Některé turistické cíle není třeba sáhodlouze popisovat, potenciální návštěvníci se do nich nemusejí lákat příslibem neotřelých radovánek, dokonce není nutná ani krátká charakteristika místa. Stačí vyřknout pouze jméno, které je samo sobě tou nejlepší reklamou. A tak teď jedno takové jméno nechme zaznít: Florencie…
Říká-li někdo o Florenťanech, že vždy toužili mít všechno největší a nejlepší, má pro své tvrzení po ruce důkaz vskutku nepřehlédnutelný – katedrálu Panny Marie Květinové neboli Santa Maria del Fiore, jež trůní na Piazza del Duomo a při kterémkoli pohledu na město z okolních výšin přitahuje oči jako magnet. Nejnápadnější je slavná Brunelleschiho kopule nad křížením, ale monumentální je i samotná stavba doprovázená sličnou Giottovou zvonicí…
Není špatné mít všechno pod jednou střechou, přehledně a hlavně pod kontrolou, zvláště pokud se jedná o podřízené instituce. To by se zamlouvalo každému vladaři a výjimkou nebyl ani Cosimo I. de’Medici, když v roce 1559 dal postavit společný palác pro všechny složky své administrativy. Nicméně jeho „of cia“, úřady, se pod vžitým názvem „Uf zi“ nakonec staly synonymem pro jednu z nejslavnějších sbírek výtvarného umění…
Rozlehlost toho komplexu vynikne v plném rozsahu až při pohledu z ptačí perspektivy, třeba z kopule dómu nebo z jeho zvonice. „Rodinný“ kostel Medicejských zahrnuje nejen vlastní baziliku San Lorenzo, ale také křížovou chodbu, knihovnu, Starou a Novou sakristii a Knížecí kapli. Sečteno a podtrženo – jeden z nejvýznamnějších uměleckých komplexů Západu…
Florencii obvykle automaticky spojujeme s renesancí, ale k jejímu architektonickému půvabu přispěl i významný architekt doby poměrně nedávné. Giuseppe Poggi byl ve 2. pol. 19. stol. pověřen modernizací Florencie a podle jeho návrhu mimo jiné vzniklo na unikátním místě vysoko nad městem ve čtvrti Oltrarno i náměstí Piazzale Michelangelo…
Pod vysokou klenbou starobylého paláce ožívá magický svět. Alchymistická dílna, klenotnice nebo výstavní sál? Místo mimo skutečný prostor a čas, kde „svět venku“ přestává existovat, kde proudí energie z nedohledných hlubin historie, kde z všeobjímajícího přítmí vynořují se jasným světlem zřetelně vymezené, ale pouhými slovy těžko popsatelné podoby a vize. Snad právě takhle to vypadalo v dílnách mistrů velkolepého quattrocenta…
Téměř celou východní stranu rozlehlého náměstí Piazza Santa Croce na jihovýchodním okraji historického centra Florencie zabírá průčelí stejnojmenného františkánského kostela s přilehlým klášterem. Jeho návštěvu ocení nejen milovníci výtvarného umění, ale také zájemci o historii a slavné osobnosti dějin…
Floncie je hlavním městem Toskánska a po stránce kulinární je v tomto italském regionu pevně zakotvena. Velkou většinu toho, co platí pro toskánskou kuchyni a vína (viz Země světa 2/2016 – Toskánsko), můžeme vztáhnout i na Florencii. Přesto tu najdeme i některé speciality, zajímavé podniky, obchody a tržnice, které stojí za samostatné připomenutí…
Z nevelké sbírky uměleckých děl a odlitků, shromážděných kdysi k výuce a pro poučení studentů orentské Akademie, se časem stala jedna z nejvýznamnějších sbírek italského umění, kam dnes proudí davy turistů. Hovoříme o slavné Galerii dell’Accademia, spjaté s jednou z nestarších uměleckých škol…
Jsem Římanka. Adoptovaná, samozřejmě. Věčné město adoptuje snadno a rychle každého, kdo o to stojí, Italy z jiných oblastí i cizince. Florencii znám dost dobře, ale infor- mace o samotných Florenťanech mám tak trochu „z druhé ruky“. Zdrojem jsou zejména příbuzní, kteří tam žijí dlouho, ale nejsou to rodilí Florenťané. A to je prý z hlediska rodilých Florenťanů velký rozdíl. A tak nezbývá, než psát o Florenťanech jak je vidíme my, obyvatelé chaotické, nefungující, ale také přívětivé metropole, my, kteří se cítíme stoprocentně Římany…
Asi nikdo nepochybuje o tom, že Itálie je zemí módě zaslíbenou. Výjimkou v tomto směru není ani Florencie, jež obvyklou nabídku všemožných značkových butiků doplňuje skoro pohádkovým příběhem o tom, kterak jeden chudý švec ke štěstí přišel…
