Za sedmero horami, řekami a lesy…leží malebné městečko Maratea. Tak nějak by mohlo začínat povídání o této perle na pobřeží Tyrhénského moře.
Čím více jedeme k západu, tím rychleji před námi vyrůstají kopce. Na dálnici přibývá viaduktů a tunelů, horizont rámují skalnaté vrcholy a nekonečný koberec lesů. Asi 30 km před Potenzou nás směrovky navádějí k regionálnímu parku Gallipoli Cognato Piccole Dolomiti Lucane. Zatímco úzkými serpentinami stoupáme vzhůru, před námi se vynořují tisícimetrové vrcholy vytvarované krasovou erozí. Lukánské Dolomity tvořící srdce tohoto přírodního parku o rozloze 270 km2 jsou součástí Jižních Apenin a pojmenovány byly na základě podobnosti svých vrcholů s „pravými“ Dolomity na severu Itálie. Jejich nejvyšším vrcholem je Monte Caperrino (1455 m n. m.). Pýchou parku jsou lesy Gallipoli Cognato a Montepiano. Dominantním druhem je zde dub cer, místy s opravdu impozantními exempláři. Doprovázejí ho javory babyky, habry, lípy, jabloně a další druhy. V zurčících bystřinách, byť často sezonního charakteru, žijí vzácní obojživelníci čolek italský a mločík brejlový, v obtížně přístupných horských roklinách hnízdí luňáci červení nebo sokoli stěhovaví. Na území parku žijí divočáci, vlci, lišky, jezevci, dikobrazi a vzácně i rysové. Lukánské Dolomity nabízejí rozmanité turistické příležitosti včetně ferrat.
Pod ochranou skalních štítů, kterým lidová představivost dala jména jako Orel, Sova, Kovadlina nebo Lví tlama leží romanticky zasazená do svahu vesnice Castelmezzano. Shluky domů jako by nejistě stály na úzkých terasách, které klesají prudce dolů do rokle. V minulosti si lidé vybrali tuto nepřístupnou polohu jako útočiště před Saracény. V době křižáckých výprav byla vesnice důležitou zastávkou rytířů na cestě do Svaté země, jak o tom svědčí např. symboly na fasádě kostela Santa Maria dellʼOlmo. Z vyhlídky na piazza Emilio Caizzo se otvírají krásné pohledy na vesnici s jejími strmými schodišti, úzkými uličkami, kamennými domy a kaplí nahoru k ruinám starobylého normanského hradu.
Další hradní komplex dominuje sousední, neméně malebné vesnici Pietrapertosa, která vznikla pod nadvládou Saracénů. Hradní zřícenina stojí za návštěvu už kvůli úžasnému výhledu. Milovníci adrenalinových zážitků si tu jistě užijí 1550 m dlouhou zipline Volo dellʼAngelo (Andělský let).
A opět jedeme vstříc horám, mostům, viaduktům a tunelům. Čím víc se blížíme našemu cíli, tím hornatější je krajina. Mezi dvěma vrcholy se najednou objeví modrý pruh – moře?!? Než se stačíme ujistit, už zmizelo za zatáčkou. Ale nakonec nám tabule oznamuje, že jsme konečně v cíli – čeká na nás pětitisícová Maratea, jediné město Basilicaty na pobřeží Tyrhénského moře. Po tolika horských zážitcích konečně mořský vzduch a jihoitalská pohoda! Všude bujná zeleň, v zahradách před domy kvetou oleandry, dozrávají citrony a pomeranče. Vyšnořené historické centrum, kterému se zde říká Borgo, je uhnízděné vysoko nad zátokou Policastro ve svahu hory San Biagio. Socha tohoto místního patrona, po našem sv. Blažeje, nás zdraví z vysokého antického sloupu před kostelem Zvěstování z 16. stol., jehož vchod stráží dva kamenní lvíčci. Loudáme se labyrintem úzkých uliček propojených schodišti, na nichž se líně vyhřívají kočky. Občas vyjdeme na květinami vyzdobené náměstíčko s nejrůznějšími obchůdky i terasami barů a restaurací. U stolků před gelateriemi sedí rodiny s dětmi, vedle před barem probírají důchodci fotbalovou Serii A.
O Marateji se říká, že je v ní 44 kostelů. Nejstarší je San Vito z 10.–11. stol., umělecky nejcennější asi SantʼAntonio, někdejší klášterní kostel kapucínů z roku 1615. Dvojlodnímu interiéru (levá postranní loď byla v minulosti zbourána při stavbě nové křížové chodby) dominuje hlavní oltář z šedého a černého mramoru, na němž je umístěn cenný polyptych ze 17. stol. od neznámého mistra.
Z vyhlídky v Borgu je vidět dolů k moři. Maratea má přes 30 km romantického, převážně skalnatého pobřeží s malebnými zátokami, na kterém je rozmístěno více než dvacet pláží.
Z malého přístavu obklopeného bary a restauracemi vyplouvají turistické lodě k Liparským ostrovům. Kousíček od pobřeží je také vidět maličký ostrůvek SantʼIanni. Při zpáteční cestě na Ithaku se tu prý zastavil Odysseus. Podle jiné legendy sem v roce 732 zamířila loď s relikviemi sv. Blažeje, aby je předala místním obyvatelům. Jisté je, že v hlubinách kolem ostrůvku byly nalezeny kotvy římských lodí, antické amfory a také četné pánve na výrobu Římany tolik oblíbené rybí omáčky garum…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Basilicata a Kalábrie