Ostrov Faial je součástí tzv. Triângulo, trojúhelníku, který geograficky a kulturně tvoří spolu s ním ostrovy Pico a São Jorge v centrální části Azor. Na mapě z roku 1460 nese název Ilha do São Luis. Své současné jméno dostal podle „faia da terra“, voskovníku makaronéského, endemického keře velmi hojného ve zdejších vavřínových lesích. A známý je dnes také pod přezdívkou „modrý ostrov“, za niž vděčí množství velkých modrých hortenzií, které tu v různých barevných odstínech rostou u domů, oddělují pole a lemují cesty.
Na Faial přijíždím z Madaleny na ostrově Pico, odkud trvá plavba trajektem jen asi 20 minut. Vystupuji v Hortě, sedmitisícovém městě, které je hlavním centrem ostrova, a mířím do jednoho z nejlegendárnějších barů na Azorách. Jmenuje se Peter Café Sport a je s historií dlouhou 105 let skutečnou institucí se specifickou atmosférou. Alespoň jednou se tu zastavili snad všichni nejvýznamnější jachtaři světa. Za všechny zmiňme jediného, sira Francise Chichestera, který v letech 1966–1967 jako první člověk obeplul zeměkouli při sólové plavbě na plachetnici. Jiným slavným návštěvníkem byl norský mořeplavec Thor Heyerdahl, nedávno se v baru objevil někdejší americký prezident Barack Obama, španělský král i monacký kníže. Objednávám si zdejší proslulý Peterʼs Gin do mar, gin ochucený mučenkou, a barman mi říká, že na mé židli před týdnem seděl prezident NASA. Stěny i strop zaplňují do posledního místečka jachtařské vlajky, obrázky lodí i velryb, které se tu dříve lovily. V patře je dokonce i muzeum uměleckých rytin a řezeb z velrybích kostí a zubů. Do baru směřuje každý, kdo hledá nějaké námořní dobrodružství. „Hledám člun! Jakýkoli člun kterýmkoli směrem,“ čtu na stěně jeden z inzerátů nad barem. V dobách před internetem fungoval tenhle bar rovněž jako jedna z nejdůležitějších poštovních stanic světa, malý opěrný bod pro námořníky, kteří se tu zastavovali při svých transatlantických plavbách, vyměňovali si informace a posílali odtud dopisy domů, oznamující jejich blízkým, že jsou živi a zdrávi. Bar má i své vlastní poštovní známky, což si jako milovník klasické korespondence nemohu nechat ujít. Sedám si na terasu, usrkávám gin a píšu pohlednice přátelům. Vidím odtud celou zátoku s přístavem a zakotvenými jachtami i slavný pomalovaný chodník plný jmen členů lodních posádek a letopočtů, kdy zde přistáli. Scenerii dokresluje pohled přes průliv na nejvyšší portugalskou horu Ponta do Pico s vrcholem obklopeným prstencem bílých mraků.
Horta a obchod s indigem
Uvědomuji si, že navzdory společné a sjednocující portugalské architektuře má každý ostrov jinou atmosféru a svá specifika. Na Faialu se jako první usadili osadníci z Flander pod vedením šlechtice Josseho van Huerter, významně podporovaného portugalskou princeznou Isabelou, tehdejší vévodkyní burgundskou. V roce 1465 přistáli dobrodruzi na černé sopečné pláži Praia do Almoxarife a více než rok hledali cínové a stříbrné doly. Ve středověké společnosti totiž tehdy kolovala pověst o Ilhas Cassitérides, Cínových ostrovech, kde se měla nacházet velká ložiska cínu. Nic tu ale nenašli a zhruba po roce, kdy jim došly zásoby, odjeli zpět na evropskou pevninu. Huerter se však nevzdal a za další rok se sem vrátil jako kapitán pověřený zabráním ostrova pro portugalskou korunu. Přivezl s sebou nové přistěhovalce, kteří hledali úrodnou půdu. Tentokrát se však vylodili na jiném místě v bezpečí zálivu. Postavili tam první kapli Santa Cruz a kolem ní začali budovat osadu, pojmenovanou nakonec zřejmě podle poněkud zkomoleného jména svého zakladatele Vila de Horta. Někteří osadníci se usadili ve vnitrozemí pod kráterem sopky, v oblasti později známé jako Vale dos Flamengos, Vlámské údolí. Během 20 let se tam postupně přesunulo až 1500 vlámských kolonistů, k nimž se připojilo mnoho lidí z chudého severu Portugalska, z Alenteja, ale také z Madeiry.
Rychlý nárůst počtu obyvatel byl podpořen osvobozením od daní na dva roky, ale přispělo k němu i to, že se na ostrově výborně dařilo pšenici a také borytu barvířskému, brukvovité rostlině portugalsky nazývané pastel. Boryt přivezli na ostrov vlámští kolonisté a začali tu z něj ve velkém vyrábět přírodní modré barvivo indigo používané k barvení tkanin. A právě toto barvivo začalo docela nečekaně určovat na jedno celé století ekonomický růst Faialu a stalo se jedním z nejdůležitějších vývozních artiklů celých Azor. Významně k tomu přispěl aktivní obchod s Anglií, Francií a především s Flandry (Vlámskem), kde se tehdy vyráběly jedny z nejlepších barevných tapiserií v Evropě. Ještě v roce 1567 italský obchodník Pompeu Arditi po své návštěvě ostrovů konstatoval: „Faial produkuje pastel v takovém množství, že tam Angličané každým rokem vysílají až 11 velkých obchodních lodí.“ Nové objevitelské plavby do jihovýchodní Asie však způsobily v obchodování s touto komoditou zásadní změny. Portugalci začali dovážet levnější druh indiga vyráběného z indigovníku pravého, což mělo značně negativní dopad na výrobu modrého barviva z borytu nejen na Azorách, ale v celé Evropě.
Světové dějiny v malém městě
Po smrti portugalského krále Šebestiána v roce 1578 a porážce Portugalců u Alcántary o dva roky později se tehdejší španělský král Filip II. stal rovněž králem portugalským. Tato tzv. iberská unie trvala 60 let (do roku 1640) a začlenila Portugalsko se všemi jeho koloniemi včetně Azor pod španělskou vládu. Faial se dostal do hledáčku dvou úhlavních nepřátel Španělska – francouzští korzáři i angličtí piráti několikrát vyplenili město Horta a zmasakrovali jeho obyvatele. Faialenses proto vybudovali obranný systém 20 menších pevností rozesetých po celém ostrově. Jedna z nich stojí jen kousek od Café Sport, a tak si ji jdu prohlédnout. Zdi Forte de Santa Cruz i vstupní bránu obrůstá břečťan. Prsty se jemně dotýkám kamenů, z nichž je pevnost vystavěna. Vždyť právě ony pamatuj…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Azorské ostrovy