Říká-li někdo o Florenťanech, že vždy toužili mít všechno největší a nejlepší, má pro své tvrzení po ruce důkaz vskutku nepřehlédnutelný – katedrálu Panny Marie Květinové neboli Santa Maria del Fiore, jež trůní na Piazza del Duomo a při kterémkoli pohledu na město z okolních výšin přitahuje oči jako magnet. Nejnápadnější je slavná Brunelleschiho kopule nad křížením, ale monumentální je i samotná stavba doprovázená sličnou Giottovou zvonicí.
Někdejší duchovní centrum Florencie je dnes jednou z hlavních křižovatek všemožných turistických tras městem. Nemůžete být ve Florencii a nevidět katedrálu. Ale nejen ji. Tak, jako přechází plynule Piazza del Duomo v Piazza San Giovanni, tvoří nedílnou součást jednoho z nejvelkolepějších souborů sakrálních staveb na světě kromě katedrály a zvonice také baptisterium sv. Jana. Další část není vidět vůbec – pod dnešní katedrálou se skrývá krypta s hrobkou Filippa Brunelleschiho, pozůstatek původní staré katedrály Santa Reparata. A celý komplex korunuje muzeum, na první pohled nenápadně skryté v dvoupatrovém žlutém domě za katedrálou.
Katedrála
Na konci 13. stol. se florentští měšťané rozhodli, že potřebují novou katedrálu. Sídelním kostelem florentských biskupů byl v té době kostel sv. Reparaty, u nás nepříliš známé světice a mučednice z Palestiny 3. stol., jejíž kult se poměrně záhy dostal do Itálie a v některých místech se stal velmi populárním. Patřila k nim i Florencie, jejíž je sv. Reparata spolupatronkou (společně se sv. Zenobiem, prvním florentským biskupem, kterého připomíná sloup před baptisteriem, a se sv. Janem Křtitelem). Její původní kostel pocházel snad již z 5. stol., a i když byl v románském období několikrát přestavován, nebyl už v dobrém technickém stavu, a navíc nestačil kapacitně.
Projekt nové katedrály vytvořil Arnolfo di Cambio, sochař a architekt, který jistě patřil ve Florencii té doby k nejvýznamnějším, ale o němž nemáme příliš konkrétních doložených informací. Základní kámen nového dómu byl položen 8. září 1296, ale Arnolfo nepříliš dlouho poté zemřel, možná již v roce 1302, nejpozději 1310. Po jeho smrti se práce zpomalily a rozeběhly se znovu až po roce 1331, kdy zodpovědnost za stavbu převzal cech obchodníků s vlnou, který o tři roky později ustavil vedoucím stavby Giotta. Kromě toho, že navrhl podobu zvonice, bylo za něj také rozhodnuto o tom, že katedrála bude obložena bílým, růžovým a zeleným mramorem. Jenže za další tři roky Giotto zemřel a stavba se začínala protahovat. Do morové epidemie v roce 1348 ji vedl Andrea Pisano, poté Francesco Talenti, Giovanni di Lapo Ghini a další architekti, takže jen těžko můžeme dnes říci, do jaké míry zůstal zachován původní projekt Arnolfa di Cambio.
Snad již v roce 1413, nejpozději 1417 byl hotov mohutný tambur nad křížením a také většina dalších prací se chýlila ke konci. Čekalo se na odvážlivce, který postaví kopuli nad prostorem širokým více než 45 m. Stal se jím nakonec Filippo Brunelleschi, který vymyslel geniální a jedinečné technické řešení, skutečný zázrak techniky, který nepřestává ohromovat dodnes. Příběh stavby dvouplášťové kopule, která se realizovala zvenčí bez pozemního lešení, při níž narážel Brunelleschi na nové a nové technické problémy a otazníky, ale i na stávky dělníků a časté střety se svým pomocníkem Lorenzem Ghibertim, by vydal na román. Kopule, která je dodnes největší cihlovou kopulí na světě, se nakonec stavěla předlouhých 16 let. Vše ale skončilo úspěchem a 25. března 1436 papež Evžen IV. katedrálu vysvětil.
Lucerna nad kopulí se stavěla, rovněž podle Brunelleschiho projektu, v letech 1446–1461, a ve výšce 107 m nad zemí byla završena pozlacenou koulí, kterou vytvořil Andrea del Verrocchio. A i když třeba mramorovaná intarzovaná podlaha vznikala až v 16. a 17. stol., jedna část katedrály zůstala nadlouho nedokončená – hlavní západní průčelí. Původní gotické průčelí bylo zhotoveno jen asi do výšky 18 m a velkovévoda Francesco I. ho nechal v roce 1587 strhnout s tím, že zároveň pověřil Bernarda Buontalentiho vypracováním návrhu nového, moderního renesančního průčelí. Jenže Francesco I. ještě téhož roku zemřel a na realizaci nového projektu nedošlo. O dva roky později, když se ženil nový velkovévoda Ferdinando I. s Kristýnou Lotrinskou, bylo k této slávě zhotoveno doslova potěmkinovské průčelí, dokonce s hliněnými sochami upravenými tak, aby vypadaly jako mramorové, které pak bylo opět odstraněno. V zájmu spravedlnosti musíme přiznat, že i Ferdinando I. chtěl dát katedrále nové definitivní průčelí, vznikaly další a další návrhy, z nichž ale žádný nebyl z různých důvodů realizován. Nedůstojný stav se pokusil vyřešit velkovévoda Cosimo III., opět poháněn potřebou adekvátně reprezentovat při svatbě, když ženil 9. ledna 1689 svého prvorozeného syna Ferdinanda s bavorskou princeznou Violantou. Nechal tehdy průčelí na západní stěnu dómu prostě a jednoduše namalovat. Tato monumentální malba, postupně stále více a více opršelá a nezřetelná, zůstala na svém místě téměř 200 let. Definitivní západní průčelí, které vidíme na katedrále dnes, vzniklo podle návrhu Emilia de Fabris teprve v letech 1871–1884 v neogotickém slohu napodobujícím dekorativní florentský styl 14. stol., který v originální podobě můžeme obdivovat na bočních portálech katedrály a na zvonici…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Florencie