2016

Norimberská cesta

Via Carolina – s tímto názvem se můžeme setkat na dálnici D5, vedoucí z Prahy na Plzeň a Rozvadov, a odtud jako dálnice A6 po německém území dále do Norimberka. Jde o název moderní, odrážející integrační tendence dnešní Evropy; ani starší označení trasy Praha–Norimberk jako Norimberská cesta není však ani zdaleka středověké, ale je pomocným konstruktem novodobé historiografie…

Středověká zbožnost a duchovní život

Období vlády Lucemburků u nás je zároveň obdobím krize vrcholného středověku, jež v českých podmínkách vyústila až do husitské revoluce, která vypukla roku 1419. Na počátku tohoto období stojí zjitřený zájem společnosti o duchovní život, a to nejen o církevní provoz, jemuž by laici pouze přihlíželi, ale o skutečné „obcování svatých“, kterého by se sami aktivně účastnili…

Křivoklát

Soužití krále Jana Lucemburského s Eliškou Přemyslovnou nebylo šťastné. Vládychtivá Eliška měla ze začátku na Jana velký vliv. Znala domácí poměry, měla kontakty, byla starší než on. Časem Jan poznal, že je nebezpečná, bál se toho, že jejich společného syna Václava nechá prohlásit králem a jeho sesadí. Proto ho do její blízkosti nepustil, aby měl jistotu, že se nestane panovníkem místo něj.“
Prof. Kateřina Charvátová, Univerzita Karlova

Královské hrady

V povědomí nejširší veřejnosti představuje hrad jednu z ikon středověku. Hrady se objevují v západní Evropě zhruba od 10. století, v českém prostředí o dvě století později a jejich největší rozvoj potom přichází ve 13. a 14. století. Od počátku byl hrad víceúčelovým komplexem: byl opěrným bodem z hlediska vojenského i správního, ale současně také zástupným symbolem svého zakladatele anebo majitele…

Karlštejn svaté místo království

Patrně není v České republice žádný další hrad, snad mimo ten Pražský, který by byl tak znám, tolik opředen různými legendami a tolikrát zachycen v umění. Stačí připomenout Noc na Karlštejně Jaroslava Vrchlického a její mladší muzikálovou verzi. V podvědomí se vybaví legenda o zákazu vstupu žen do hradu. Tyto legendy jsou většinou jen literární licence, přesto ale můžeme souhlasit s tím, že Karlštejn nebyl úplně běžným místem pro pobyt královského, ani později císařského dvora. I zde se ale odehrávaly panovnické audience a přijímala se tu cizí poselstva, ale místo se svým určením ostatním královským hradům vymykalo. Sloužilo totiž primárně jako klenotnice královského pokladu svatých ostatků a dalších relikvií…

Jezdec z neznáma?

V jednom z článků tohoto čísla věnujeme hodně místa sochařské výzdobě svatovítského chrámu. Kromě ní ale musíme připomenout ještě jedno významné dílo Karlovy doby: bronzové sousoší sv. Jiří bojujícího s drakem na třetím nádvoří Pražského hradu…

České království v době Lucemburků

Za vlády prvních lucemburských panovníků, Jana Lucemburského a Karla IV., prošlo České království obdobím rozmachu. Získalo nový územní rozsah zastřešený státoprávním pojmem Koruna království českého, který si v hrubých rysech udrželo po několik následujících století. Z pohledu lucemburských hrabat bylo České království významnou akvizicí s velkým potenciálem. Lucemburský rod usiloval o konsolidaci rozmanitých území a lén pod svou svrchovaností a již delší dobu bylo zjevné, že politicko-geografická situace hrabství neumožňuje významnější expanzi. Široká územní základna a odpovídající fiskální příjem přitom byly nezbytné i pro udržení říšského trůnu, který získal roku 1308 Janův otec, Jindřich VII…

Svatá tvář

Lucca se s oblibou označuje za „malý toskánský Vatikán“, případně za město kostelů. Prý jich tam je společně s kaplemi devětadevadesát. Ale také by mohla sloužit za vzor toskánského města, živého, leč neuspěchaného, s příjemně přátelskou atmosférou…

Cortona

Města bývají běžně dosažitelná různými dopravními prostředky, k těm ale určitě nepatří eskalátor. Východotoskánská Cortona, která se zabydlela na strmých svazích vysokého kopce, je v tomto směru výjimkou – ze záchytného parkoviště se člověk po dvou eskalátorech dostane k městským hradbám během několika málo minut. Někomu to může připadat jako zbytečnost, případně zvrhlost, nicméně s ohledem na různá zdravotní omezení návštěvníků tohle řešení nepostrádá logiku…

