Téměř celou východní stranu rozlehlého náměstí Piazza Santa Croce na jihovýchodním okraji historického centra Florencie zabírá průčelí stejnojmenného františkánského kostela s přilehlým klášterem. Jeho návštěvu ocení nejen milovníci výtvarného umění, ale také zájemci o historii a slavné osobnosti dějin.
Bazilika Santa Croce, která je spravována Fondem náboženských staveb (Fondo Edifici di Culto) italského ministerstva vnitra, patří k těm florentským chrámům, jež kromě tradiční náboženské funkce plní zároveň i funkci muzejní, a proto se do nich vcelku logicky platí vstupné, jež je významným zdrojem financí potřebných na provoz a údržbu areálu. (Podobně je tomu např. v bazilice San Lorenzo či dominikánských klášterech Santa Maria Novella a San Marco, nebo v některých částech areálů – třeba v případě augustiniánského kláštera Santo Spirito je kostel přístupný zdarma, ale vstupné se platí do refektáře a křížové chodby.) Za své peníze jsou však návštěvníci bohatě odměněni. V případě Santa Croce na ně čeká mauzoleum italských dějin, Giottova galerie a leccos dalšího.
Františkáni přišli do Florencie velmi záhy, údajně tu často kázal sám sv. František z Assisi a první oratoř začali jeho následovníci, menší bratří sv. Františka, budovat v bažinách před tehdejšími městskými hradbami už v roce 1228, pouhé dva roky po smrti zakladatele řádu. Již v polovině 13. stol. byla tato první stavba upravována, ale zásadní změna přišla až na jeho konci, kdy byla 3. května 1294 či 1295 zahájena stavba dnešního chrámu, vůbec největšího františkánského kostela na světě (délka 135 m, šířka 38 m). Za jejího autora se všeobecně považuje Arnolfo di Cambio, i když jednoznačný důkaz neexistuje. Stavělo se dlouho, papež Evžen IV. kostel vysvětil až v roce 1443 (podle kalendáře, který se tehdy ve Florencii používal a podle nějž začínal nový rok na svátek Zvěstování 25. března; podle dnešního kalendáře šlo již o rok 1444). Průčelí kostela však zůstalo nedokončené – až do poloviny 19. stol. ho tvořily holé kameny a vypadalo tak, jak dodnes vypadá průčelí kostela San Lorenzo. Teprve v roce 1857 se přikročilo k zhotovení současné neogotické fasády z bílého a zeleného mramoru, mj. i v souvislosti s tím, jak se z kostela postupně stával jakýsi neoficiální panteon italských osobností. Hotovo bylo v roce 1865, kdy se slavilo 600. výročí narození Danta. Tehdy byl také uprostřed náměstí odhalen Dantův pomník od Enrica Pazziho. Po katastrofální povodni v roce 1966 pak byl přesunut na své současné místo vlevo před kostelem. Novodobá je i kampanila, kterou postavil Gaetano Baccani teprve roku 1842.
Gotický interiér kostela doznal určitých změn po roce 1560, kdy Cosimo I. pověřil Vasariho jeho úpravami. Tehdy došlo ke stržení mnišského chóru v hlavní lodi a instalaci oltářů do bočních lodí, což vedlo k zničení většiny původní gotické výmalby. Naštěstí ale zůstala zachována na triumfálním oblouku a ve většině kaplí transeptu, i když tam byla někde poškozena pozdějším zabílením a instalací nástěnných náhrobků. Právě tyto nástěnné malby jsou jedním z největších pokladů v Santa Croce. Prvním umělcem, kterého musíme v souvislosti s nimi zmínit, je slavný Giotto, malíř, který na počátku 14. stol. předznamenal renesanci a o němž (a o jeho učiteli Cimabueovi) Dante v Očistci psal „I Cimabue měl chvíli to štěstí být nejlepší a jak si tím byl jist: Giotto ho předstih a je po pověsti!“ Ostatně Dante, Giottův přítel, nebyl jediným velikánem italského uměleckého světa, který se netajil obdivem k tomuto malíři. Boccaccio v Dekameronu uvádí: „Giotto navrátil lesk onomu umění, jež bylo po mnoho věků pohřbeno, neboť někteří omylem malovali více pro potěchu očí nevědomců než pro vkus znalců, a je proto možno nazývat ho po právu jedním ze světel florentské slávy…“ Podle Leonarda da Vinci Giotto „překonal nejen všechny malíře své doby, ale i malíře řady předchozích staletí.“ A Giorgio Vasari si také nebral servítky, když soudí, že „musíme být zavázáni i florentskému malíři Giottovi“, který „ačkoli se narodil uprostřed samých neschopných umělců, přivedl toto umění, jež bylo na scestí, poznovu k životu a dal mu takovou podobu, že se mohlo zvát dobrým…“
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Florencie