Via Carolina – s tímto názvem se můžeme setkat na dálnici D5, vedoucí z Prahy na Plzeň a Rozvadov, a odtud jako dálnice A6 po německém území dále do Norimberka. Jde o název moderní, odrážející integrační tendence dnešní Evropy; ani starší označení trasy Praha–Norimberk jako Norimberská cesta není však ani zdaleka středověké, ale je pomocným konstruktem novodobé historiografie.
Klíčové stezky vedoucí z/do českého království je možné snáze uchopit, pokud je pojmenujeme. Toho si byl vědom již ve svém průkopnickém díle Zemské stezky, strážnice a brány v Čechách (1885) J. K. Hraše, jenž rekonstruoval více než dvě desítky zemských stezek/cest. Během 2. pol. 20. stol. se pak zafixovala označení Řezenská cesta (z Prahy přes Řezno do jižní Evropy) a Norimberská cesta (z Prahy přes Norimberk do západní Evropy).
Řezenská i Norimberská cesta sahají svými počátky do doby velmi dávné, je pravděpodobné, že již v 9.–10. stol. existovalo spojení mezi centrem přemyslovské moci, tedy Prahou, západní výspou sféry jejich vlivu (Starý Plzenec) a německou oblastí. Sloužilo mezinárodnímu obchodu – z Čech se vyvážely větším dílem suroviny (včetně drahých kovů, jejichž vývoz byl posléze regulován), ale také potraviny anebo plátno, do Čech jezdili po cestě kupci s luxusním zbožím, suknem z Flander, vínem, ale i výrobky ze železa. Čilý obchodní ruch mezi Norimberkem a Prahou se nepřerušil ani v období husitských válek – marné bylo zakazovat říšským městům obchod s českými „kacíři“. Cesta po staletí vedla z Prahy přes Rokycany (jejich vznik nepochybně měl souvislost s probíhající cestou, nejstarší písemný doklad existence Rokycan pochází již z roku 1110) na Plzeň (královské město je ve srovnání s nimi daleko mladší, vysazeno bylo až na samém sklonku 13. stol. přenesením městských práv ze Starého Plzence). Z Plzně pak byl nejfrekventovanější směr na Kladruby / Stříbro, Tachov, Přimdu (teprve v pozdním středověku se prosazuje i kratší varianta přes Bor) a dále k západu směrem na Norimberk; Řezenská cesta v Plzni odbočovala k jihu, na Domažlice a Řezno.
Středověké cesty musely na rozdíl od dnešních dálnic zcela logicky procházet vesnicemi a městy, velice často se označovaly jménem významnějšího města v jednotlivých směrech (to se nejednou odrazilo i v pojmenování městských bran – např. v Berouně, na trase naší cesty, jsou dodnes dochovány brány Pražská a Plzeňská) a klasifikace dálkových cest projektovaná do středověku je vždy jen rekonstrukcí nejfrekventovanějších tras. Některé úseky středověkých cest neměly alternativu, ale jiné bylo naopak možné překonat více trasami – v takových případech pomocně hovoříme o větvích oněch základních rekonstruovaných cest.
Označení Norimberská cesta odráží takříkajíc „cíl“ (z hlediska Českého království) a úlohu Norimberka v síti mezinárodních obchodních vazeb středověkých Čech; naproti tomu Via Carolina reflektuje těsnou souvislost s Karlem IV., jenž cestě Praha –Norimberk dodal symbolický politický náboj. Což je podstatný rozdíl. Obchodní styky Prahy s Norimberkem byly starého data a nepřetržitě trvaly po celá staletí – v tomto ohledu nebyly Karlovy zásluhy nijak výjimečné. Ojedinělý však byl „politický“ význam Norimberské cesty jakožto spojnice mezi Prahou a Norimberkem, resp. hlavou Českého království a Říše s jedním z předních říšských měst. Prostřednictvím územních zisků v Horní Falci Karel vytvořil koridor, jímž bylo možné cestovat z Prahy až prakticky před brány Norimberka po českém území, resp. území Koruny české.
Karel IV. náležel k těm římským králům, kteří velmi intenzivně cestovali; a jeho cesty do Říše a západní Evropy takřka výlučně vedly právě přes Norimberk, často dějiště říšských sněmů i politických jednání. Symbolický význam, v Karlově koncepci připisovaný „mostu do Říše“, odrážel i hrad Lauf asi 16 km od Norimberka, zpravidla představující poslední zastávku Karlova průvodu před vjezdem do města. V tomto smyslu má tedy označení cesty jako Via Carolina své oprávnění.
Další články z vydání Česko – Doba Karla IV. naleznete zde