Apuánské Alpy
Kararský mramor je pojem, který zná u nás kdekdo, ale povědomí o Apuánských Alpách, kde se tahle surovina těží, už nijak valné není. Do hornatého severozápadního výběžku Toskánska, vklíněného mezi regiony Ligurie a Emilia-Romagna, mnoho našinců nezajíždí, nejspíš proto, že turistická přitažlivost světoznámých toskánských měst ruku v ruce s přitažlivostí jejich okolní „typicky toskánské“ krajiny nenechávají jiným oblastem příliš prostoru k vyniknutí. O to více nás ale mohou některé z těchto oblastí překvapit a zrovna Apuánské Alpy jsou toho asi nejlepším příkladem.
Jen co za sebou nechám Pisu a po asfaltce vedoucí k Viareggiu ujedu několik prvních kilometrů, začne se v dálce před silnicí zdvíhat z pobřežních plání horské pásmo, které provázejí oblé valy zalesněného předhůří. Na první pohled tu však něco nehraje – zdá se, že mnoho vrcholů je zasněžených, což nyní, v horkém dni pozdního středomořského léta jaksi nedává smysl. Ale i když vím, že ve skutečnosti se jedná o svahy narušené těžbou mramoru, množství sněhobílých ploch mě stejně udivuje. Dozvědět se o takovýchto zásazích do krajiny z několika málo článků a fotografií je prostě něco trochu jiného, než když je teď mám přímo před očima.
Apuánské Alpy, vybíhající od Luccy zhruba 60 km k severozápadu, jsou pásemným pohořím, které přes poměrně malou nadmořskou výšku vykazuje výrazný velehorský charakter. Jeho nejvyšší vrcholy sice nepřekračují dvoutisícimetrovou hranici (té se nejvíc přibližuje Monte Pisanino s 1946 m), mají však ostré hřebeny, do hluboce zaříznutých údolí spadají strmými skalnatými svahy se suťovými poli a někde i majestátními skalními stěnami. Třeba osmisetmetrová severní stěna Pizzo dʼUccello (1781 m) nenechá nikoho zapochybovat o tom, zda je slovo Alpy v názvu horstva oprávněně.
Přestože Apuánské Alpy odděluje od Severních Apenin jen údolí řeky Serchio, geologicky jsou svébytným celkem, o němž geologové hovoří jako o tektonickém oknu – vlivem tektoniky se zde objevují na povrchu horninové soubory, které jsou v blízkém okolí součástí neviditelného „suterénu“. Z praktického hlediska mají mezi nimi největší význam rozsáhlé polohy hornin, jejichž prapůvod je třeba hledat v mělkém druhohorním moři. V něm se někdy před 200 miliony let začaly usazovat vrstvy vápenců, které pak v důsledku kolize evropské a africké litosférické desky poklesly až do dvacetikilometrových hloubek. V prostředí vysokých teplot a tlaků prošly na přelomu starších a mladších třetihor metamorfními procesy, aby je později, během pokračující kolize litosférických desek, alpské vrásnění vyzdvihlo na zemský povrch. Tam se ocitly už přeměněné na krystalické vápence, k nimž patří i kararské mramory pojmenované podle zdejšího města Carrara, odedávna známého kamenického centra.
Se slavnou surovinou se poprvé setkávám, když za Viareggiem projíždím ve městě Pietrasanta čtvrtí kamenických závodů a dílen. Mezi zaprášenými budovami čekají na opracování hromady mramorových kvádrů různých velikostí a vedle nich jsou i hotové výrobky – kromě palet s obkladovými deskami, sokly a obrubníky jsou k vidění také rozmanité sochařské výtvory, velice často kopie antických nebo renesančních soch. Tady není problém objednat si třeba kopii Michelangelova Davida v měřítku shodném s originálem a nechat si ji dopravit do jakéhokoli koutu světa. Stačí jenom mít na to peníze.
Na prohlídku Apuánských Alp mám vyhrazen pouhý den, a tak je na čase zamířit do hor. Z Pietrasanty mne k nim přivádí silnice, jež se dokázala místy dost vynalézavě vtěsnat nad koryto řeky Vezza do hlubokého údolí porostlého hustým lesem. Zastavuji v obci Ruosina, která už leží uvnitř Parco naturale regionale delle Alpi Apuane a do jejíchž nepočetných uliček nahlíží populární Monte Forato. Tato Provrtaná či Děravá…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Toskánsko