, že lidé z různých končin světa vidí v Toskánsku vysněný kraj, s nímž by rádi splynuli napořád. Někteří to už udělali, naštěstí jich však není moc, jinak by Toskánsko dávno prasklo ve švech…

Tři pahorky, na nich tři „terzi“ neboli městské části, které se dělí do 17 historických „contrade“, čtvrtí, jež mají dodnes své symboly, znaky a vlajky a které dvakrát ročně, v červencia srpnu, soutěží ve slavných dostizích Il Palio na hlavním náměstí Piazza del Campo. Kompletně zachovalé středověké město, o kterém se někdy hovoří jako o jediném (a jedinečném) muzeu italské gotiky pod širým nebem. To je Siena, jež se snad vůbec nezměnila od doby své největší slávy na konci 13. a v první polovině 14. století…

Projíždíme-li na severozápadě sienské provincie oblastí, kde táhlé vlnypahorků dorážejí na údolí řeky Elsy, nemůžeme přehlédnout návrší s městskou zástavbou, z níž trčí k obloze několik nápadně vysokých kamenných věží. Proslulé San Gimignano těmito kamennými prsty dává o sobě vědět do daleka, dramatizuje jimi idylu mnoha zdejších panoramat a někdy se díky nim – za určitých atmosférických a světelných poměrů – dokáže předvést v podobě div ne přízračného zjevení. Měst a městeček usazených na vrcholcích kopců je v celém Toskánsku povícero a tato k nebi vystrčená sídla náleží k základním skladebným prvkům obrazu zdejší typické krajiny, žádné ale tento obraz neobohacuje tak fantaskní a nezaměnitelnou siluetou jako právě San Gimignano…

Když se řekne Chianti, snad každý si představí láhev červeného vína, zpravidla onu baňatou, lýkem opletenou, jak jsme toto asi nejpopulárnější toskánské víno znali v minulosti. Ale Chianti není jen víno, ale také oblast, kde se pěstuje. A protože časy se v toskánském vinařství v posledních desetiletích hodně mění, jsou dnes láhve většinou klasické a jiný je i jejich obsah…

„Věřím, že nikde jinde nelze nalézt na tak omezeném prostoru, jakým je Piazza del Duomo, čtyři krásnější věci než ty, jež jsou pohromadě zde. Všechny jsou od hlavy k patě, od základů po střechy, dokonce včetně dlažby na náměstí, z bělostného carrarského mramoru, jemného skoro jako alabastr…“

Kararský mramor je pojem, který zná u nás kdekdo, ale povědomí o Apuánských Alpách, kde se tahle surovina těží, už nijak valné není. Do hornatého severozápadního výběžku Toskánska, vklíněného mezi regiony Ligurie a Emilia-Romagna, mnoho našinců nezajíždí, nejspíš proto, že turistická přitažlivost světoznámých toskánských měst ruku v ruce s přitažlivostí jejich okolní „typicky toskánské“ krajiny nenechávají jiným oblastem příliš prostoru k vyniknutí. O to více nás ale mohou některé z těchto oblastí překvapit a zrovna Apuánské Alpy jsou toho asi nejlepším příkladem…

Téměř stotisícové Arezzo nebývá atakováno zdaleka tak početnými davy turistů jako některá jiná toskánská města v čele s Florencií, což je příjemné zjištění pro každého, kdo sem v sezoně zavítá. Zároveň to ale může být i důvodem k podivu, protože zdejší historické centrum s mnoha stavebními památkami patří v Toskánsku k nejzajímavějším. Navíc je Arezzo dobře dostupné po silnici i po kolejích – třeba vlak z Florencie je tady za hodinu, necelou hodinu trvá cesta autem ze Sieny…

Společně s historickými městy, uměleckými díly a nádhernou krajinou patří k základním složkám turistické nabídky Toskánska také zdejší kuchyně a víno…

„…Tady už neobjevíme ani náznak toskánské lehkosti a grácie, zato však převládá zasmušilá pochmurnost a tragická trpkost opuštěné, zapomenuté země. Po dlouhé kilometry nevidíme stavení, nespatříme půvabnější skupinu stromů, nepotkáme člověka,“ popsal kdysi Jaromír Neumann svůj dojem z okolí Volterry, které mu připomínalo „obrovité vlny rozbouřeného moře, jež náhle zkamenělo“ a nad nímž Volterra „s hrdou vznešeností“ shlíží pyšně na příchozího…

Toskánsko, to nejsou jen umělecké poklady Florencie, Sieny, Pisy a dalších měst, výtečné červené víno a vyhlášená kuchyně. Toskánsko má také Maremmu, oblast na jihozápadě regionu, která se zvedá od pobřeží Tyrhénského moře ke kopcovitému vnitrozemí a tvoří ji nenapodobitelná mozaika moře, pláží, přírodně cenných území, oblých vršků, polí, sadů, pevností a idylických „borghi“, vesnic z kamenných domů, kde se zastavil čas…

Města bývají běžně dosažitelná různými dopravními prostředky, k těm ale určitě nepatří eskalátor. Východotoskánská Cortona, která se zabydlela na strmých svazích vysokého kopce, je v tomto směru výjimkou – ze záchytného parkoviště se člověk po dvou eskalátorech dostane k městským hradbám během několika málo minut. Někomu to může připadat jako zbytečnost, případně zvrhlost, nicméně s ohledem na různá zdravotní omezení návštěvníků tohle řešení nepostrádá logiku…

Lucca se s oblibou označuje za „malý toskánský Vatikán“, případně za město kostelů. Prý jich tam je společně s kaplemi devětadevadesát. Ale také by mohla sloužit za vzor toskánského města, živého, leč neuspěchaného, s příjemně přátelskou atmosférou…