Sněhové pusinky
Jsou sladké, křehké, kulaté a v rodném listu mají podle všeho město Meiringen v regionu Oberhasli. Pusinky neboli Meringues. Nepečený dezert z cukru a sněhu z vaječných bílků, na jehož tradiční výrobu, ale i zajímavé inovace jsou pod Reichenbašskými vodopády právem pyšní.
Autorem prvních pusinek byl prý italský cukrář Gasparini, který měl počátkem 17. nebo snad 18. stol. pracovat v Meiringenu v hotelu Zum Wilden Mann, což je dnešní Parkhotel du Sauvage. Ušlehal cukr s vaječným bílkem a hmotu nechal vysušit. Svou kreaci, ke které ho inspirovala láska, pokřtil podle města zrodu a Francouzi si cukrovinku pofrancouzštili jako Meringue. Ostatně na francouzském královském dvoře pusinky doslova triumfovaly a zbožňovat je měl sám Ludvík XV.
Historické důkazy o spojitosti pusinek a města Meiringen, které ukrývalo Muzeum kuchařského umění ve Frankfurtu nad Mohanem, byly nicméně zničeny za druhé světové války. S určitostí lze říct snad pouze to, že slovo „pusinky“ se poprvé objevilo ve francouzské kuchařce v roce 1691. V pátrání po původu vzdušného pečiva se dozvíme i to, že jeho název by mohl být odvozen od latinského melinus neboli medově sladký, případně merenda, což znamená něco jako svačinu. V Německu jsou pusinky známé pod názvem Baiser, což ve francouzštině neznamená nic jiného než polibek. Americká verze je známa jako sweet kiss.
Pusinky prý Francouzi vyváželi až na Haiti, ostatně jejich kolonie byla hlavním dodavatelem cukru. Sladkost měla v polovině 19. stol. dát v dnešní Dominikánské republice jméno karibskému tanci merengue. Nebo se snad temperamentní krokové variace zrodily proto, aby místní lépe spálili kalorie? To je už ale čirá spekulace. Naopak nezvratným faktem je, že pověstné meiringenské Meringues se ve městě vyrábějí dodnes. V Nádražní ulici je prodává rodinný podnik, který 1. května 1974 založil Andreas Frutiger s manželkou Susanne a v roce 2013 předali žezlo synovi Steffovi se snachou. Pekárnu s cukrárnou bezpečně poznáte nejenom podle výlohy plné laskomin, ale také díky velkému hnědému červovi, který leze z fasády. Jen žádnou paniku. Je to samozřejmě čokoládově zbarvená figurka připomínající bájnou postavu ze staré alpské legendy Tatzelwurma, červa s hadodračím vzhledem a prackami.
Cukrárna a pekárna Frutal denně vyrábí kromě chleba a pečiva i různé fajnové cukrovinky, biskvity, čajové pečivo, koláče i domácí zmrzlinu či pověstný typický ořechový koláč pojmenovaný podle údolí Haslikuchen. Na výrobu pusinek padne ročně asi 50 000 t cukru a 30 000 l bílků. Ve firmě či přesněji řečeno ve speciálně postavené sauně se rovněž zrodila největší sněhová pusinka na světě vážící 62 kg, která v roce 1986 skončila v Guinnessově knize rekordů. V roce 2013 se o další rekord postarali tři mladí vojenští piloti sloužící na základně v Meiringenu. V rámci příjímacích zkoušek do spolku Corona Tigris museli prokázat občanskou kuráž, takže se po patřičném poučení od odborníků rozhodli vytvořit nejdelší, třiapadesátimetrovou pusinku na světě. Spotřebovali při tom 2500 vaječných bílků a bezmála 150 kg cukru.
A jak na ně? Z bílků a cukru se ušlehá sníh, trvá to 8–12 minut. Z něj se vytvarují pusinky, které zamíří do trouby, kde zhruba šest hodin při teplotě 110 °C pomalu schnou, nepečou se! A protože se chutě zákazníků rozvinuly, vyrábí Frutal kromě klasických i pusinky ochucené například kokosem, kávou, vanilkou či kapkou Baileys. Kdo je jednou ochutnal, propadne jim, tvrdí šéf rodinné firmy pan Frutiger, který má pusinky nejraději ještě v syrovém stavu. Mně osobně chutnají nejvíc se zmrzlinou nebo s vermicelles, což je další typická švýcarská specialita, tentokrát z kaštanů.
James Bond, který je se Švýcarskem rovněž spjat, o svém oblíbeném nápoji říká – protřepat, nemíchat! O pusinkách bych z vlastní zkušenosti doporučila. Nekousat, nechat rozplynout na jazyku!
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Jungfrau a Adelboden