Dolní Vítkovice
Arcivévoda Rudolf Jan Habsburský, bratr císaře Františka I., chtěl údajně završit svou závratnou církevní kariéru na papežském stolci. Osud však horlivého katolického hodnostáře, ale zároveň i schopného manažera, nasměroval jinam. Kardinál a olomoucký arcibiskup se stal podnikatelem a vybudováním hutě ve Vítkovicích se zasloužil o rozvoj celého kraje.
Nastupujeme do kabiny výtahu, která po šikmé konstrukci vyjíždí do výšky 35 m, k sazebně vysoké pece č. 1. Skipový výtah původně vyvážel nahoru skip neboli železnou nádobu na zhruba dvě tuny vsázky do pece: železnou rudu, pelety, kovový odpad, koks a další přísady. Po železných schodech stoupáme až takřka na vrchol, na plošinu ve výšce 70 m. Pod námi se rozprostírají tuny železa v podobě rezavějících bizarních konstrukcí, nejrůznějších zásobníků, jeřábů, přesýpacích stanic a rour o velkém průměru. Složitý systém stovky metrů dlouhých dopravních cest přiváděl k peci suroviny. Za hodinu spolkla zhruba 100 t materiálu a každé dvě až tři hodiny vyplivla surové tekuté železo, přibližně 1000 t za den. Naposledy v září 1998, kdy provoz vítkovických vysokých pecí skončil.
Železo se ve Vítkovicích tavilo nepřetržitě od roku 1830, kdy zapálili první pudlovací pec Rudolfovy huti, pojmenované podle podnikavého arcibiskupa. V jeho rozhodnutí vybudovat železárny hrál nejspíš kardinální roli Franz X. Riepl, vídeňský profesor, jenž pracoval jako odborný poradce v otázkách dolování a hutnictví na olomouckém arcibiskupství, kde už prosperovala frýdlantská huť. Arcibiskup ji v roce 1826 převzal do své správy. Riepl ho přesvědčil o výhodnosti výroby železa v pudlovacích pecích, které místo dřevěného používají kamenné uhlí, a doporučil vybudovat je ve vesničce Vítkovice, kde železárny mohly využívat vodní energii řeky Ostravice a místní zdroje černého uhlí.
Po arcibiskupově smrti v roce 1831 se železárny dostaly do majetku olomoucké kapituly. Roku 1835 si je pronajal vídeňský bankéř Heinrich Geymüller a přejmenoval na Vítkovické těžířstvo, v němž měl kapitálový podíl i Salomon Mayer von Rothschild. Tak přišla na Ostravsko slavná židovská bankéřská rodina Rothschildů. Firma se rychle rozvíjela, v roce 1836 byla zapálena první vysoká pec na koks v rakouském císařství, o dva roky později další. Železárny především dodávaly materiál pro stavbu železniční dráhy z Vídně k solným dolům v Haliči. Zaměstnávaly v té době kolem 1500 lidí. Další historický mezník nastal v roce 1843, kdy Rothschild železárny i s kamenouhelnými a rudnými doly od arcibiskupství koupil.
Vítkovice tehdy těžily uhlí v jamách Karolina a Šalamoun. Jak se rozrůstaly, potřebovaly stále více této suroviny. Když vrty potvrdily výskyt uhelných slojí v blízkosti železáren, firma založila v roce 1852 nový důl, který dostal název Hlubina. Vznikl jako dvojitá jáma, z nichž jedna sloužila k těžbě a druhá k odvětrávání, což v té době byla technická novinka. Za pět let horníci vytěžili první uhlí z hloubky 97 m.