Tisíc tváří Maremmy

Toskánsko, to nejsou jen umělecké poklady Florencie, Sieny, Pisy a dalších měst, výtečné červené víno a vyhlášená kuchyně. Toskánsko má také Maremmu, oblast na jihozápadě regionu, která se zvedá od pobřeží Tyrhénského moře ke kopcovitému vnitrozemí a tvoří ji nenapodobitelná mozaika moře, pláží, přírodně cenných území, oblých vršků, polí, sadů, pevností a idylických „borghi“, vesnic z kamenných domů, kde se zastavil čas…

Volterra

„…Tady už neobjevíme ani náznak toskánské lehkosti a grácie, zato však převládá zasmušilá pochmurnost a tragická trpkost opuštěné, zapomenuté země. Po dlouhé kilometry nevidíme stavení, nespatříme půvabnější skupinu stromů, nepotkáme člověka,“ popsal kdysi Jaromír Neumann svůj dojem z okolí Volterry, které mu připomínalo „obrovité vlny rozbouřeného moře, jež náhle zkamenělo“ a nad nímž Volterra „s hrdou vznešeností“ shlíží pyšně na příchozího…

Arezzo

Téměř stotisícové Arezzo nebývá atakováno zdaleka tak početnými davy turistů jako některá jiná toskánská města v čele s Florencií, což je příjemné zjištění pro každého, kdo sem v sezoně zavítá. Zároveň to ale může být i důvodem k podivu, protože zdejší historické centrum s mnoha stavebními památkami patří v Toskánsku k nejzajímavějším. Navíc je Arezzo dobře dostupné po silnici i po kolejích – třeba vlak z Florencie je tady za hodinu, necelou hodinu trvá cesta autem ze Sieny…

V mramorových horách

Kararský mramor je pojem, který zná u nás kdekdo, ale povědomí o Apuánských Alpách, kde se tahle surovina těží, už nijak valné není. Do hornatého severozápadního výběžku Toskánska, vklíněného mezi regiony Ligurie a Emilia-Romagna, mnoho našinců nezajíždí, nejspíš proto, že turistická přitažlivost světoznámých toskánských měst ruku v ruce s přitažlivostí jejich okolní „typicky toskánské“ krajiny nenechávají jiným oblastem příliš prostoru k vyniknutí. O to více nás ale mohou některé z těchto oblastí překvapit a zrovna Apuánské Alpy jsou toho asi nejlepším příkladem…

Náměstí Zázraků

„Věřím, že nikde jinde nelze nalézt na tak omezeném prostoru, jakým je Piazza del Duomo, čtyři krásnější věci než ty, jež jsou pohromadě zde. Všechny jsou od hlavy k patě, od základů po střechy, dokonce včetně dlažby na náměstí, z bělostného carrarského mramoru, jemného skoro jako alabastr…“

Kraj černého kohouta

Když se řekne Chianti, snad každý si představí láhev červeného vína, zpravidla onu baňatou, lýkem opletenou, jak jsme toto asi nejpopulárnější toskánské víno znali v minulosti. Ale Chianti není jen víno, ale také oblast, kde se pěstuje. A protože časy se v toskánském vinařství v posledních desetiletích hodně mění, jsou dnes láhve většinou klasické a jiný je i jejich obsah…

Město krásných věží

Projíždíme-li na severozápadě sienské provincie oblastí, kde táhlé vlnypahorků dorážejí na údolí řeky Elsy, nemůžeme přehlédnout návrší s městskou zástavbou, z níž trčí k obloze několik nápadně vysokých kamenných věží. Proslulé San Gimignano těmito kamennými prsty dává o sobě vědět do daleka, dramatizuje jimi idylu mnoha zdejších panoramat a někdy se díky nim – za určitých atmosférických a světelných poměrů – dokáže předvést v podobě div ne přízračného zjevení. Měst a městeček usazených na vrcholcích kopců je v celém Toskánsku povícero a tato k nebi vystrčená sídla náleží k základním skladebným prvkům obrazu zdejší typické krajiny, žádné ale tento obraz neobohacuje tak fantaskní a nezaměnitelnou siluetou jako právě San Gimignano…