Středověká zbožnost a duchovní život

V této době se začínají formovat náboženská bratrstva, často orientovaná i podle povolání (např. podle cechů a cechovních svatých patronů). Vedle toho narůstá zájem laiků o kázání, která se zaměřují na kritiku života společnosti, později i na kritiku církve. Mezi první kazatele tohoto typu patřil i Konrád Waldhauser, kterého do Čech pozval Karel IV. Waldhauser kritizoval marnivý život měšťanů a podle lidové tradice měl takový úspěch, že po jeho kázáních ženy odkládaly šperky a oblékaly se střídměji. Jeho kritika se ale obracela také proti zesvětštělému životu institucionální církve, zejména žebravých řádů (např. dominikánů či minoritů).
Na Waldhausera navázal Jan Milíč z Kroměříže, u něhož se snaha o nápravu života laiků i duchovních ještě navíc prolnula s představou, že na světě už je přítomen Antikrist, který je předzvěstí soudného dne. Ve svých úvahách a představách zašel Milíč tak daleko, že ve svém kázání v roce 1366 označil za Antikrista samotného českého krále a římského císaře Karla IV. Spíše však než jako ztotožněného s ďáblem vnímal Milíč Karla jako vládce posledního věku.
Představa brzkého konce světa do značné míry určovala celkový ráz zbožnosti duchovních i laiků, a to zejména ve 2. pol. 14. stol. Svůj podíl na tom měla i epidemie moru, která se v polovině 14. stol. rozšířila téměř po celé Evropě a jen jako zázrakem tehdy minula Čechy a Moravu. Společnost pochopitelně hledala viníky takové tragédie. Často za ně byli označováni Židé, kteří byli proto hromadně vražděni a vyháněni z měst. Kromě toho se lidé snažili odčinit své vlastní viny, často přemrštěným způsobem. Po Evropě se začala objevovat procesí flagelantů – sebemrskačů, kteří tímto krutým způsobem činili své pokání. Církví byly obecně odsuzovány jak útoky na Židy, tak flagelantství…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 3/2016

Shopping Cart