Z plošiny vysoké pece vidíme, že cesta uhlí od těžní věže do koksovny byla skutečně jen několik desítek metrů dlouhá. Celý proces produkce železa, od těžby uhlí, přes úpravnu, výrobu koksu až k tavbě surového železa ve vysokých pecích, se tak odehrával prakticky na jednom místě. Spojení mezi jednotlivými částmi výroby zajišťovaly pásové dopravníky, zavážecí stroje a dopravní mosty. Koksové baterie, které pozorujeme, pocházejí z roku 1930, v 60. letech minulého století prošly rekonstrukcí. Jedná se o dlouhou řadu navzájem spojených železných komor s očíslovanými dveřmi. Samotná těžní věž dolu Hlubina s typickými koly na vrcholu se tyčí k nebi za koksovnou, jež dodávala surovinu i dalším pěti vysokým pecím. Do dneška se dochovaly tři.
V roce 1873 vstoupili kapitálově do železáren bratři Gutmannové, kteří zbohatli na dovozu uhlí ze Slezska do Rakouska. Ve Vítkovickém horním a hutním těžířstvu, jak se nově společnost jmenovala, si ale Rothschildové drželi 51% podíl. Když roku 1876 jmenovali šéfem firmy Paula Kupelwiesera, nastal nevídaný boom, který vynesl Vítkovice na špičku evropského hutního průmyslu. Skvělý manažer otevřel první válcovnu trub v Rakousku-Uhersku a založil Žofínskou huť. Rozšířil výrobu o zbrojní program, zejména pancéřové desky pro rakousko-uherské válečné lodě. Vítkovice vyrobily první zalomenou hřídel, spustily Talbotovy pece a produkci ocelových lahví. Kupelwieser také prosazoval sociální program pro zaměstnance a postavil celou novou čtvrť – Nové Vítkovice. Firma zaměstnávala zhruba 9000 lidí a kromě železáren a ostravskokarvinských dolů vlastnila také rudné doly v Kotrbaších a důl Freja ve Švédsku. Rychlý rozvoj měl i stinné stránky. V červnu 1894 několik silných výbuchů v dolech napáchalo obrovské škody. Při nejsilnějších večerních explozích vyrazil dým a prach až na povrch. Celkem si katastrofa vyžádala na třech dolech životy 235 horníků.
Po vzniku samostatného Československa došlo k další modernizaci provozů, železárny byly např. plně elektrifikovány. Vyráběly součásti elektráren, obří lodní hřídele, kotle a bezešvé nádoby, své výrobky dodávaly do celého světa. Na dole Hlubina začala ve 20. letech fungovat nová těžní jáma o průměru 6 m. Pracoval na ní unikátní parní těžní stroj z domácí produkce, v té době největší ve střední Evropě. Klece měly čtyři patra, do každého se vešly dva důlní vozy. Ocelová těžní věž vysoká 50 m stojí dodnes a tvoří jednu z dominant Vítkovic. Do portfolia významných zakázek si firma v roce 1932 připsala obří kulový plynojem pro Pražskou obecní plynárnu v Libni.
Během druhé světové války se Vítkovice staly součástí Říšských závodů Hermanna Göringa, které zásobovaly wehrmacht zbraněmi včetně součástí raket V2. Podnik měl pro Říši strategický význam, což dokládá jeho věrná maketa, která byla postavena v polích u Opavy, aby zmátla spojenecké bombardéry. Americký nálet na Ostravu přesto Vítkovice zasáhl. To už se ale přiblížil rok 1945. Znárodnění znamenalo další zásadní mezník v historii železáren. S Rothschildy se stát majetkově vypořádal. Společnost byla rozdělena na několik menších provozů. Důl Hlubina se stal součástí národního podniku Ostravsko-karvinské kamenouhelné doly. Po vytěžení slojí Jakloveckých vrstev koncem 50. let se na něm geologické podmínky stále zhoršovaly a dobývání postupovalo rychle do hloubky. Na počátku 50. let horníci razili štoly v 300–400 m, v 80. letech se dostali přes 1000 m hluboko. Těžba byla utlumena a pak zcela ukončena. Poslední vozík uhlí s datem 30. 6. 1992 je uložen v hornick…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Technické památky Česka