Život v pobřežních mělčinách

Na seznámení s životem pobřežních mělčin ostrovů není nutná těžká a drahá potápěčská výstroj. Bohatě stačí maska, šnorchl a ploutve. A pokud chceme fotografovat, i olověné závaží na opasku. To nám umožní udržet se pár desítek vteřin na dně bez pohybu. S tímto vybavením už jenom stačí přeplavat úsek příbojem zvířeného písku a zamířit k nejbližším skalám.

Prvními většími a nápadnějšími živočichy, se kterými se na písčitém dně setkávám, jsou sumýši patřící mezi ostnokožce. Na první pohled připomínají nevábnou, hnědě až černě zbarvenou okurku či 20–30 cm dlouhý kus kabanosu. Mají zajímavý způsob obrany. Vezmeme-li je do ruky, vystříknou z „vodních plic“, což je zvláštní prostor v konečníku sloužící k dýchání, tenký proud vody. Zcela pasivní sumýš má i další způsob ochrany. V případě, kdy nepomůže vystříknutý proud vody, sumýš ze sebe vytlačí část vodních plic a střeva, které se od těla oddělí a upoutají pozornost útočníka. Chybějící orgány po kratší době opět dorostou.
Při fotografování sumýšů mne upoutávají podivné oči vyčnívající z písku. Teprve při přiblížení na několik desítek centimetrů rozeznám na dně jejich majitele, platýse. Díky částečnému zahrabání a především dokonalé barvoměně není tato plochá, asi 20 cm dlouhá ryba vůbec vidět. Pohybem reaguje teprve až na dotyk ruky. Vystřeluje ze dna, aby se po dvou metrech plavání opět stala neviditelnou. Dotknout se jiné ryby zahrabané ve dně, ostnatce, může být dost nepříjemné. Trny v přední části jeho hřbetní ploutve a ostny na skřelích jsou jedovaté a jejich bodnutí může vyvolat zdravotní problémy. Podobně nebezpečné jsou i ropušnice, které díky dokonalému maskování snadno přehlédneme.
Ve větší vzdálenosti od břehu se s přibývající hloubkou začíná charakter dna měnit. Písčitá pláň s jednotlivými sumýši, drobnými hejnky několika druhů ryb a zbytky skořápek…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Řecké ostrovy